Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

50. Kapitola: Síla okamžiku

Ráno po snídani, když se oba hraběcí páry rozcházely na chodbě se slovy, že se stejně za chvíli uvidí, padlo jedno veledůležité oznámení, a sice že Augustin se Sebastianem si dnes vyjedou do lesa, možná na malý hon, a vrátí se až později odpoledne. Afrodita jen přikývla, neboť neměla nejmenší důvod k pochybám a samozřejmě si tuto jejich zábavu vysvětlovala jako něco, co šlechtici zcela běžně dělají, kdy je zrovna napadne. I Chantalle by nad tím za normálních okolností pokrčila rameny, ale vzhledem k současné situaci, kdy vztahy mezi obě bratranci byly stále jako na houpačce, byla nyní značně znepokojena.

„Jako vy dva?" nadhodila a Sebastian přikývl s nepatrně uraženým výrazem. Byli přece dost staří na to, aby si někam vyjeli sami kdykoli jen chtěli. „A se střelnými zbraněmi?" dodala a Sebastian nad tím nepatrně protočil oči.

„Co přesně ti nebylo jasné, když jsem řekl, že si vezmeme psy a vyrazíme si na menší hon?" ušklíbl se na ni a Chantalle jen nechápavě rozhodila rukama.

„Já nevím, jen se ptám, jestli jste si oba jistí, že spolu vydržíte celý den v lese s nabitou zbraní po ruce. A pokud možno bez zranění," dodala a Sebastian ji s hraným konejšením pohladil po tváři.

„To se neboj, když nedostanu důvod, nemám přece proč střílet," řekl Sebastian s tajemným úsměvem, jemně ji líbil do vlasů a vydal se směrem do své ložnice. Chantalle se za ním trochu nervózně ohlédla a vzápětí se otočila k Augustinovi.

„Pamatuj, že je to manžel, otec a taky hrabě. Byla bych ti povděčná, kdyby se vrátil nepostřelený," řekla varovným tónem, ačkoliv se u toho pobaveně usmívala, avšak Afrodita si byla jistá, že tím Augustina doopravdy trochu varuje. Ovšem hned poté se rychle vydala za Sebastianem ve snaze mu to rozmluvit. Taky by si mohli vyjet jen tak do okolí! Lamentovala a byla připravena ho k tomu také přesvědčit.

„Myslím, že je načase jim to říci," řekla Afrodita hned, jak se za Chantalle zabouchly dveře a oni se spolu s Augustinem rozešli k jejich ložnicím. „Sice nemám nejmenší ponětí, jak moc vy oba umíte, nebo neumíte střílet, ale... Nemyslím si, že byste měl Sebastianovi dávat ony důvody k výstřelu," obhajovala si své tvrzení a Augustin se na ni jen pobaveně díval.

„Chantalle to tak nemyslí, Sebastian by nikdy..." Afrodita se však na něj podívala takovým způsobem, že i on nad tím zaváhal. Jistě, určitě by nestřílel přímo proti němu, ale ve vzteku lidé dělají všelijaké věci a stává se, že i když někdo míří dočista „mimo", stejně se nakonec strefí. „Fajn, možná bychom byli schopni se vyprovokovat k vzájemné neúmyslné střelbě," připustil nakonec a Afrodita tiše zalapala po dechu.

„A tím se mě pokoušíte uklidnit?!" Augustin se však jen ušklíbl a přidržel jí otevřené dveře dovnitř předpokoje.

„Ne, konejšení já zásadně neposkytuji, jen vás seznamuji s čirou pravdou," odvětil s nedbalým pokrčením ramen a už se chystal odejít, když ho Afrodita ještě zastavila.

„Tak se domluvme, že jim to dnes vysvětlíme, ať můžu předejít zbytečným obavám o vaše zdraví," naléhala na něj a Augustin jen protočil oči. Ne, takhle brzy ještě ne... Možná tak za den, dva... Jen otráveně zasténal a obešel ji bez jakékoliv slovní odpovědi, když se mezi dveřmi ještě zastavil.

„Moment," řekl a s malým samolibým úsměvem se bokem opřel o rám zdobených dveří. „Vy o mě máte snad obavy?" nadhodil a sledoval, jak hraběnka zareaguje. A nezklamala... Nejprve zčervenala jako rajské jablíčko, poté se nervózně zasmála uhlazujíc si vlasy a nakonec jen zavrtěla hlavou.

„Ne, ne... Tak to není..."

„Takže o mě nemáte ani v nejmenším strach? Je vám jedno, v jakém stavu se vrátím, či nevrátím?" Jen se na ni dál s pobaveným úšklebkem díval a byl zvědavý, co mu řekne teď. Ona však jen dál střídavě vrtěla hlavou a zase přikyvovala s tvářemi rudými jako rajčátko.