45. Kapitola: Odjeďme

696 57 18
                                    

Jakmile se octli u Afrodity v ložnici, hraběnka se vytrhla ze sevření svého manžela a pevně si objala rukama hruď. Přešla až k balkonovým dveřím, co nejdál od něj, a sklopila hlavu k měkkému koberci pod svýma nohama. Třásla se po celém těle a dusila v sobě vzlyky, jež se jí každou chvíli znovu a znovu draly na rty. Tohle se nemělo stát, tohle nechtěla...

To, co bylo řečeno v kuchyni, o ní sice nevypovídalo nic převratného či snad ostudného, avšak vyprávělo to o její minulosti, o události, která na ni měla dopad i v pozdějších letech. A nepřála si, aby to tu někdo věděl. Bylo to pro ni až moc osobní, až příliš velký zásah do soukromí. A teď to věděl každý. Každý si na ni teď bude ukazovat, neboť ona byla ubohým dítětem, kterému matka zemřela přímo před očima. A každým dalším dnem jí to tu bude někdo připomínat, ať už svým lítostivým pohledem či snad chlácholivými řečmi.

Proč tam dnes vedly její kroky? Tušila, v hloubi duše věděla, že tam nemá chodit, ale ona tam přesto šla. Nejraději by svalila vinu na hraběte, ráda by mu to teď všechno vyčetla, protože to on na tom trval, ale neměla tu sílu ani odhodlání. Nedovedla ze sebe nyní dostat jediné slovo, byla zdrcená. Všechno se jí to opět připomnělo v těch nejjasnějších barvách, viděla to všechno znovu před očima. Slyšela tu tehdejší bouři, slyšela jeho kroky i křik...

Pevně zavřela oči a snažila se vnímat jen tmu, jen tmu a nic víc. Ale nešlo to... Vzpomínky se náhle opět staly živými, vracely se jí v té nejhorší možné podobě, v těch nejpestřejších obrazech... Složila hlavu do dlaní a ze rtů se jí vydralo tiché zavzlykání, jež už nedovedla zadržet.

Stál u dveří a jen na ni s prázdným výrazem hleděl. Přirozeně to nevěděl a pochyboval o tom, že někdo jiný tu s hraběnčinou minulostí obeznámen byl. A tu náhle mu přišlo na mysl, proč se hraběnka tolik bojí bouřek, po tehdejší události to bylo více než přirozené.

Neměli jsme tam chodit, pomyslil si a pocítil osten provinění. Popravdě řečeno doufal, že se právě dnes něco stane, doufal, že Haustenovi udělají nějakou tu chybu, avšak... Nebyl si tak docela jist, zda mu tohle za to doopravdy stálo. Původně si myslel, že kdyby si snad měli vzít na mušku hraběnku, budou mluvit o jejím vztahu s Merridem. A když tam spatřil Meenu, naopak ho napadlo, že řeč bude možná převedena na její neuskutečněné těhotenství.

Nic z toho se ovšem nestalo a namísto toho tu teď stál v hraběnčině ložnici a měl před sebou zlomenou a roztřesenou ženu, která byla tou poslední, jež by si zasloužila znovuotevření nějakých starých a obzvláště bolestných ran. Ne, tohle skutečně mělo zůstat jejím tajemstvím, tohle nemělo být nikdy řečeno právě tímto způsobem.

Nevěděl, co by měl udělat. Zdali ji něčím ukonejšit, bude-li toho vůbec schopen, nebo se odtud raději vytratit a nechat jí volný prostor k tomu, aby se vyplakala a uklidnila, bude-li ovšem tohoto schopna ona.

Už vztahoval ruku po klice, když mu přišlo na mysl, že tohle jen tak udělat nemůže. Byla to přece jeho vina, že tam vůbec šli, měl by tedy nést alespoň část oné odpovědnosti a pokusit se jí být oporou. A bude-li snad chtít být sama, pošle ho prostě pryč.

Váhavě se rozešel směrem k ní, ačkoliv ještě stále nevěděl, co by měl udělat nebo říct. Ona nebyla Gerbérie, téměř vůbec ji neznal, neměl ponětí, co by jí měl říct, jak ji ukonejšit či uklidnit. Chvíli tedy nerozhodně postával za ní a nakonec se zmohl jen na to, aby jí jemně přejel rukama po odhalených pažích, nahoru a dolů. Nejprve sebou ucukla, ale nevytrhla se mu, což považoval za úspěch. Velmi pomalu a něžně ji hladil, jako kdyby byla jen malým raněným ptáčetem, jehož se musí dotýkat obzvláště opatrně.

Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅Where stories live. Discover now