Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

44. Kapitola: Pohádkový večer

Dalšího dne ráno se Afrodita probudila s nepředstavitelnou bolestí hlavy. Když se ráno posadila, myslela si, že se snad pozvrací. Naštěstí se jí podařilo udržet obsah jejího žaludku tam, kde měl být, avšak absolutně si nedovedla představit, že by se dnes měla pohybovat někde mimo svou ložnici. Roztřeseně vstala a přidržela se jednoho z ozdobných sloupů své postele. Zavřela oči a chvíli se soustředila jen na onu bolest, za níž mohlo včerejší víno. To tedy opravdu přehnala... Avšak na druhou stranu jen získala další důvod k tomu se alkoholu raději vyhýbat tím největším možným obloukem.

Když za ní přišla Dorotty, jen ji požádala o nějaký obklad a k snídani šálek čaje, po kterém by ji snad hlava přestala tolika bolet. Komorná ji celou dobu sledovala poněkud starostlivě a chtěla svoji paní přesvědčit, aby strávila celý den v posteli, když se necítí, ale o tom Afrodita nechtěla ani slyšet. Tohle brala jako své potrestání. Kdyby se k tomu prohnanému alkoholu nepřibližovala, bylo by jí dobře. Ovšem i v tomto svém trestu, jejž si sama udávala, si raději ponechala korzet velmi slabě utažený, neboť se nechtěla dostat do stadia, kdy by se jí skutečně začalo dělat špatně od žaludku.

Svůj pokoj opouštěla značně oslabena a nebyla si tak docela jistá, zda vůbec zvládne snídani. Neměla chuť k tomu, aby cokoliv pozřela a jen představa toho všeho jídla ji znechucovala. I přesto však byla odhodlána tomuto svému trestu dostát, i kdyby měla jen sledovat, jak ostatní jedí. Raději však nepomýšlela na hodiny, které dnes jistojistě spolu s ostatními stráví ve společnosti madam Normy, neboť to už si vůbec nedovedla představit.

U schodů se raději zastavila a ještě než sešla dolů, přidržela se vrchního zábradlí a zavřela oči. Měla pocit, že se jí hlava snad rozskočí, tak moc ji bolela. Zhluboka dýchala a pokoušela se bolest jakýmkoliv způsobem utišit, ale vůbec to nepomáhalo. Teď mohla jen hořce litovat, že se včera přece jen nedržela svých obvyklých zásad a pravidel.

„Hraběnko?" oslovil ji náhle chladný hlas, ve kterém však byly znát známky jistého znepokojení. Afrodita se jeho směrem polekaně otočila a vzápětí sykla bolestí, neboť tento prudký pohyb její bolesti ani trochu neulevil, spíše naopak. „Ne, že bych se vás chtěl dotknout, ale vypadáte otřesně," řekl nakonec a ona k němu zvedla kapku zahanbený pohled mísící se s nepatrným zoufalstvím. Doopravdy jí nebylo dobře.

„No... No," vypravila ze sebe, na více se zatím nezmohla. „Nějak mi není dobře," řekla tiše a přitom si nervózně uhladila vlasy mnouc si přitom spánky. Augustin se na ni nepatrně ušklíbl a založil si ruce na hrudi.

„Včera jste to s tím trénování nemusela tak přehánět," prohodil šeptem a ona se na něj jen zmateně podívala. „Vím, že je to k nevíře, ale... Řekněme, že Alfons včera vám a vaší přítelkyni do té karafy naléval víno, tudíž... Jsem obeznámen," vysvětlil a hraběnčiny tváře se okamžitě rozhořely.

„To... To není, jak si myslíte... To nebylo kvůli tomu trénování, probůh, to ne, jen... Včera se mi to nějak vymklo z rukou a..."

„Další z důvodů, proč je dobré umět pít," ušklíbl se na ni a chtěl ji poslat zpátky do ložnice, protože by dnešní den nemusela tak úplně zvládnout, když vtom ho někdo přerušil. Od vstupních dveří k nim rázným krokem mířil Alfons a tvářil se poněkud vážně a ustaraně. Jakmile to hrabě postřehl, obrátil oči v sloup. „Nekaž mi ráno, buď tak laskav," zavrčel, ačkoliv byl samozřejmě pln očekávání, s čím jeho komorník přijde.

„No... to půjde... jen těžko... pane," odvětil krapet zadýchaně a kapku neohrabaně se oběma poklonil. „Tohle vám... posílá... paní... paní Moorová," dodal šeptem a roztřesenou rukou předal hraběti přeložený lístek papíru. Augustin jen povytáhl obočí a lísteček rozevřel. „Je to prý i pro... pro paní hraběnku," dodal váhavě a přitom se po ní po očku podíval. Afrodita ze strany nahlédla k Augustinovi, který se na ni jen nepatrně ušklíbl a tiše řekl: