Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

10. Kapitola: Nepříliš příjemné ráno

Chodil po své ložnici sem a tam a stále nebyl schopen se uklidnit. Občas upil ze sklenice vína na svém stole, ale hned zase přecházel křížem krážem po pokoji a zamyšleně sledoval buď koberec pod svýma nohama, nebo pootevřený balkon. Náhle se však ozvalo zaskřípání dveří, což Augustina z jeho nezastavitelného přecházení vyrušilo.

„Pane, už si jděte lehnout, vážně," řekl Alfons, který stál rozespale mezi dveřmi a v ruce držel pozlacený svícen se čtyřmi zažehnutými svíčkami. Hrabě nejprve nechápal, neboť byl z Alfonsova příchodu poměrně zmatený. Nebylo se čemu divit, již několik hodin tu byl zcela sám ztracen v myšlenkách a najednou ho někdo tak prudce vyrušil. „Mám pokoj dost blízko na to, abych to vaše ustavičné přecházení slyšel," vysvětlil a Augustin jen zatřásl hlavou.

„Co? No, tak si schovej hlavu pod polštář," řekl nevrle, „nebo si víc naraz tu čapku," odvětil a znechuceně hleděl na bílou spací čepičku s chlupatou bambulí, kterou měl komorník křivé nasazenou na hlavě.

„Pane, vám by také spánek prospěl," řekl Alfons unaveně a do široka zívl. „A upřímně nejen vám," dodal a hrabě protočil oči.

„A přestěhovat se náhodou nemám, aby tu byl už konečně klid?" prskl ironicky a založil si ruce na prsou. Byl unavený, podrážděný a mrzutý, ale za žádných okolností nemohl jít spát, dokud si neujasní, jaký má teď vlastně plán. Nutno dodat, že poslední dobou mu ty jeho životní plány moc nevycházely, to on sám moc dobře věděl. Proto už konečně musel vymyslet něco, podle čeho se bude schopen doopravdy řídit, začal se dle toho co nejdříve chovat a dokázal se přitom usmířit s hraběnkou a zapomněl na Meenu.

Alfons si při pohledu na svého pána jen povzdechl, unaveně se posadil na sedačku a odložil svícen na stolek.

„Tak povídejte," vybídl ho, „co jste vymyslel?" zeptal se a přívětivě, ač unaveně, se na Augustina pousmál.

„To se mě ptáš?" zeptal se hrabě zmateně a jeho obočí vylétlo vzhůru. I když Alfonse považoval za někoho sobě velmi blízko, nedovedl si představit, že by byl Alfons ochoten tu s ním takhle pozdě sedět a poslouchat přitom jeho myšlenkové pochody. Komorník k jeho překvapení však jen pokrčil rameny.

„Ano, protože spát stejně nemůžu, tak tu alespoň budu přemýšlet s vámi. Zdá se mi to jako daleko užitečnější nápad, než se vedle převalovat, poslouchat vás u toho a nemoct vám na to ani nic kloudného říci," řekl a Augustin se krapet zarazil nad tím, že ho komorník možná sem tam slyšel promluvit nahlas, ale nakonec na to nijak nereagoval. Musel také uznat, že se mu díky tomuto Alfonsovu rozhodnutí krapet zlepšila nálada. Teď už můžu nahlas přemýšlet pořád, když mu to budu vykládat.

„Fajn, tak zatím jsem došel k tomu názoru, že to musím urovnat s hraběnkou, co nejrychleji," řekl a Alfons se trochu pobaveně ušklíbl.

„Výborně, pro začátek je to velmi dobrá myšlenka," prohlásil a Augustin ho zpražil takovým pohledem, že už raději nic neřekl, alespoň pro zatím.

„Otázka zbývá jak," řekl zamyšleně a opět začal chodit po pokoji sem a tam.

„Dobrá otázka je také to, co od toho urovnání v konečném důsledku očekáváte," nadhodil Alfons a zavrtěním hlavy odmítl víno, které mu hrabě nabízel. Po těchto slovech Augustin jen pokrčil rameny.

„Jen bych byl rád, kdyby... Prostě to tady bylo klidné jako dřív. S hraběnkou jsme spolu tak nějak vycházeli a to mi úplně stačilo," upřesnil a Alfons přikývl a pohodlněji se opřel o opěrku sedačky. „Jenže... Jenže je tu problém jménem Meena, od které se teď musím držet sakra dál. Ale to není tak jednoduché," řekl a zamyšleně pohlédl z okna. „Meena, Meena, Meene," opakoval pořád dokola a sledoval hvězdy, které už se mu v tuto dobu zdály nějaké bledší než před chvílí. Nebylo se čemu divit, bylo už něco po čtvrté ráno. „Napadlo mě, že bych ji někam poslal, ale..."