Afrodita s Alfonsem stáli na druhé straně místnosti, když hrabě ještě dodal, že celá hostina jest k potěše služebnictva, což tedy přirozeně přispělo k další vlně všeobecné spokojenosti. Augustin si je svým projevem jistojistě získal, a pokud snad proti němu kdy měli nějaké výhrady, teď se dozajista vytratily. Afrodita z něj měla radost, neboť z toho byl očividně velice nervózní, ale přesto to dokázal. A nejspíše splnil i svůj vlastní účel, ať už byl v jádru jakýkoliv.
„Tak to jsem tedy věru neočekával," pronesl Alfons spokojeně a na tváři mu zářil úsměv. „Někdy při tom všem tak zapomínám, že pan hrabě vlastně umí být k veřejnosti i příjemný," zašeptal s pobaveným úsměvem směrem k hraběnce a ona se tiše zasmála.
„Opravdu se mu to vydařilo. Snad by mne nikdy ani nenapadlo, že dovede promluvit s takovou upřímností a jistou vřelostí a... Ne, nevím, jak to co nejlépe říci. Ale myslím, že my oba cítíme, že to dokázal přímo bravurně," chválila jej Afrodita a Alfons přikývl.
„Jsem na něj hrdý," pronesl uznale, avšak velice tiše, aby to slyšela jen jeho společnice. „Rozhodl se správně, když tu takhle otevřeně promluvil. Všichni si zasloužili znát pravdu, alespoň částečně a pak... Důvěra mezi panstvem a služebnictvem panovat musí, alespoň trochu. Jinak by to všechno špatně fungovalo," vrtěl nad tím hlavou a hraběnka zamyšleně přikyvovala. Bylo na tom mnoho pravdy, to jistě ano. Ona sama však nikdy příliš neuvažovala o váze dobrých vztahů mezi pány a jejich sloužícími. Sama totiž rozdíly příliš nedělala a snažila se se všemi dobře vycházet bez ohledu na jejich právoplatné místo ve společenském žebříčku.
„A řeknete to panu hraběti?" nadhodila, když se spolu s komorníkem rozešli na druhou stranu vstříc Augustinovi, kterého si mezitím odchytila madam Norma. „Myslím to, že jste na něj hrdý, jistě by ho to potěšilo..."
„I to věru ne," zasmál se komorník, což Afroditu překvapilo. „Pan hrabě by to považoval za projev sentimentu a o to on ani v nejmenším nestojí. Ne, ne, já si takové pocity nechávám pro sebe a... A všechno mu to řeknu, až jednou nadejde čas," vysvětil s malým úsměvem, avšak Afroditu nepatrně zamrazilo při pomyšlení, jak to pan Alfons asi myslí. Až patrně nadejde jeho čas... „A pan hrabě když chce, tak pozná, co si o něm zrovna myslím," doplnil ještě se spokojeným úsměvem a více už nedodal, neboť si svým příchodem vysloužili Augustinovu pozornost.
„A teď už o tom nechci nic slyšet," uvítal je s nepatrně spokojeným úsměvem, „už to všichni hodíme za hlavu," dodal, protože pro něj to s oním projevem opravdu skončilo. A už nikdy nechtěl vést konverzaci na téma Haustenových.
„Vedl jste si opravdu výborně..."
„Ani o tomhle už nechci slyšet," přerušil hraběnku s nepatrně otráveným výrazem a upil ze své sklenky, patrně nově nalité, a Alfons mezitím věnoval Afroditě mnohomluvný pohled, že ani tato pochvala nebude vítána s vřelostí. „Ale přesto děkuji," řekl hrabě nakonec, k čemuž se musel sám trochu přemoci. „Ale teď už opravdu pomlčme a konverzujme..."
„Vy umíte vážně překvapovat!" vyjekla Gerbérie tichým nadšením, když se náhle objevila vedle Augustina a usmívala se na něj v neskrývaném úžasu a ohromení.
„Ano?" zavrčel hrabě, neboť Gerbérie opět přerušila jedno z jeho přání. „Z nás dvou jsi jistě expert na překvapení spíš ty," dodal a Gerbérie mu věnovala nevinný úsměv.
„Záleží, jakpak na ta překvapení pohlížíte a..."
„Raději nijak," zamrmlal, „a už o ničem z tohoto nemluv. Nechci o tom víckrát slyšet," řekl a přitom Gerbérii věnoval poněkud nekompromisní výraz, nad čímž se však dívenka jen nevinně usmála a hraně zamyšleně nakrčila obočí.
आप पढ़ रहे हैं
Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅
ऐतिहासिक साहित्य„Takže mi chcete říct, že to všechno..." „Byla to chyba! Nikdy se nic takového nemělo stát!" „Jistě," řekla hořce, „jak bychom se také v tom našem manželství mohli dočkat něčeho, co by snad jen vzdáleně připomínalo lásku, že?" **** V hrabství Bloode...
