Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

39. Kapitola: Tlapku na to

Když to skončilo, zůstalo venku ticho. I ptáci utichli, nic nebylo slyšet, jen zrychlený dech těch, kteří ještě postávali v salonku a snažili se vzpamatovat z toho, co právě zhlédli. Madam Norma se třásla po celém těle a zhroutila se na židli. Složila si hlavu do dlaní a jen zoufale vrtěla hlavou, tohle se stát nemělo...

Meena s Neenou se otřeseně posadily na lavičku a zmateně se po sobě dívaly. Byly rozrušené, vyděšené, ale zároveň ohromené. Tohle nevěděly... Matka jim nikdy neřekla, odkud Gerbérie pochází, či kdo byl vlastně její matkou. A teď zvěděly tohle. Takže Gerbériina matka byla nějaká lehká žena? Nikdy to nebyla žádná šlechtična, jak jim matka tvrdila, jež zemřela až příliš brzy? No to snad...

Náhle k nim dolehl šelest přímo ze Zámečku. Okna ve spodním patře byla otevřena a ven jimi hleděl snad tucet služebných. Všechny si nyní začaly tiše štěbetat o tom, co tu viděly, a že o tom neměly nejmenší ponětí. Takže slečinka ve skutečnosti není žádná slečinka? A kdo to tedy je? A proč ji madam Norma drží pod svou ochranou...?

„To tady nikdo nemá nic na práci?!" rozkřikl se náhle hrabě a naštvaně se podíval po všech, kteří buď postávali venku, nebo se právě zvědavě nakláněli z oken. Všichni s sebou vyděšeně ucukli a zahleděli se přímo na něj. „Okamžitě mi ty tři odveďte z očí, hned!" rozkázal a bylo na něm vidět, že je velmi rozzuřený a rozladěný. „A padejte si po své práci!" Jakmile jeho hlas dozněl, několik přihlížejících se zvedlo a odvlekly bezvládnou Ruby pryč. Antila a Lukas se vydali hned za nimi.

Hrabě se po chvíli těžce posadil a zahleděl se na ztemnělou cestičku, kterou odtud Gerbérie utekla. Tohle se nemělo stát, tohle neměl dopustit... Už dlouho se necítil tak provinile jako právě teď. Před tímhle ji nedokázal ochránit, nedovedl to. Jen to celé oněměle sledoval a nedokázal se hnout. Ačkoliv ho během celého toho úděsného představení napadlo, kam to spěje. Nebyl s to se pohnout, nedokázal prostě zareagovat natolik rychle, aby Gerbérii někam odvedl nebo ji nějak jinak ochránil. Zklamal ji...

Bože, co si teď musí myslet? Jak se teď musí cítit? Běželo mu hlavou a před očima se mu vybavoval hrůzný úkaz Gerbérie sedící někde v koutku ve svém pokoji usedavě plačíc. Tohle bylo její tajemství a nemělo se dostat ven, nikdy... Tohle musí napravit, musí tam pro ni být alespoň teď.

„Jdu se za ní raději podívat," zašeptala madam Norma váhavým hlasem, zvedla se a pomalu se rozešla k Zámečku. Augustin se za ní naštvaně díval a litoval, že se nezvedl dříve. Teď musil nechat Normélii, ať se o ni postará. Snad to zvládne, uvažoval a doufal, že Normélie popře sebe samu a bude teď Gerbérii konejšit a utěšovat. Zamyšleně si podepřel rukou hlavu a hleděl na cestičku, po níž teď kráčela madam Norma, tentokrát už trochu svižnějším tempem.

Afrodita se za chvíli posadila vedle něj a on si povšiml, že by mu možná ráda něco řekla. Jediným pohybem ruky ji však zastavil a zavrtěl hlavou. Nezáleželo na tom, co mu chtěla, zda jej chtěla něčím uklidnit či ukonejšit. Ne, teď si potřeboval rozmyslet, co bude dál a co by mohl případně udělat pro Gerbérii, aby se s tímto odhalením vyrovnala co nejlépe. Tohle se tu totiž neměl nikdy nikdo dozvědět. Bylo to tajemství, o němž Gerbérie nikdy nemluvila. Říkalo to totiž něco o její minulosti, o jejím původu... A ničilo to všechno, co bylo součástí jejího dnešního života. Protože lidé, ke kterým patřila její matka, byli ve společnosti všeobecně velmi odsuzováni a všichni jimi opovrhovali. Gerbérie samozřejmě nemohla za to, kde vyrostla nebo kdo byl její matkou, avšak minulost a původ měl ve vysoké společnosti, v níž se tu všichni pohybovali, velkou váhu, jednu z nejvyšších.

Kdybych tomu jen mohl zabránit, kdybych jen něco udělal, vyčítal si stále dokola a nic si nyní nepřál více, než aby mohl onu událost vrátit a odvést Gerbérii pryč, ušetřit ji toho všeho, ušetřit jí té bolesti a onoho hrůzyplného odhalení... Ale nic neudělal, nechal ji v tom dočista bez pomoci. A za to se nyní proklínal.