Afrodita měla toho dne těžkou noc. Stále se převalovala ze strany na stranu a párkrát dokonce vstala, aby se prošla sem a tam po místnosti, než znovu ulehla. Byla z Augustina čím dál tím zmatenější a ze sebe samé též. Co jen se to mezi nimi vlastně děje? Už mnohokrát si všimla, že se jejich vzájemný vztah změnil, dokonce nemálo, avšak kam tohle všechno jen mohlo spět obzvláště ve chvílích, kdy se hrabě náhle neočekávaně zarazil a udělal dva kroky zpět? Možná si i on uvědomuje, že se mezi námi něco děje, ale není ochoten si to přiznat či se s tím vyrovnat. Ano, tato myšlenka ji napadla mnohokrát a zároveň ji i mnohokrát zavrhla. To, že se Augustinovy nálady měnily častěji nežli dubnové počasí, nebylo nic nového, ale tohle přece nebyly nálady! Tady šlo přímo o způsoby promluv a jednání s ní samou. Chvíli milý a otevřený a z toho se náhle uzavře pevněji nežli vězeňská cela? A to vše jen tak, aniž bych zavdala příčinu. Uvažovala a vrtěla nad tím hlavou. Občas jí dokonce přišlo, že sám se sebou sehrává jakýsi vnitřní boj, avšak nebyla si tak docela jista, proti čemu jej vlastně svádí. Pochybovala o tom, že by se jí kdy se svými strastmi svěřil a přišlo jí to ještě méně pravděpodobné v této chvíli, kdy se ony starosti možná týkaly jí samé. Ovšem něco jí na tom stále nešlo z mysli. Proč by uvažoval právě o ní?
A jak to celé vlastně vnímá ona sama? To byla též velmi dobrá otázka, na níž si nedovedla tak docela odpovědět. Trávila s Augustinem čas opravdu ráda, a čím více jej poznávala, pokud jí to tedy zrovna dovolil, tím více v něm shledávala zajímavého člověka a tedy i osobnost, o která se by se ráda dozvěděla více a vedla s ní rozhovory na mnohá témata při sklence vína, které měl on sám tak rád. Dokonce se občas přistihla, že o něm nesmýšlí jen jako o dobrém přítele, ale i jako manželi, kterým jí dle obřadu před dvěma měsíci stále byl. A to ji občas opravdu vylekalo, neboť vedle Augustina tu nadále byl i Nickel. A ačkoliv nezapomněla na jejich poslední polibek v chodbě Mariánského zámku, nedovedla na něj vzpomínat se stejnými pocity jako na ony předešlé okamžiky v jeho společnosti. Možná to bylo i tím, co jí říkal Augustin po oné noci v hostinci, možná k tomu v onom koloběhem času dospěla ona sama, ale začínala čím dál tím více nabývat přesvědčení, že vztah jí a Nickela nemá budoucnost. I když je mladík tak okouzlující, poutavý, šarmantní a charismatický, nemohl ji plně získat. A to nyní dávalo Augustinovi jistou absolutní výhodu.
Ale ona si stále nebyla ničím jistá! Jak jen by také mohla, sama se nevyznala ve svých pocitech, které k oběma chovala a připadlo jí, že čím více nad tím uvažuje, tím více se do toho všeho zamotává. Ovšem ještě něco jí dnes nedávalo spát, a sice ony okamžiky trávené dnes na louce. Jak jen jim tam bylo společně dobře! To byla jedna ze zvláštností. A ta druhá, že Augustin stále mluvil o těch okamžicích jako o chvíli. Chvíli, která pravděpodobně neměla být jen tak nějakou obyčejnou chvílí, ale spíše nezapomenutelným zážitkem a okamžikem. A při jednom pohledu, který si tam věnovali, měla dokonce nutkání jej políbit! Nedovolila si to, přirozeně, byla jedině ráda, že si nechal líbit její pohlazení, nechtěla to zkazit, avšak jen tato ojedinělá myšlenka ji jaksi rozhodila, pročež ji nemohla dostat z mysli a konečně tak propadnout do onoho zaslouženého spánku po tak náročném dni.
Avšak když ráno přišla dolů na snídani, zdálo se, že je jediná, kdo se nevyspal příliš dobře. Gerbérie byla již od rána plna rozjaření a radosti, paní Milsová byla samý úsměv a Augustin nebyl protivný, tudíž příjemné a pohodové ráno pro všechny kromě ní. Však to také nezůstalo bez povšimnutí, čehož Afrodita zalitovala prakticky hned, jakmile vešla do jídelny, odkud paní Milsová právě odcházela a s tácem čajové soupravy a Gerbérie hopkala za ní s ošatkami pečiva.
„Dobré ráno, drahá," řekla s úsměvem paní Milsová, když jí Afrodita překvapeně uhýbala z cesty a přitom zmateně hleděla na to, co se vlastně děje.
