Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

67. Kapitola: Změna plánu

Afrodita si toto své rozhodnutí rozmýšlela celý den. Uvažovala vskutku nad vším, co by mohla v této situaci udělat. Dokonce ji mnohokrát napadlo i to, že by se vrátila do Lavronu za Chantalle a Nickelem, ale od toho nakonec vždy upustila. Nechtěla do svých starostí s Augustinem zatahovat ještě někoho jiného.

Pak ji napadlo, že by odtud jednoduše utekla zpět domů, ale to nakonec také zavrhla. Neměla nejmenší ponětí, kudy by snad měla jet a nakonec tu ani neměla svou kobylku, s níž by tuto cestu svedla. Avšak myšlenka návratu domů se jí zalíbila a byla ochotna tento nápad využít, až jí bude nejhůř. Přece jen doma by alespoň byla ve svém prostředí, měla by tam klid, a kdyby se hrabě čirou náhodou rozhodl vrátit domů též, oba by tam měli dostatek prostoru pro to, aby se prakticky nevídali. Přece jen venkovské sídlo bylo oproti Zámečku opravdu malé. Rozhodla se tedy, že namísto útěku svůj odjezd oznámí a bude jí vskutku lhostejné, jak Augustin s touto informací naloží. Stačila se však obrnit proti negativní reakci a jedině dobře...

„Cože?" zeptal se a nechápavě se k ní otočil. Afrodita však nehnula ani brvou a přikývla.

„Zítra odtud odjíždím," zopakovala, „jen vám to oznamuji, abyste o tom věděl," dodala klidným hlasem, o nějž se nyní pokoušela ze všeho nejvíce a sledovala, kterak na ni hrabě hledí. Nejprve nechápavě, pak zamyšleně a nakonec zcela chladně a nepřípustně.

„To nepřipadá v úvahu," odvětil, „neodjedeme odtud do doby, než uznám za vhodné," dodal a Afrodita jen ledabyle pokrčila rameny. V mnoha ohledech ji tato jeho umíněná touha o všem rozhodovat opravdu vytáčela.

„Já se vás ale neprosila o svolení," pokrčila nakonec rameny, „již jsem se rozhodla a nic mne od toho nemůže odradit," dodala poklidně a zvedla se od stolu chtíc poděkovat paní Milsové za večeři, když ji hrabě přerušil.

„Ano, o svolení jste se vskutku neprosila," odsekl ironicky, „a také se vám ho nedostane, nikam neodjíždíme," řekl pevným hlasem a s těmi slovy se podíval na paní Milsovou, u níž nyní hledal podporu. Ale nedočkal se jí. Domácí paní teď jen překvapeně těkala pohledem z jednoho na druhého a nevydala ani hlásku, což u ní bylo značně neobvyklé. Tady se schyluje k bouři...

„Vy nikam ani nemusíte, ale já jsem se rozhodla, že už tu více nechci být," odpověděla Afrodita a vduchu si vyčítala, zda to nevyznělo špatně vůči drahé paní Milsové, neboť ta neměla s tímto jejím rozhodnutím nic společného. Nechtěla, aby ji její slova snad mrzela, ale jednoduše už tu nemohla déle zůstávat. Ne po tom všem, co se mezi ní a hrabětem stalo.

„Vaše rozhodnutí mě však ani v nejmenším nezajímá," prskl hrabě naštvaně a založil si ruce na hrudi. „A i kdyby mě tisíckrát zajímalo, tak váš odjezd není možný. Musíte se odtud nějak dostat a kočár tu máme k dispozici jen jeden," řekl rozhodným hlasem, neboť věděl, že tuto hádku hraběnka skutečně nemůže vyhrát, dokud on nesvolí. „Tudíž by s vámi musila cestovat i Gerbérie, což já nemohu dovolit vzhledem k tomu, že ji mám momentálně na starost," říkal pevným hlasem, neb proti tomuto hraběnka nemohla říci půl slova. Ne, stále si musel držet vše pod kontrolou. „Takže buď odtud odjedeme všichni, nebo nikdo a já zatím odmítám kamkoliv jet..."

„Jistě není problém poslat kočár zase zpět, až přijedu domů," přerušila jej s nedbalým pokrčením ramen, načež se hrabě zamračil. „Já už nemám jediný důvod, proč bych tu snad měla zůstávat a pak..."

„Zapomněla jste snad, proč tu jsme především?!" vyjel na ni a hraběnka překvapeně zamrkala, neboť onen skutečný důvod mezi všemi těmito okolnostmi opravdu pozapomněla. „Především jsme tu kvůli tomu, abychom se drželi od Haustenových stranou minimálně těch daných deset dní. A já odmítám tohle celé pokazit jen kvůli tomu, že vy si něco znenadání zamanete," dodal naštvaně a Afrodita tiše zalapala po dechu. Tohle ji tedy urazilo. Prý znenadání zamanete...