Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

3. Kapitola: Bouře

„Já jsem takový idiot!" nadával Augustin a naštvaně chodil po svém soukromém salonku, který se nacházel hned vedle jeho ložnice. Trávil tady sice minimum svého času, ale občas sem také zavítal. Hlavně ve chvílích, kdy si potřeboval zanadávat a postěžovat, aniž by ho mohl vyslechnout někdo nevítaný. Nikdo totiž nahoru do posledního patra, kde měl on sám své pokoje, nechodil.

„Vyvracet vám to, pane, nebudu," zamumlal Alfons a Augustin po něm vrhl ostrý pohled. Byla sice pravda, že svému komorníkovi nikdy nevyčítal to, jak s ním mluví, ale i v jejich blízké a upřímné konverzaci byly jisté hranice. „Nedívejte se tak na mě. Já jsem vám přece neřekl nic určitého, dokonce ani svůj názor ne. Ani jsem neřekl, zda s vámi souhlasím. Jen jsem podotkl, že vám vaše tvrzení nebudu vyvracet," vysvětlil a Augustin jen otráveně zasténal a dál přecházel po pokoji sem tam.

„Jsem idiot!" odfrkl si, „kdybych nebyl, už bych se ovládl, ale... Nemůžu si prostě pomoci," zasténal a zahleděl se na jednu z růží, která byla ve váze na jedné z poliček. „Ona je... Je přitažlivá, velmi přitažlivá a... Dost!" okřikl se, „tohle už bylo naposledy!"

„To už jsem od vás také slyšel nejméně třikrát," řekl Alfons s povzdechnutím, „tak doufám, že už to skutečně slyším naposledy, ale..." Mávl nad tím rukou, že si stejně myslí svoje a raději se dál věnoval utírání prachu v jedné z mnoha skleněných vitrínek. Otíral zrovna čajové šálky, když ho napadlo, že už roky je neviděl na stole spolu s konvičkou plnou čaje. „Nenapadlo vás někdy použít ty šálky?"

„Na co?" zeptal se hrabě nepřítomně a stále svým pohledem hypnotizoval velkou růži a myslel přitom na Meenu. Věděl, že neuvažuje správně, ale nemohl ji dostat z hlavy.

„Na čaj pochopitelně," řekl starý sluha mezitím, co šálky opatrně zvedal a pečlivě je otíral. Nebylo to sice potřeba, protože sem chodil uklízet pravidelně, ale nic se přece nemá zanedbávat. „Kdysi jste z nich píval s hraběnkou," dodal ještě a Augustin k němu překvapeně zvedl pohled.

„Já vím," řekl prostě, „a z toho také vyplývá, že už se z nich pít nikdy nebude," dodal a posadil se do křesla ke stolu. Očima stále sledoval růži a nemohl od ní odtrhnout zrak.

„Možná by se z nich pít mohlo, ale to byste si musel uvědomit, že je na Zámečku i naše součastná paní hraběnka," řekl Alfons a naschvál odložil prachovku na vitrínu a vytáhl z ní tácek s bílou čajovou konvicí, dvěma šálky, konvičkou na mléko a cukřenkou. Byl to nádherný čajový servis. Na bílém nádobí se nacházely malé kytičky všech barev, které však byly namalované jen ve spodní části. Pro Augustina to byl velmi vzácný servis, protože z něj vždy pil jedině se svou milovanou Levandulí. Proto také odtrhl oči od růže a raději se zahleděl na ten krásný servis, u něhož se svou drahou manželkou vedl nespočet rozhovorů.

„Proč to vytahuješ?" zeptal se s povzdechnutím a vzal do ruky šálek s naprasknutým ouškem, ze kterého vždy pil on sám. Vzpomínal, že Levandule seděla pokaždé naproti němu a dívala se na něj tím vřelým láskyplným pohledem, který mu tolik scházel. Už zase v něm vřely vzpomínky, ale... Ne, teď na ně nebyla ta správná chvíle.

„Však víte, kdyby náhodou přišla chuť na čaj," řekl komorník a posadil se do křesla naproti svému pánovi. Ten si jen tiše povzdechl a vrátil svůj šálek zase na stříbrný tácek. Poté se podíval na Alfonse a nakrčil obočí.

„Na co tím narážíš?"

„Teď se vás zcela upřímně zeptám: Proč tu paní Afrodita je?" zeptal se Alfons a předklonil se, aby na svého pána lépe viděl. Soustředěně mu hleděl do tváře a snažil se z ní vyčíst odpověď sám, ale... Ne, Augustinova tvář byla tak kamenná a nečitelná, že snad ani jasnovidec by se v něm nedokázal vyznat.