Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

9. Kapitola: Následky našich činů

Všechny naše činy mají své následky. Tato slova běžela Afroditě hlavou od doby, co zvěděla pravdu. Ať už to byly Rubyiny činy, Augustinovy nebo snad její, všechny měly, mají a budou mít své následky. Občas nebylo snadné si to připouštět, ale ať skutečně uděláme cokoliv, naše konání bude mít působení na budoucí události. Někdy se ty následky budou zdát malé, téměř zanedbatelné, jindy budou větší a zásadně ovlivní naši budoucnost.

Hraběnka si povzdechla a pohlédla z okna. Venku už panovala tma a ticho. V pokoji bylo sice horko, ale Afrodita neměla sílu k tomu, aby se zvedla z postele a šla balkonové dveře alespoň na chvíli otevřít. Už asi hodinu, možná více, čas byl v tuto chvíli zanedbatelný, tu seděla na posteli a hleděla do protější zdi.

Připadala si podvedená a zraněná. Nechápala, jak je možné, že se tohle skutečně stalo. Augustin už zase... Ne, tomu doopravdy nemohla uvěřit. Po tom všem, co jí řekl a vysvětlil, to udělal znovu. Nejspíš... Nejspíš pro něj její návrat na Zámeček neměl pražádnou cenu, zatímco pro ni to byl těžký úkol, při němž musela opustit Sofín a hlavně někoho, ke komu zahořela zvláště ojedinělým a silný citem.

Znovu si povzdechla a po tváři jí stekla osamělá slza. Měla pocit, že Augustinovi a návratu na Zámeček obětovala příliš mnoho. Jistě, vracela se sem tenkrát z povinnosti, která ji k hraběti vázala, ale v tu dobu také doufala, že i Augustin ví, jaké povinnosti má on vůči ní. Zřejmě k takovému zjištění však nedospěl.

Afrodita si promnula unavené oči a zaloudila pohledem k papíru na psacím stole, na němž chtěla Nickelovi vylíčit všechny dnešní události. Neměla však sebemenší chuť k tomu, aby zasedla ke stolku a začala psát. Nechtěla to celé prožívat znovu za pomocí toho, jak se bude snažit Nickelovi vše co nejbarvitěji popsat. Cítila se naprosto vyčerpaně a unaveně, ale věděla, že teď nedokáže za žádných okolností usnout. Stalo se toho příliš mnoho a ona ještě nestačila vstřebat ani polovinu dnešních událostí. A navíc... Musela uskutečnit ještě jeden rozhovor, ke kterému zatím ještě nedošlo.

Pevně zavřela oči a vstala. S dalším povzdechnutím je opět otevřela a pohlédla na sebe do zrcadla. Připadala si nesmírně bledá a průsvitná, jako kdyby se v krémových hedvábných šatech ztrácela. Jen zatřásla hlavou a vydala se ze svého pokoje pryč.

Když kráčela po chodbě, z haly zaslechla odbíjet hodiny půl jedenáctou. Tento zvuk v ní vyvolal vzpomínky na nemilé události, které se odehrály před pár hodinami...

* * *

Tíživé ticho rušené jen zrychleným dýcháním a Meeniným tichým pláčem se několik okamžiků rozléhalo celou jídelnou. Všichni otřeseně sledovali snědé tělo ležící před krbem. Žena, jež ještě před chvílí stála u stolu, teď ležela na zemi a nejevila známky života. Nikdo z přítomných se k ní zatím neodvážil jít, jakoby měli všichni strach, že se ještě každou chvíli zvedne a ono děsivé představení bude pokračovat. Ale ne, tentokrát byl už doopravdy konec. Už nebyl důvod cokoliv vyprávět nebo říkat, protože teď bylo řečeno naprosto vše a nebylo co dodávat. Zatím však ještě nepřišel čas k tomu, aby se o nových informacích vedli rozsáhlé diskuze s těmi, kterých se týkali především. Teď tu byl jiný problém a to právě ten, který bezvládně ležel na chladných dlaždicích před krbem.

„Matko!" To byl první hlas, který se ozval a u všech přítomných si vysloužil vyděšené trhnutí. Byla to malá Antila, která se svezla na kolena ke své matce a pokoušela se ji vzbudit. Jemně ji plácala přes tváře a třásla s ní. „Lukasi, potřebuje vodu!" vykřikla dívenka a obrátila zoufalý pohled k bratru stojícímu u dveří. Nikdo z přítomných jeho příchod nezaznamenal. Než se však mladík stihl znovu někam rozejít nebo něco udělat, přerušil je chladný a temný hlas, jenž už však naštěstí patřil osobě, kterou všichni dobře znali.