Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

36. Kapitola: Růžová stuha

Dalšího dne ráno měly Afrodita s Katrinou poněkud nepříjemný rozhovor s madam Normélií, která jaksi nechtěla pochopit, že by snad namísto vyučování sháněly dárek ke Gerbériiným narozeninám. Že prý na tohle všechno měly myslet daleko dříve, když byla chorá, jak nazvala svoji nepřítomnost, a že teď už není čas na to, aby snad byly někde jinde než na plánovaném vyučování. Hraběnka samozřejmě argumentovala tím, že nevěděly, zdali se Gerbériina oslava bude vůbec konat, což madam Norma považovala za osobní urážku. Že by snad neorganizovala narozeninovou oslavu své svěřenkyně?! Ne, ani ve snu, odporovala jim.

Afrodita však přišla se zajímavou myšlenkou, a sice že kdyby se snad na oné oslavě objevily spolu s Katrinou bez dárku, jen by to celou událost uvrhlo do špatného světla a mohla by díky tomu snad být přehlížena snaha, jíž madam Norma na chystání této události vynakládá. A na to Normélie slyšela. Se slovy, že to stejně měly řešit dříve, je tedy z dnešního vyučování omluvila a Afrodita to považovala za velké vítězství. Přece jen nebylo mnoho lidí, kteří by dokázali madam Normu přesvědčit k něčemu, co bylo nějak výrazně proti jejím přáním či zvyklostem.

„Pokud se vám povedlo madam Normu přesvědčit, musím vám zcela upřímně pogratulovat, má paní," řekla Dorotty uznale, když hraběnce pomáhala do jejích prostých žlutých šatů, v nichž sem kdysi přišla poprvé.

„Sama jsem ani nečekala, že se mi něco takového nakonec podaří," přiznala Afrodita nadšeně a s úsměvem odložila sponu, která jí ještě při snídani zdobila vlasy sepnuté do složitého účesu. Nyní si nechala vlasy docela obyčejně rozpuštěné a vůbec nejspokojenější byla, když se mohla volně nadechnout bez nějakého hloupého utaženého korzetu.

„Jak já vám to závidím," posteskla si Dorotty, „od té doby, co pan hrabě zakázal to vycházení ze Zámečku, se už člověk nedostane ani na ten jarmark," povzdechla si a přitom odepínala hraběnce její zlatavý náhrdelník. Afroditu napadlo, kam by tím Dorotty mohla mířit, a jen si sklesle povzdechla.

„Nejspíše se pan hrabě stále snaží zabránit tomu, aby se všechny ty věci dostaly ven," řekla, ačkoliv jí bylo jasné, že je komorná obeznámena s příčinami a účelem tohoto nařízení.

„Já vím, ale stejně jsem toho názoru, že si tím pan hrabě ani v nejmenším nepomůže. Stejně se to začne zase rozebírat a nemůže ty brány nechat zavřené věčně," řekla rozhodně a Afrodita souhlasně přikývla. Trochu jí to připomnělo její tehdejší rozhovor s Augustinem ohledně Haustenových a toho, že v žaláři je také nemůže držet navěky.

„Možná bych s ním mohla zkusit promluvit," navrhla Afrodita nejistě, „ačkoliv silně pochybuji o tom, že to bude k něčemu užitečné," dodala urychleně, aby si od toho snad Dorotty něco neslibovala, neboť skutečně nepředpokládala, že by se snad Augustin nechal tak snadno přesvědčit. A navíc na něj neměla pražádný vliv.

„To byste byla moc hodná," řekla Dorotty a vděčně se na hraběnku usmála. „Za pokus by to jistě zdálo," povzbuzovala ji a Afrodita s nepatrným povzdechnutím přikývla. To, že teď už mezi ní a Augustin nestála žádná tajemství, ještě neznamenalo, že spolu dovedli zcela normálně a bez problémů mluvit.

„Jakmile bude příležitost, pokusím se mu to říci," přislíbila nakonec a s posledním úsměvem svůj pokoj opustila. Váček s penězi, který jí dnes ráno přinesl komorník Alfons, měla připevněný ke stuze u pasu a mince v něm při každém jejím kroku radostně cinkaly.

Mezitím, co kráčela ke Katrinině pokoji, přemýšlela, co by tak mohlo Gerbérii potěšit, jaký dárek by jí udělal skutečnou radost. V mysli si přehrávala každičký okamžik, který kdy strávila v Gerbériině společnosti, a uvažovala, co by jí tak mohlo vykouzlit úsměv na tváři. Vůbec nejšťastnější by Gerbérie jistojistě byla, kdyby odtud směla odjet a objevovat nějaké vzdálené krajiny. Avšak to nebylo možné ať už kvůli k jejímu útlému věku, nebo snad kvůli postoji madam Normy, která takové objevování velmi důrazně odsuzovala.