„Dobré ráno, paní hraběnko!" zvolala Gerbérie, když protančila kolem ní a přitom jí málem popadaly dva malé pletence s mákem. Její rozjaření zde neznalo mezí, však to tu také nikomu nevadilo, neb madam Norma byla na míle daleko.
„Nevypadáte vyspaná do růžova," poznamenal Augustin suše a schoval své kapesní hodinky, díky nimž s povzdechnutím shledal, že už je devět hodin. „A to bych v tuto dobu skutečně nečekal," popíchl ji s nepatrným ušklíbnutím a zamířil k ní, aby se společně vydali tam, kam se dnešní snídaně přestěhovala. „Tak tedy..."
„Gusi, prosím," zakňučela tiše, neboť jí bylo úplně jasné, kam míří. „Nepochybuji o vaší všímavosti, opravdu ne, ale nemůžeme alespoň jednou předstírat, že jste si ničeho nevšiml? Vždyť za tím ani nemusí nic být! Třeba jsem se jen nevyspala!" obhajovala se a Augustin jen překvapeně zamrkal, avšak vzápětí se vítězně ušklíbl.
„V prvé řadě jsem rád, že právě o této mé schopnosti již není sporu," pronesl samolibě, „ovšem teď jste mi sama přiznala, že za touto vaší očividně nepříliš klidnou nocí je něco více nežli jen nové prostředí, či příliš teplé peřiny, tudíž očekávám odpovědi," dodal významně a Afrodita jen tiše zakňučela. Tváře jí zčervenaly a ona se horečně snažila přijít na něco, čím by se mu snad opravdu dovedla vymluvit. Ano, snad by mohla říci, že jí stále vrtá hlavou Katrina, nebo Haustenovi... „Vy neumíte lhát," poznamenal ještě pobaveně, když procházeli chodbou podél oken, jež vedla někam na druhou stranu od vchodových dveří.
„Tak mě to tedy naučte!" zvolala náhle a vyzývavě na něj pohlédla. Hrabě se jen překvapeně zarazil a na okamžik se i zastavil.
„Cože?" nechápal a Afrodita jen nevinně pokrčila rameny, neboť se jí ten nápad docela zalíbil. Mohla by to být vynikající zábava a pak, učit se něco takového od někoho, kdo se uměl přetvařovat bravurně a komu nejspíše uvěřitelná lež nečinila žádné potíže, by mohlo být na jednu stranu vskutku přínosné.
„Neumím lhát, ani řádně zamlčovat a dokonce se ani přetvařovat. Což si myslím, že vy..."
„Zase važte slova, ano?" zavrčel, neboť nechtěl být úplně označen za lháře. Jistě, sem tam se dopustil nějaké malé lži ve jménu účelu, jenž světil prostředky, avšak opravdu se nepovažoval za lháře.
„Já to nemyslím přec jako urážku, to dobře víte," řekla upřímně a chytila jej za ruku pokračujíc v cestě, ačkoliv ještě stále nevěděla, kam vlastně jdou. „Ale nemůžete mi popřít, že takové schopnosti dobře ovládáte," přesvědčovala jej a hrabě s tichým zasténáním protočil oči.
„Nepopírám to," připustil, „ale zároveň se k tomu jen velmi nerad přiznávám, ano?" dodal nakonec důrazným tónem, protože už o tom nechtěl slyšet. Alespoň ne takhle zpříma. Ale nedalo se říci, že by na tyto své schopnosti nebyl hrdý. Samozřejmě si uvědomoval, že lež je jistý druh hříchu, ovšem některé situace si lež vyžadovaly a pokud jste se lží uměli zacházet, vyplývalo z toho mnoho výhod. Avšak lhaní představovalo i odpovědnost, neboť každou lež, kterou jste kdy vyslovili, jste museli vést v patrnosti, abyste se proti ní nepostavili lží další. Ach ano, lhaní i přetvařování byl led vskutku tenký, ovšem byla pravda, že Augustin se na něm uměl obzvláště umě pohybovat. Pravda, sice neumím mluvit při určitých chvílích, ale umění přetvářek ovládám dokonale, pomyslel si samolibě, neb si nyní našel další věc, v níž se mu Merrid nemůže rovnat.
„A vzal bystě mě tedy do učení?" ponoukala jej Afrodita, které se tento nápad náhle zalíbil více, než sama očekávala.
„Do učení? Pokud si vzpomínám, tak o té kočce ke Gerbériiným narozeninám jste mi dovedla lhát přímo ukázkově," ušklíbl se a Afroditiny tváře okamžitě zrůžověly studem.
„Inu... To jsem... To jsem snad ani nelhala," vysoukala ze sebe nakonec, ačkoliv tenkrát přece jen dovedla alespoň zamlčovat.
