Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

18. Kapitola: Pohár, který přetekl

Jakmile Afroditina slova dozněla, rozeznělo se opět ticho. Ta slova však po sobě zanechala jistou spoušť, která až doteď nebyla vyslovena nahlas. Tím, jak se ona vyslovená slova odrazila od stěn, se místností roznesl jakýsi chlad...

Tohle byl výsledek všech Augustinových nejhříšnějších činů a on sám si toho byl velmi dobře vědom, neboť stál uprostřed místnosti dosud bledý jako smrt a nebyl schopen cokoliv říct. Jako kdyby mu až teď došlo, kam jen ty jeho nekonečné románky mohly vést. Až sem, pomyslil si a pokusil se nasadit zcela kamennou masku, za níž by dokázal skrýt všechny ty emoce, které se v něm teď vršily a vzájemně se motaly do jednoho obrovského klubka. Ještě snad nikdy se necítil tak, jak se cítil právě teď...

„To není tak docela jisté," odvětil náhle lékař, který si nebyl vědom toho skutečného šoku, který se tu teď rozpínal jako ohavný štiplavý dým. „Samozřejmě je to jedna z nejpravděpodobnějších možností, ale to opoždění slečniny periody může být způsobeno mnoha dalšími aspekty. Nemusí to nutně znamenat očekávání," uklidňoval je, neboť si myslel, že jejich šok je způsoben hlavně tím, že už by Meena byla poskvrněna hříchem. Bylo to totiž naprosto nepřípustné, protože ještě nebyla vdaná. „Slečna Gertenová ještě není vdaná tudíž... Je samozřejmě velmi výrazná šance, že... Že tím problémem není očekávání," konejšil je lékař, který samozřejmě nemohl vědět, že slečna Meena už má dávno leccos za sebou.

„Za jak dlouho to budete vědět přesně?" zeptal se hrabě okamžitě, jak lékař domluvil. Snažil se mluvit chladně a lhostejně jako vždy, ale v tónu jeho hlasu byla zároveň slyšet i jakási urputnost a dychtivost.

„To těžko říct, pane, u některých mladých dívek to bývá s periodou trochu komplikovanější, ale... Za týden, možná dva, by to snad mělo být jasné. Do měsíce určitě, neboť poté by měla slečna Gertenová dostat další periodu," vysvětloval lékař a přitom se díval jak na hraběte, tak i na hraběnku, která zatím stála pořád na stejném místě a neodvažovala se jakkoliv pohnout. I ji tato nově objevená skutečnost zasáhla...

„A když ji nedostane?" zeptal se Augustin opatrně a lékař si jen povzdechl a přikývl.

„Pak bude mé tušení bohužel jasně potvrzeno," odvětil, „pokud mne omluvíte, zkontroloval bych slečnu Gertenovou zase za pár dní. Přeji dobrou noc," odvětil a s úklonou vyšel z knihovny ven, aniž mu to někdo dovolil. Už tak však řekl mnoho, možná až příliš mnoho. Tohle totiž rozhodně nebylo něco, co by si kdy Augustin přál slyšet.

V celé místnosti se náhle rozeznělo ticho. Nepopsatelně prázdné ticho, kdy byl každý zaměstnán svými vlastními myšlenkami, o něž se za žádných okolností nehodlal s nikým dělit. Chvíli trvalo, než se Augustinovi opět povedlo získat ztracený hlas a byl tak schopen zcela jasně něco říci.

„Alfonsi, odveď Gerbérii do její ložnice a postarej se, ať tam zůstane," řekl temně a přitom se na svého sluhu podíval zcela nekompromisním pohledem. „A o tomhle, co se tu stalo, už nechci slyšet ani slovo," dodal a přitom přísnýma očima vyhledal nejprve Gerbérii, která roztřeseně přikývl a poté Alfonse, které se též neopovážil odporovat. Hnědovlasá dívenka se tedy téměř neslyšeně rozešla přes knihovnu ke dveřím a za doprovodu starého sluhy se vydala do svého pokoje, kde chtěla o lékařových slovech ještě přemýšlet, neboť polovině z toho, co říkal, ani v nejmenším neporozuměla...

Hrabě s hraběnkou zůstali v knihovně sami. A to bylo přesně to, čemu se chtěla Afrodita dnes večer vyhnout. Už se vduchu viděla, jak odtud se slzami v očích běží do stájí a ujíždí pryč do černočerné tmy Vaňovského lesa, aby se dostala do bezpečí... Takhle se sice viděla, ale neměla se zatím k jedinému pohybu. A moc dobře také věděla, že v tak hluboké tmě by se do hrabství Lincelm stejně nikdy nedostala.