Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

19. Kapitola: Ďáblova spása

O pár hodin později se probudil s obvyklou bolestí hlavy, s níž se ráno potýkal vždy, když večer předtím pil více než obvykle. Dnes však byla bolest umocněna ještě tím, jak málo spal. Přece jen šel spát okolo druhé hodiny ranní a teď, když už byl téměř připraven k odchodu, bylo půl šesté. Alfons nejspíše ještě spal, ale Augustin neměl v úmyslu ho kvůli svému obzvláště brzkému odjezdu budit. A nebylo to také poprvé, co by se ze Zámečku vytratil už za svítání a to bez vědomí kohokoliv jiného. Věděl však, že dnešek si tento jeho brzký odjezd vyžaduje, neboť si za žádných okolností nemohl dovolit být spatřen při cestě tam, kam se chystal.

Když tedy opouštěl svoji ložnici, počínal si tišeji než za běžných okolností. Samozřejmě se nehodlal nijak plížit nebo se dokonce skrývat, ale rozhodně si nepřál, aby ho tu někdo spatřil kvůli tomu, že by na sebe upoutal pozornost něčím tak neopatrným jako hlukem. Štěstí mu však přálo po celou dobu a netrvalo tedy ani tak dlouho, než se dostal do stájí. Neobtěžoval se ani s tím, aby svého koně osedlal, nebo tím snad někoho pověřil, potřeboval být hlavně rychle pryč. Vyvedl tedy svého koně, černého jako uhel, ven, kde na něj bez sebemenších problémů naskočil. Sám se tomu docela divil, neboť bez sedla už poměrně dlouho nejel a po všem tom alkoholu vypitém za všechny ty roky už o své fyzické kondici neměl to nejlepší mínění.

S tímto počátečním úspěchem se tedy rozjel na nádvoří, kde mu strážní bez jakýchkoli udivených pohledů otevřeli brány. Na okamžik zaváhal, zda neexistují i jiné možnosti, tedy bez nutného konání této cesty, ale moc dobře věděl, že už tu takové možnosti jednoduše nejsou. Leda tak zázrak v podobě toho, že by Meena v očekávání vůbec nebyla. S nepatrným nadechnutím tedy svého koně pobídl a tryskem se hnal po cestičce mezi vzrostlými stromy. Zanedlouho však strhl oře vlevo, aby nemuseli projíždět vesnicí, a už se hnali po zelenajících se lukách nahoru do kopců, kudy se dalo vjet do Černého lesa...

* * *

Byl si jist tím, že kdyby ho sem do kopců nevolala neodkladnost řešení nastalé situace, rád by se podíval na onen přenádherný východ slunce, který by byl z vrcholků kopců ještě kouzelnější nežli ze střechy Zámečku. Teď však na to neměl pomyšlení a namísto toho, aby zamířil k vrcholkům, obezřetnějším tempem se rozjel do útrob Černého lesa, který byl jedním z těch nejtemnějších lesů v okolí. Stromy tu rostly velmi hustě u sebe a sluneční světlo sem téměř nepronikalo ani ve dne natož teď za úsvitu. Jediným světlem byly malé lucerničky podél úzké cestičky, jež byla celé pokryta spadeným jehličím. Ty lucerničky jsou tu jistě od ní...

Hrabě si byl vědom toho, že se tady musí mít obzvláště na pozoru. Sice tu nehrozilo žádné nebezpečí v podobě lupičů, neboť i ti se sem báli byť jen vkročit, ale v okolí cesty se rozkládaly mokřady a bažiny a pro toho, kdo neznal cestu, mohly být smrtící. On tu však nebyl tak docela poprvé. Už ho sem párkrát okolnosti přivedly a nejen jeho. Ač bylo toto místo lidmi odsuzované a zároveň opředené řadou legend, čas od času sem zavítali ti nejzoufalejší, aby si přišli pro radu či snad řešení ohledně svých útrap...

Netrvalo dlouho a přijel před starobylou chýši porostlou mechem a stěnami tak zašlými, že to téměř vypadalo, že je celé stavení jakousi zakořeněnou dřevinou, která do zdejšího lesa neodmyslitelně patří. Seskočil ze svého koně a nepatrně nahlédl oknem dovnitř, svítilo se tam. Na okamžik se zastavil, než se vůbec rozešel ke dveřím. Měl z tohoto místa smíšené pocity a pociťoval jistý druh nervozity už jen z toho, že je tu zase. Nebylo to totiž tak dávno, co si tu byl pro svůj levandulový jed, který měl v úmyslu použít po hraběnčině tehdejším útěku za Merridem. Naštěstí byl Alfonsem zastaven. Trochu ho při tom pomyšlení polil pot, ale vzápětí zatřásl hlavou a svým obvyklým sebevědomým krokem vykročil ke dveřím. Už se chystal zaklepat, když se vrata se zavrzáním otevřela docela sama. Překvapeně zůstal stát venku, ale hned nato byl skřehotavým hlasem vyzván dál: