Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

40. Kapitola: Balada o azalkách

Ráno bylo obzvláště pochmurné. Slunce se stydlivě skrývalo za chundelatými mraky a nezdálo se, že by snad mělo v úmyslu svoji skrýš opustit. Všechny pole, louky, ba dokonce i zámecká zahrada se zdály být jaksi potemnělé a ve vzduchu bylo cítit úporné dusno.

Tohle všechno jako kdyby dokonale vystihovalo náladu, jež na Zámečku panovala od včerejšího večera. Služky chodily po chodbách s ostražitým výrazem a vždy, než si začaly něco špitat, pozorně se rozhlédly. Přece jen jim dal jejich pán včera jasně najevo, že té o včerejší události, o níž nyní věděl doslova celý Zámeček, nechce už slyšet jediné slovo a rozhodně tu nebyl nikdo, kdo by si dovolil jej otevřeně provokovat tím, že by celou včerejší událost neskrytě probíral s ostatními. Ovšem zdaleka nic, ani Augustinova nálada či postoj, nemohlo zahnat onen šum a šepot, který se přirozeně objevil pokaždé, když služebné dostaly příležitost k vzájemnému projevení svých názorů na slečinku a její pochybnou minulost. Alfons se celé ráno pokoušel svého pána připravit na to, že těch pomluv se jen tak nezbaví a nějakou dobu tu s nimi budou, ale hrabě o tom nechtěl ani slyšet. Prý ani na krok ze Zámečku a kdo snad bude roznášet nějaké klepy, bude připraven o svůj plat a v budoucnu možná i o místo.

„Pane, vy sám přece víte, že tohle se ovlivnit nedá," povzdechl si Alfons už poněkolikáté. „I já budu přirozeně chodit po chodbách a všechny případné drbny kárat, ale... Ani jeden z nás nemůže uhlídat, co si tu kdo s kým povídá v soukromí," domlouval mu a Augustin přitom zamyšleně hleděl z okna. Tohle všechno přece muselo jít nějak zastavit. Možná by bylo nejlepší začít přímo u zdroje.

„Už to všechno musí skončit," řekl a přitom se na Alfonse rozhodně podíval. „A dnes musíme s hraběnkou vymyslet, jak to všechno ukončit," dodal a pomalu se rozešel ke dveřím s myšlenkou, že jim snídaně třeba přinese nějaké nečekané řešení celé situace.

„S hraběnkou?" nadhodil Alfons překvapeně a věnoval svému pánovi obzvláště potutelný úsměv. Augustin nad tím však jen protočil oči a mezi dveřmi se zastavil.

„Zavčasu s tím přestaň, nemám na to náladu," zavrčel, „a ano, s paní hraběnkou, protože kdybych se ohledně těch tří rozhodoval sám, asi bych je všechny nechal popravit a my dva bychom se akorát tak zase pohádali," pronesl s nepatrnou špetkou sarkasmu, avšak doufal, že tím všechny Alfonsovy představy, ať už se snad týkaly čehokoliv v rámci jeho vztahu s hraběnkou, zadusil již v počátku. „A taky na řešení této situace došla řeč včera večer, když... No, to je na delší vysvětlování," mávl nad tím nakonec rukou a Alfonsovy oči překvapeně zajiskřily.

„Něco, co jste mi snad zapomněl zmínit?" zeptal se a opět se potutelně usmál. Bůhví, co si myslel... Augustin jen otráveně zasténal, protože se mu to celé, hlavně ta část s Gerbérií, nechtěla vyprávět, avšak Alfons sám by se stejně začal vyptávat, zda za Gerbérií včera zašel, a lhát přímo do očí by mu opravdu nedokázal. A navíc, kdyby mu to nevysvětil bůhví, co by si komorník domyslel.

„Ještě nepřišla vhodná chvíle na rozhovor takového rozsahu, proto jsem ti o tom neříkal," vysvětlil a přitom vytáhl z kapsy své kapesní hodinky. „A já teď nemám čas," dodal s nepatrným potěšením v hlase. „Ale... Možná dnes večer bych tě snad tedy mohl zasvětit," řekl nakonec a zamyšleně se na svého sluhu ušklíbl. Alfons se jen pobaveně uchechtl, avšak už nestačil říci jediné slovo, protože Augustin svůj pokoj vzápětí opustil a zamířil ke schodům dolů do haly. Po cestě potkal jen několik málo sluhů a služek, ale stačil si povšimnout, že vždy, když kolem nich procházel, urychleně zmlkly a při uctivé úkloně, jíž mu samozřejmě věnovali, raději hleděli do země. Se zamračeným výrazem na všechny hleděl, ale zatím nikoho neokřikl. Ještě totiž nebylo za co, nikoho při ničem nepřistihl. I proto dorazil do salonku značně podrážděný. Jak jen má všechny ty pomluvy a klepy rozhánět, když k tomu nedostane příležitost?