Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

60. Kapitola: Projev důvěry

Ráno přišlo až příliš rychle. Afroditě bylo během noci třikrát špatně, a tak o nějakém klidném spánku stejně nemohla být vůbec řeč. A když se ráno probudila, hlava jí třeštila, krapet se jí i točila a žaludek měla jaksi na vodě, ačkoliv už jí samozřejmě bylo lépe než v noci. Neměla nejmenší tušení, kolik je vlastně hodin a ostatně ani netušila, v kolik hodin vlastně usnula, ale měla nepříjemný pocit, jako kdyby to snad ani nebylo tak dávno.

Oknem do místnosti proudily paprsky slunečního svitu a Afroditu tak z onoho nepříliš dlouhého spánku probudily. Zmateně pomrkávala po okolí a snažila se upamatovat, co všechno vlastně včera proběhlo, jak se sem dostala a patrně i kam se to dostala. V mysli se jí vybavovaly jen nejasné útržky ze včerejšího večera a ona si nebyla tak docela jistá, jak by je měla pospojovat do jednotného a jasného obrazu včerejší noci. Podvědomě věděla, že je v Augustinově ložnici, ale stále nenabyla dosti odvahy k tomu, aby se otočila na druhý bok a shledala se s ním tváří v tvář. Též to nedovedla i proto, že si vybavovala mnohé z jejich včerejšího rozhovoru. Myslí jí sem tam prolétla nějaká její slova, poté ta jeho a míchala se všelijak dohromady, avšak podstata zůstávala stále stejná, včera v noci po něčem toužila... A musila dát Augustinovi za pravdu, neboť kdyby se to skutečně stalo, dnes ráno by opravdu velmi hořce litovala. Nechápala, co to do ní vjelo a jak je možné, že jej k něčemu takovému vůbec přesvědčovala. Byla však pravda, že často přemýšlela o tom, co mu řekla. Často uvažovala o Meeně i Katrině a své zvědavosti v ohledu lásky a vášní, avšak nikdy by ji nenapadlo, že by snad svá přání ohledně milostné touhy a zvědavosti nedovedla ovládnout a co více, že by jim dovedla jít vstříc za takových okolností. Opravdu se styděla za své včerejší chování a nebyla si tak docela jistá, zda vůbec existuje nějaká dostatečná omluva.

Tiše si promnula spánky a na okamžik opět zavřela oči. Hlava ji bolela tak, jako ještě nikdy a v mysli jí zněla jen jediná myšlenka, a sice že už nebude nikdy v životě pít alkohol. Opatrně se posadila, všechno kolem ní se stále trochu houpalo, a natáhla se po sklenici vody, kterou jí Augustin přinesl někdy během noci, kdy jí bylo opravdu špatně. Velmi pomalu, aby se jí zase neudělalo zle, polovinu vypila a nakonec sklenku co nejtišeji odložila zpět na noční stolek. Odhrnula si vlasy z čela a koutkem oka pohlédla vedle sebe, zda Augustina neprobudila. Měla však štěstí.

Augustin se nepohnul ani o píď. Ležel na břiše, ruce měl složené pod hlavou a do tváře mu spadal jemný pramínek černých vlasů. Vypadal opravdu vyčerpaně a Afrodita by byla jedině nerada, kdyby se jí povedlo jej vzbudit obzvláště po tom, co mu byla tak zavázána. Proto jen opatrně sjela na polštář a tentokrát se převrátila na bok čelem k němu rukou si podkládajíc hlavu. Bylo zvláštní sledovat jej právě takhle, kdy se nemohl před okolním světem přetvařovat. Jeho tvář působila neuvěřitelně klidným a vyrovnaným dojmem, skoro až mírumilovným. Nikdy jí nepřipadal tak lidský a přirozený jako právě teď. V mysli se jí znenadání zjevila i myšlenka, že by se na něj snad dovedla dívat i celé hodiny. Svým způsobem se jí líbil, když byl tak klidný a konečně se netvářil ani chladně, ani odtažitě a ani ironicky. Věděla, že tento pohled, jenž se jí dnešního rána naskytl, je opravdu velmi vzácný a ona si jej doopravdy považovala. S nepatrným úsměvem svého manžela sledovala a zanedlouho se opět propadla do bezesného spánku...

* * *

Když se probudila znovu, zřejmě už uběhl nějaký další čas, neboť Augustin už vedle ní neležel, ale namísto toho chodil po místnosti a zcela evidentně se připravoval k dalšímu dni zde na Mariánském zámku. Afrodita jej poněkud rozespale sledovala a uvažovala, zda by se měla jít také převléknout a chystat k novému dni, ačkoliv se na to vůbec necítila. Hlava se jí už sice netočila tolika jako prvně, ale stále se cítila být velmi nesvá a únava ji také tak docela neopustila.