Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

35. Kapitola: Upřímný dík

Probudilo jej nepatrné šťouchnutí do žeber. Nejprve jen zamručel a převalil se na druhý bok, avšak nepatrné strkání neustávalo a brzy se k němu přidalo i nepatrné volání jeho jména.

„Drahý, pojď prosím," zašeptala mu do ucha a přitom ho něžně pohladila po tváři. Jen otráveně zamručel a pootevřel oči. Překvapilo jej, že je v pokoji stále téměř tma. Urychleně se posadil a trochu zděšeně pohlédl na ženu vedle sebe. Ta se na něj však jen zvídavě usmívala a nic nenasvědčovalo tomu, že by snad měla nějaké potíže s dýcháním. Hlasitě si oddechl a s pocitem té nejvyšší úlevy sebou opět plácl do peřin.

„Sakra, Lev tomhle mi nedělej," vydechl, „vážně jsem se lekl, co se děje," dodal, když jen nechápavě naklonila hlavu na stranu, rezavé vlasy jí přitom spadly na rameno. „Mimochodem co se děje, vždyť je noc," řekl a přitom do široka zívl. Jeho drahá však jen s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Není noc, jenom je hodně, hodně, hodně brzo ráno," řekla mladá hraběnka a přitom svého manžela pobaveně sledovala. „A včera jsi mi slíbil východ slunce, tak pojď," protáhla a on jen zamručel nevolí.

„D'abord viens ici, (nejdříve pojď ty sem),"zamumlal a chytil ji za ruku. Ona se jen pobaveně usmála a opět ulehla vedle něj.

„Tu voudras me séduire par ton français encore? (Opět mě budeš chtít svádět svojí francouzštinou?)" nadhodila a přitom mu odhrnula vlasy z tváře. Něžně jej políbila a na malý okamžik si dovolila tento ranní polibek prohloubit.

„Copak se mi už nepovedlo tě svést?" zašeptal a opatrně se nad ni vyhoupl. Jemně jí políbil a přitom ji něžné pohladil po ruce, za kterou ho stále držela.

„Parfaitement, (ovšemže)," zašeptala a objala ho kolem krku. Znovu ji políbil, ale tentokrát daleko naléhavěji, což značilo jen jedno jediné, a sice... „Augustine," oslovila jej tiše, když se odtáhla. „Teď ne, chci východ slunce," zašeptala a jemným pohybem ho ze sebe shodila.

„A nemůžeme se jít podívat spíš na západ?" navrhl ve snaze pokračovat v tom, co se právě chystal začít, ale jeho drahá byla neoblomná. Radostně vylezla z postele se slovy, že už je dozajista natolik probuzený, aby vstal, a už si oblékala župan. „Levandule, pojď se sem za mnou vrátit," přesvědčoval ji, neboť se mu ani trochu nechtělo opouštět vyhřátou postel. „Východ necháme na jindy..."

„Štěstí tě bude provázet dnem, vstaneš-li zrána se sluncem," poučila ho a po této její větě se už jen těžko mohl nějak dál vymlouvat. Pokud už veršovala takhle brzy zrána, bylo docela jasné, že je už naprosto vzhůru a tudíž se svého plánu jen tak nevzdá.

„Ale vždyť už jdu," zamrmlal a se značnou nechutí ve tváři konečně vstal. Protáhl se a přitom sledoval netrpělivý pohled své paní. „Nedívej se na mě tak," řekl a vytáhl ze skříně vlastní černý župan, do něhož se s povzdechnutím zabalil. Onen nápad, a sice jít vyhlížet vycházející slunce, se mu v tomto zářijovém dni nejevil jako úplně ten nejlepší. Zvláště když na sobě oba měli jen noční úbor a župan.

„Trvá ti to," postěžovala si, když chvilku zamyšleně hleděl z okna. Vážně se mu tam vůbec nechtělo. „Augustine, prosím," žadonila a pověsila se mu zezadu kolem krku. S povzdechnutím ji hladil po paži, a aniž se k ní otočil, promluvil:

„Jsi si jistá? Venku už nebývá takové teplo a... Nechci, aby ses teď ráno nastydla jen kvůli nějakému hloupému východu slunce," řekl a přitom ji stále něžně hladil.

„Ale," protáhla otráveně, „budeme tam přece jen chvíli, tak už pojď," přemlouvala ho a chytila ho raději za ruku, aby už konečně mohli jít.