Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

17. Kapitola: Nečekané komplikace

Afrodita se nakonec rozhodla jít do knihovny pět minut před devátou, ale ještě předtím se chtěla pokusit o jeden z usmiřovacích aktů, který ji napadl během přemýšlení o úkolu pro madam Normu. Rozhodla se totiž napsat jakýsi usmiřovací dopis Katrině, v němž se jí omluvila a vyjádřila přání, aby se spolu zítra po obědě alespoň na chvíli sešly v altánku a promluvily si tam. Doufala, že tento dopis pomůže k jejich brzkému usmíření a Katrina se na ni přestane zlobit.

Když tedy Afrodita procházela kolem Katrinina pokoje, nenápadně jí dopis podstrčila pode dveřmi a poté se urychleně vydala do knihovny, aby ji Katrina náhodou nespatřila ještě předtím, než si dopis přečte. Sotva však zahnula za roh, zase zpomalila, neboť se málem srazila se s hrabětem, který zrovna vycházel z vedlejší chodby, nejspíše byl až doteď ve své pracovně.

„Promiňte," zašeptala Afrodita a sklopila pohled. Augustin k jejímu údivu však jen pokrčil rameny a prohodil:

„Nic se nestalo." Jakmile to hraběnka uslyšela, překvapeně zvedla hlavu a podívala se na něj. Čekala, že jí něco odsekne, nebo bude alespoň nepříjemný jako obvykle. „Nevrazili jsme do sebe, kdyby ano, řekl bych víc," dodal na vysvětlenou a ušklíbl se na ni. To už Afrodita považovala za zcela normální, proto jen přikývla a s malou úklonou se vydala svým původním směrem. Neměla na něj náladu. Od posledního rozhovoru na zahradě spolu totiž nemluvili a ona si připadala snad ještě podvedenější a zraněnější než předtím, protože Augustin se ani v nejmenším nepokusil s ní během těch dvou dní navázat jakýkoliv další rozhovor. Měla z něj tedy jakýsi nepříjemný pocit, že je mu vlastně jedno, že ztratil její důvěru, hlavně když tu zůstala... „Hraběnko, smím se zeptat, kam směřuje vaše cesta v tuto hodinu?" zeptal se náhle a hraběnka se zarazila zhruba v polovině chodby. Hrabě ji mezitím dohnal a stanuli tak bok po boku.

„Do knihovny," odvětila a on jen přikývl. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že tam snad jdou za stejným účelem. Ostatně ani jí to zatím nepřišlo na mysl.

„Zdá se tedy, že máme společnou cestu," dodal nakonec zcela nezúčastněně a Afrodita jen pokrčila rameny. Máme také společnou cestu životem, napadlo ji, ale za žádných okolností by to teď nevyslovila nahlas, sama se toho děsila. Jednou by se Augustina ráda zeptala, co má vlastně v plánu, když ji díky té hloupé smlouvě donutil ke svatbě, ale teď k této otázce cítila ještě větší odpor, než když nad ní uvažovala před tou událostí s Ruby.

Nepadlo mezi nimi už jediné slovy, ačkoliv šli celou dobu vedle sebe. Afrodita byla z toho ticha mezi nimi poněkud nervózní, ale konejšila ji myšlenka, že už za pár chvil nebude muset v Augustinově společnosti strávit žádnou další drahocennou minutu. Když však vešli do knihovny, byla vyvedena z omylu...

„Zdravím vás, už jsem to tu pro nás všechny nachystala," řekla Gerbérie radostně, jakmile za nimi zapadly dveře. Afrodita samým překvapením pootevřela ústa a hleděla na Gerbérii, která seděla u stolu ve světle růžovém županu. Ve tváři jí pohrával spokojený úsměv, který byl zapříčiněn tím, jak chytře oba dva převezla. „Dáte si čaj nebo něco jiného?" zeptala se a radostně poukázala na konvičku s čajem a karafu s červeným vínem.

„Tohle jsme si, mladá dámo, nedomluvili," prskl Augustin a založil si ruce na hrudi. „Když jsem řekl, že si se svými problémy poradím sám, také jsem to tak myslel," dodal naštvaně a Gerbérie kapku zčervenala. Ovšem i přesto měla tušení, že hrabě jen tak neodejde. Možná bude po celou dobu nepříjemný a bude ještě sarkastičtější než obvykle, ale neodejde.

„I mně ses zapomněla jaksi zmínit," přidala se Afrodita, ačkoliv vedle Augustinova nadávání zněl její jemný hlas jaksi tiše a nevýrazně.