Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

57. Kapitola: Temně šedýma očima

 „Sebastiane, když jsi říkal, že se Merrid možná nedožije konce večera, jak moc vážně jsi to myslel?" prohodil temným hlasem a Sebastian se jen pobaveně ušklíbl zakládaje si ruce na hrudi stejně jako jeho bratranec.

„Kterou část jeho panství bys rád?" odvětil s nepatrně vítězným úšklebkem zahlížeje na záda svého švagra, který odcházel s hraběnkou Flossovou co nejdále od nich.

„Přirozeně západní a jezera ve střední části Lincelmu," řekl Augustin a významně na svého bratrance pohlédl.

„To jsi uhodl, západní část je sama o sobě dost velká, co by pak zbylo na mě?" nadhodil pobaveně a zamyšleně sebral ze stolu sklenku s bílým vínem. „V rámci kompromisu bych ti přenechal maximálně část tamějších vinic, kde by vedla i naše dělící hranice, hm?" dodal a nabídl Augustinovi druhou sklenku, aby si mohli přiťuknout na tohle případné rozdělení.

„Fajn, kompromisy obvykle nedělávám, ale v tomto případě bych se dal přemluvit," odvětil nakonec s pobaveným ušklíbnutím a nakonec si oba přiťukli na znamení souhlasu s touhle nepříliš pěknou dohodou.

„Kéž by všechno v životě bylo takhle jednoduché," řekl Sebastian s povzdechnutím, když upil ze své sklenice. Jeho společník jen pokrčil rameny a sklenku téměř vypil.

„Zrovna tohle by jednoduché být mohlo."

,„Víš sám, že takhle snadno by to nešlo. Navíc stejně se vůbec nevídáte, tak ti jeho existence nemusí tolika vadit," pokrčil nad tím nakonec rameny a znovu upil ze své sklenky. Nakonec však prohodil i něco, co chtěl původně jaksi zapomenout a více nekomentovat: „Nebo se snad Nickel řadí mezi ty šťastlivce, kteří měli tu čest s tebou během těch let trávit čas?" prohodil jen tak mimochodem a věnoval Augustinovi významný pohled plný očekávání. On si však jen odfrkl a dopil poslední doušek ze své sklenice.

„Proboha ne! Prosím tě, dobrovolně trávit čas s Merridem už opravdu nikdy v životě nebudu," odfrkl si a odložil prázdnou sklenku na stůl. „Radši zemřít než to."

„Stejně to je zvláštní, dříve jste byli nerozluční, ty, on a Lev..."

„Jenže, jak už jsi sám řekl, to bylo dříve. Teď je teď. A jak také zajisté víš, už nikdy to nemůže být jako dříve," přerušil jej, neboť dnes už o Levanduli mluvil až moc. Nepotřeboval to celé rozebírat znovu, ačkoliv právě před Sebastianem by možná měl. Hrabě Lastrád si jen povzdechl a zádumčivě sledoval tančící páry na nedalekém tanečním parketu. Rozprostřelo se mezi nimi napjaté ticho, v němž by mělo být něco řečeno. Jenže Augustin o tom něčem nyní odmítal mluvit. A už vůbec to nechtěl rozebírat právě tady, kdy by se k jejich rozhovoru mohl kdokoliv jen tak přidružit. Bylo by to až příliš riskantní.

Sebastian si to též matně uvědomoval, ale čím dál tím méně ho bavilo stále čekat a čekat, obzvláště když si oním okamžikem vysvětlení nebyl ani trochu jistý. Znal svého bratrance dobře, dokonce velmi dobře, věděl tedy, že je pro něj obtížné mluvit o svých osobních záležitostech, ale takhle to přece dál nešlo! Když se rozhodl, že se od něj bez pardonu odřízne, musel tedy alespoň teď, při pokusu o opětovné navázání přátelství, vynaložit alespoň nepatrnou snahu a přinést oběť v podobě oné pravdy, jejímuž vyřčení se tak svéhlavě bránil. Snad mu stojím alespoň za rozhovor! Uvažoval Sebastian a byl vnitřně odhodlaný k nemalé pomstě, pokud mu Augustin do konce svého pobytu zde neřekne celou pravdu, jíž mu už tak dlouho slibuje.

„Sebastiane?" Jmenovaný k němu obrátil svůj kamenný výraz a vduchu snad i doufal, že teď by se mohl dozvědět pravdu. „Myslíš si, že je Merrid vážně tak přitažlivý?" Překvapeně povytáhl obočí a nepatrně se uchechtl.