Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

70. Kapitola: Zpečetěný osud

Když tak spěchala dovnitř, ani v nejmenším ji nenapadlo, že s ní Augustin možná nebude chtít vůbec mluvit. Tohle byla tak závažná informace, že musely jít všechny spory stranou. Tohle museli vyřešit. Pak si klidně zase můžeme hrát, jak se oba nesnášíme, uvažovala, ale až to vyřešíme, umiňovala si a přitom spěchala dovnitř. Ve dveřích se málem srazila s nějakou komornou, samým úlekem obě vyjekly.

„Moc se omlouvám, paní!" zvolala ona dívka, avšak hraběnka na to ani v nejmenším nedbala, proběhla kolem ní a zastavila se teprve až nahoře nad schody skryta v chodbě, která vedla tam, kam potřebovala. Zády se opřela o nástěnnou výmalbu, jež zdobila prakticky celou tuto chodbu, a ztěžka oddechovala. Ještě nestačila zpracovat to, co se mezi ní a Lukasem před chvílí odehrálo. Sama byla z vývoje událostí poněkud překvapena a upřímně nevěděla, kde se vzala ta její nenadálá touha riskovat právě tímto způsobem, jen aby naštvala Augustina, který se o tom mohl asi sotva dozvědět. Unaveně zavřela oči a uvažovala, jak jen ji něco takového mohlo napadnout. Taková hloupost! A přivedla ji do nesnází, z nichž musila utéci. Vtom ji však napadlo něco daleko horší. Když utekla ona, Lukas tam zůstal sám... Musil vědět, kam ona sama míří a také si musil být vědom toho, že tohle se mu nepovedlo, ba dokonce udělal zásadní chybu.

„To snad ne," hlesla Afrodita, odtrhla se od stěny a přidala do kroku, aby byla v Augustinově pracovně co nejdříve. Hrozilo totiž, že Lukas odtud uteče i s tím vším, co se tu kdy dozvěděl. Co když se bude chtít mstít? Ne, ne, takhle to dopadnout nesmělo. Ne po tom všem, co už tomu obětovali, tolik času a rozhovorů... Uháněla tedy dál chodbou a málem se srazila i s Gerbérií, která mířila z opačného konce a něco si zlobně mumlala.

„Tam to radši ani nezkoušejte," broukla směrem k hraběnce, která se netrpělivě zastavila.

„Proč?" zeptala se a přitom věnovala pohled dveřím na konci chodby. Tohle si vyslechnout musí...

„Ále," protáhla Gerbérie otráveně, neboť ji opravdu naštvalo, že ji pan hrabě odmítl vyslyšet, ačkoliv se dušovala, že se jedná o důležitou a zásadní zprávu. „Pan hrabě si nepřeje s nikým mluvit, teď mě odtamtud vyhodil. A Alfons mi tiše svěřil, že prý není radno mu momentálně odporovat," vypověděla a nakonec si jen povzdechla. Možná by se tedy mohla se svou teorií svěřit hraběnce, avšak ta vypadala, že má dosti naspěch.

„Ne, musí mne vyslechnout, je to velmi důležité, týká se to..."

„To jsem říkala taky, ale prý by ho teď mohla odradit od práce snad jen..." Zarazila se a raději nepokračovala. Však také věděla proč. Tahle slova, jež byla také ta jediná, jichž se od Augustina dočkala, by hraběnce skutečně opakovat nechtěla.

„Co?" Chtěla vědět Afrodita, a když Gerbérie váhavě těkala očima po obrazech kolem, jen si naštvaně založila ruce na prsou a pokračovala: „Co zase pan hrabě pronesl za moudro?" zeptala se ostrým hlasem a Gerbérie si nervózně začala mnout rukávy svých šatů. Zrovna ji nenapadala žádná dobrá výmluva, jak z toho ven. „Upřímně řečeno mi jednu pravdivou informaci dlužíš poté, co se zase nějakou informaci dozvěděl Augustin," začala Afrodita ze zcela jiného konce a Gerbérie po ní vrhla nešťastný štěněčí pohled, v němž se zračily i jisté výčitky vůči sobě samé. „Tak..."

„Pan hrabě... Je naštvaný a... Ujíždějí mu nervy a... A říká věci, které by normálně neřekl, tedy..."

„Gerbérie, ven s tím! Tohle mi přece opravdu dlužíš, ne?" Snažila se na dívenku působit právě takto, neboť to, zdá se, fungovalo a něco na tom přece jen bylo. Pokud se Augustin mohl dozvědět něco o ní, proč by naopak ona měla informacemi o svém manželovi strádat?