Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

72. Kapitola: Neodmítnutelný návrh

Toho večera už se nic neudálo. Afrodita byla dnešním dnem natolik vyčerpána, že už ani nechtěla o ničem mluvit. Vlastně si přála jediné; aby mohl být celý dnešní večer zapomenut. Byla sice přirozeně ráda, že se jí vrátil Gus, ale na stranu druhou by byla raději, kdyby se usmířili za docela jiných okolností, při nichž by nemusil být obětován žádný lidský život.

Stále se vinou užírala, ačkoliv jí bylo mnoha lidmi řečeno, že to její vina není. Jistě, bylo to z velké části zapříčiněno souhrou jakýchsi náhod, avšak stále se nemohla zbavit pocitu, že na tomto sledu náhod má svůj podíl, že bez jejího přičinění by se ony náhody nedovedly takhle poskládati za sebou.

Augustin se jí tímto způsobem, tedy tím, že její vina to není a byl to pouze sled událostí, snažil konejšit celý večer a byl u toho mimořádně trpělivý, což bylo samo o sobě dosti nevídané. Přece jen nesčetněkrát za večer opakoval tu stejnou věc a konejšil ji stále dokola a dokola. Dít se to za normálních okolností, uslyšela by to hraběnka snad dvakráte, poté by byl s jeho trpělivostí amen. Dnes večer však dělal jednu výjimku za druhou: byl k hraběnce milý, pozorný, trpělivý, vstřícný... Kam se poděl jeho chlad a odtažitost? Sám si tím nebyl jist a také nevěděl, jestli takhle chce fungovat napořád, ale pro teď se tím nehodlal zabývat.

Nakonec vše dopadlo tak, že si Afrodita udělala onen čaj, na nějž dostala přísady od Bartys, a ani ne po třech locích upadla do spánku. Hrabě chvíli váhal, co by měl udělat, ale už v průběhu večera se tak nějak rozhodl, že by nebylo moudré nechávat Afroditu přes noc o samotě. Byl tedy ochoten jí poskytnout zázemí své ložnice, nebude-li nic namítat ani ona. A když usnula, námitek se již přirozeně nezhostila. Nezbývalo mu tedy nic jiného než ji přenést k sobě do ložnice a tam ji uložit do postele. Ovšem váhal, co by měl udělat sám se sebou. Z nějakého důvodu si nechtěl lehnout k ní. Jistě, první společnou noc už měli za sebou, ale tenkrát to bylo jiné, bylo to nutné. A dnes nechtěl ulehat na lože vedle ní, když na tom nebyli takříkajíc smluveni. Nechtěl riskovat neuváženost svého příštího kroku.

A proto se pro dnešní večer spokojil s pohovkou, jež byla součástí nenápadné sedací soupravy v ložnici, a na kterého kdysi přespával i Alfons, kterak tu společně dlouho do noci rozebírali strasti Augustinova života a poté je tu našla Dorotty. Tenkrát to skutečně nebylo jedno z těch lepších probuzení, uvažoval a přitom vzpomněl, jak tehdy samým leknutím spadl z postele. Snad bude Afrodita šikovnější a toho pádu se vyvaruje, pomyslel si a usedl na sedačku, na níž hodlal dnes v noci přespat. Věnoval ještě zkoumavý pohled Afroditě a přistihl se, že se při pohledu na ni snad i nepatrně usmívá. Byla krásná, jak tam tak ležela pod péřovou peřinou. Působila tak nevinně, křehce, ale zároveň tak sklíčeně... Dnešní večer ji nemálo zasáhl. Mohl tedy jen doufat, že zítra bude lépe. Ano, zítra... Zítra to všechno uzavřeme...

* * *

Daleko od pravdy nakonec ani nebyl. Ráno byl probuzen svým komorníkem, který se nad ním skláněl s poněkud ztrápeným a znepokojeným výrazem. Augustin se prudce posadil a chtěl se okamžitě začít vyptávat, co se tady zase stalo a proč už tu ksakru nemůže být klid, když jeho pohled padl na spící Afroditu. S nepatrným protočením očí tedy Alfonsovi naznačil, ať jdou do vedlejšího pokoje, kde bude větší prostor na diskuze a případné nadávky. Komorník uposlechl a oba se tam velmi tiše a obezřetně vydali.

„Panebože," vydechl Augustin zničeně, když za nimi zapadly dveře, „to je naposledy, co jsem dobrovolně spal na sedačce, naposledy!" dušoval se polohlasně, protože se absolutně nevyspal, byl celý rozlámaný a ještě ke všemu jej začínala pojímat nepatrná bolest hlavy po včerejším alkoholu. Ovšem byl si vědom i toho, že by své včerejší rozhodnutí nezměnil.