Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

63. Kapitola: Venkovská atmosféra

Afrodita si tiše oddechla, když stanula za dveřmi svého nového pokoje pro nynější pobyt. Vyhlížela nyní z okna a přitom uvažovala nad tím vším, co se stalo od okamžiku jejich příjezdu. Paní Milsová se jí i přes ono horlivé přivítání zamlouvala, avšak byla okolo ní lehce zmatená. Přece jen nepůsobila tak docela jako hospodyně, tedy v určitých ohledech. Chvíli se tak vskutku chovala, i její horlivost a zbrklost by s tím snad mohly souviset, avšak vzápětí se zachovala dočista uhlazeněji a volila přitom taková slova, jež by od ní jakožto hospodyně očekávala jen těžko. A když je zde poté uvítala italskou frází, jak jí bylo později řečeno Augustinem, byla zmatenější o to více.

Tiše si povzdechla a zamyšleně se rozhlédla po pokoji. Byl to příjemný prostor laděný do světle růžové barvy s bílým nábytkem. Celý pokoj působil krapet dětsky, avšak na útulnosti to ani v nejmenším neubíralo, naopak.

Tu se náhle ozvalo zaklepání a dovnitř vešla krapet udýchaná Dorotty. V rukou měla komínek z jakýchsi krabic, v nichž převážela mnohé Afroditiny cennosti a osobní věci, se kterými hraběnka cestovala. Ovšem když jí Afrodita nabídla pomoc, jen ji s tichým odfrknutím odmítla.

„Mohu vám ale upřímně říci, že jsem opravdu vděčná jen za jedny jediné schody," vydechla Dorotty s úlevou, když se jí povedlo krabice odložit a přitom ani jednu nepřevrhnout. „Kéž by i Zámeček byl občas o jedno patro nižší," povzdechla si, ale hned nad tím zase pokrčila rameny a se slovy, že sem nahoru musí dostat ještě nějaké bedny, se zase odporoučela. Afrodita ji pozorovala s malým nevěřícným úsměvem, že je opravdu ochotna se o všechny její věci postarat sama, a raději jí ponechala volný prostor odcházejíc si zajistit jeden rozhovor.

I zdejší chodby jí nápadně připomínaly Zámeček, naštěstí jich však nebylo tolik jako doma. Když vyšla ze svého pokoje, jen zahnula za roh hledíc přitom ven z přilehlých oken a pozorujíc slunnou zahradu, která též nebyla právě malá. Ovšem docela se těšila, až to tu trochu prozkoumají. Vzápětí zahnula za další roh a ocitla se na chodbě s dalšími třemi pokoji. Odtud už se nikam dojít nedalo, avšak o to ona ani nestála. S krapet nervózním nadechnutím zaklepala na první dveře, a když byla stroze vyzvána dál, jako obvykle, bojácně vydechla.

„Vy se mě doufám nejdete dovolovat, zda smíte ven," pronesl ironicky jejím směrem a odtrhl pohled od okna, z něhož se až doteď zamyšleně díval. Afrodita na něj však nechápavě hleděla a on byl nucen se chopit vysvětlování: „Před pár okamžiky tu byla Gerbérie a přemlouvala mě, aby směla před obědem ven. Tak jen doufám, že kvůli takové banalitě jste za mnou nepřišla." Afrodita váhavě zavrtěla hlavou a uvažovala, zda tohle není jedna z chvil, kdy Augustin nemá na společnost náladu. Zatím ji však nevyhazoval, mělo tedy alespoň smysl to zkusit.

„Ne, já bych si chtěla spíš promluvit a... Vlastně bych si ráda mnoho věcí ujasnila," vysoukala ze sebe a doufala, že ji neodmítne, ačkoliv otráveně protočil oči.

„Právě jsme přijeli, ale dobrá. Tady se stejně nemám na co vymlouvat, tak pojďme," řekl jen a bez povšimnutí ji obešel vycházeje ze dveří ven. Afrodita se za ním nechápavě otočila a nepohnula se ani o píď. „Seděli jsme celou cestu až sem," dodal otráveně, „myslím, že malá procházka před obědem neublíží ani jednomu z nás," vysvětlil a Afrodita s pobaveným protočením očí vykročila za ním.

„Také byste se mohl vyjadřovat jasněji," popíchla jej mezitím, co společně kráčeli zpět ke schodišti, které se nacházelo na stejné chodbě jako Afroditin pokoj.

„Však počkejte, až se začnu vyjadřovat jasně jen jedním nebo dvěma slovy," dodal s vítězným ušklíbnutím a sešel schody dolů následován Afroditou, která užuž chtěla něco odpovědět, když se dole pod schody málem srazili s Dorotty, která nesla nahoru jednu obzvláště nelehkou bednu. „Ne, že bych chtěl pochybovat, ale zvážila jsi při této námaze svůj věk?" prohodil komorniným směrem a bez povšimnutí ji obešel míře ven před dům.