Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

32. Kapitola: Dobrodružství podomácku

Uplynuly bezmála dva dny od doby, co madam Normélie oznámila svoji nepřítomnost na dobu neurčitou. Prvotní vlna pomluv už opadla, avšak i přesto se na chodbách Zámečku stále drželo jakési špitání. Služky si vymýšlely stále nové a nové teorie, jak to tehdy s madam Normou asi bylo, až vznikaly zcela nové a bizardní závěry. Bylo to sice krajně nepříjemné, hlavně tedy pro slečnu Meenu a Neenu, neboť Normélie byla stále jejich matkou, ale všem to dosti kompenzovala Norméliina nepřítomnost.

Nikdo by se sice neopovážil tvrdit to nahlas, ale absence madam Normy byla něčím svěžím, vítaným a uklidňujícím. Dívky neměly žádné vyučování, takže se mohly věnovat svým zájmům, měly-li nějaké, či se nemusely stresovat nějakými domácími úkoly. Všem bylo také po chuti, že madam prakticky nevycházela ze svého pokoje. Nebylo se tedy třeba obávat toho, že by je vychovatelka snad přistihla na chodbě, kterak chodí rychleji, než by snad madam schvalovala, nebo nebylo nikoho, kdo by je napomínal za příliš hlasitý smích, či snad nedostatečné držení těla.

Ačkoliv byla konkurence veliká, Gerbérie svým nadšením převyšovala všechny ostatní. Po chodbách poskakovala s radostným úsměvem na tváři, nosila jen své oblíbené jednoduché šaty, které se ani v nejmenším nepodobaly oněm těžkým a složitým róbám, jež pro ni nechala madam Norma nedávno ušít. A stejně tak, jak nemusela dbát na své šaty, nedbala ani na své vlasy. Nosila je hezky rozpuštěné a připadala si jako obyčejná dívka. Nejvíce času však trávila v knihovně, kde si četla klidně celé hodiny, a dokonale nevnímala své okolí. Sem tam se chodila i projít do zahrad, kde se schovala v altánku a tam si též četla. Knihy byly jejími nejlepšími přáteli. Dokázaly ji vzít daleko, daleko odtud tam, kde si skutečně jednou přála být.

Třeba v nějaké džungli mezi ohromnými zelenými stromy s dlouhými liánami a neznámými druhy květin, které by jistě voněly jako ono sladké dobrodružství, po němž v hloubi duše tolik toužila. Přála si toho ze světa poznat co nejvíce, chtěla všechno vidět a nejlépe okusit na vlastní kůži, ale... Byla žena, neměla žádné zámořské příbuzné, za nimiž by snad mohla vážit tuto dobrodružnou cestu, ba dokonce neměla ani žádný titul, který by jí snad dovolil cestovat, kamkoliv by jen chtěla. A co navíc, byla v područí madam Normélie, které k nějakému dalekému cestování chovala vůbec ten největší odpor.

Teď na tom však nezáleželo. Madam Norma tu nebyla a ona si pro jednou mohla dělat téměř cokoliv. I nadále však nezapomínala na úkol, který měla od pana hraběte. Chtěl těch hraběnčiných dopisů více a to samozřejmě měla a chtěla zařídit. Tohle ji bavilo. Bylo to alespoň nějaké dobrodružství, ačkoliv se neodehrávalo uprostřed pralesa, na březích krásné laguny, nebo někde ve vyprahlé poušti.

Ovšem stejně jí nešlo do hlavy, co se to s panem hrabětem stalo. Když s ní totiž o dopisech posléze mluvil, už na ni nenaléhal jako posledně. Zdálo se, že to je i nadále důležité, ale už ne tolik jako předtím. Jako kdyby mu u čtení těch minulých dopisů něco došlo, něco doopravdy důležitého a zrodilo to v něm jakousi myšlenku, že na těch dalších dopisech už vlastně tolik nesejde, ačkoliv by bylo dobré o nich vědět.

Divné, pomyslela si tehdy, když spolu mluvili. Nic jí však neřekl a ona se tomu ostatně ani nedivila. Musil by mít doopravdy sdílnou náladu, aby jí vypověděl něco z toho, co si myslí, co zamýšlí, nebo co dokonce cítí. Ne, o tom s ní nikdy nemluvil a ona měla jakési tušení, že ani nikdy nebude. Byli si samozřejmě blízcí, to ano, ale on už byl takový. Od všech si držel prostě trochu odstup. Alespoň takhle ho Gerbérie znala.

Během těch dvou dní však nepřišel pražádný vhodný okamžik, aby se do hraběnčina pokoje dostala, až dodnes. Původně to ani nezamýšlela, ale když takhle hezky při odpoledním slunci seděla v altánku, zaslechla kus od sebe smích. Překvapením sebou trhla a pozorně se rozhlédla. Jako kdyby to neočekávala... Kousek od ní byl hlouček služebných srocující se kolem toho mladíka, který je bratrem té dívky na A. Gerbérie jí stále nějak nemohla přijít na jméno. Na tom však nyní nezáleželo. Kolem mladíka se totiž ochomýtala i slečna Katrina a kousek za ní samozřejmě paní hraběnka. Ta se sice k onomu mladíkovi neměla tolik jako ostatní, ale zdálo se, že se v jeho přítomnosti cítí docela spokojeně. A když skupinka usedla na trávník pod nedaleký strom, nebylo pochyb, že tam takhle nějakou dobu zůstanou.