„Nu dobrá, zkusím to s vámi," řekl nakonec s protočením očí, neboť i on v tom spatřoval jistou zábavu pro ně oba, při níž však bude mít on sám navrch a to bylo samo o sobě poněkud lákavou vyhlídkou. „Ale až odpoledne, teď před obědem jsem se již zadal mladé dámě," dodal, když vešli do prostorného otevřeného pokoje s prosklenými dveřmi, jež byly nyní otevřené, s výhledem na zadní zahradu, louku, lesy a malý rybníček.
„A copak máte v plánu?" zajímala se paní Milsová, která mezitím rozlévala čaj do šálků a přitom Augustina vyhledala zvědavým pohledem, přičemž se hrabě nepatrně zarazil.
„Inu," začal pomalu, „mám v úmyslu rozšířit Gerbériino vzdělání," dodal a přitom nabídl Afroditě, aby se posadila vedle něj. Hraběnka tak učinila a sledovala, kterak si přisedl vedle ní a zamyšleně sleduje konvičku, jíž paní Milsová držela v rukou.
„Počkat co?" nadhodila Gerbérie překvapeně a nechápavě k němu zvedla pohled od Dámy, kterou měla položenou v klíně. „Vždyť jste říkal, že se mě pokusíte naučit..."
„Však také ano," přerušil ji důrazně, „a není to snad jistá část vzdělání, ke které by ses ty jen tak nedostala?" nadhodil a přitom se na ni s povytaženým obočím podíval a tím jí naznačil, že tuto fázi vysvětlování má nechat raději na něm.
„Ahá!" zvolala radostně, „tak to pak jó!" dodala a spiklenecky na něj mrkla, čímž onu zástěrku lží šikovně roztrhala. Afrodita věnovala Augustinovi významný pohled, neboť celým tímto výstupem dokonale nahrával jejich předešlému rozhovoru. On nad tím však jen protočil oči a raděj to ponechal bez odezvy.
„Tak se budu odpoledne těšit, hm?" nadhodila Afrodita tichým hlasem a s úsměvem poděkovala paní Milsové za šálek čaje, který před ni hostitelka právě položila. Přitom pobaveně vrtěla hlavou a všechny pozorovala ostřížím zrakem. Bylo jí jasné, že se tu něco chystá.
„Buon appetito, (Dobrou chuť)," řekla ještě a poté konečně také usedla a pomalu začali snídat. Značnou chvíli však mlčeli a paní Milsová je všechny pokradmu sledovala. Už zase si připadla jako chůva, která musí ještě během snídaně odhalit veškeré dětské plány a postarat se o to, aby se nikomu nic nestalo. Na druhou stranu jí však právě takové staré časy velmi scházely. „Nemyslete si, že ty vaše všelijaké plány neodhalím," prohodila po chvíli, kdy je všechny zamyšleně pozorovala a přitom krčila obočí v hlubokém uvažování. Gerbérie se jen nevinně zazubila a Augustin měl neblahý pocit, že při své radosti a rozjařenosti snad paní Milsové i prozradí, co mají dnes dopoledne v úmyslu a o to vůbec nestál. Jistě, paní Milsová mu už nedělala dozor a on si mohl ve svém věku dělat, co si usmyslel, tak jako vždy, ale přece jen nabýval jistého pocitu nejistoty, že by nebyla příliš spokojena s tím, čemu se Gerbérii chystal učit. „Ačkoliv o většinu z vás se již starat nemusím, stále mi bude ležet na srdci vaše zdraví a bezpečí," dodala a významně se podívala na Augustin, který jen překvapeně povytáhl obočí.
„Většinu z nás? Pokud vím, tak do vaší případné péče by snad spadala už jen Gerbérie..."
„Ano, však slečinka je také ta menšina oproti vám a drahé paní hraběnce," přikývla s malým ušklíbnutím, „ale nemyslete si, že vás váš věk opravňuje dělat kdejaké hlouposti. Leda až budu ležet támhle pod travou a kytkama, pak až si můžete dělat, co chcete," dodala a hrabě jen otráveně mlaskl, neboť a takové řeči neměl rád, pokud je tedy neříkal on sám a o sobě. U lidí, na kterých mu svým způsobem záleželo, na to byl háklivý. Nechtěl si připouštět žádné další ztráty svých blízkých, kterých bylo skutečně jen pomálu. I proto se snažil si od všech držet odstup, neb nechtěl jít té bolesti ze ztráty přímo naproti.
„Nemůžeme u snídaně vynechat tato témata?" zavrčel a přitom si míchal svůj šálek s čajem zamyšleně do něj hledě.
„Ale vždyť víte, že si z vás utahuji," řekla paní Milsová a pobaveně se na něj usmála. Augustin se jen nepatrně ušklíbl, ale už neřekl ani slovo. Stačila často jedna jediná zmínka a mnohé se mu připomnělo. „A co je tedy dnes v plánu? Tajnosti na mě neplatí, to moc dobře víte," zeptala se po chvíli, kdy v tichosti snídali a pozorovali okolní louky, jež se před nimi v tomto dopoledním slunci rozprostíraly jako na dlani.
„Ale to přece vůbec není tajné," odvětil Augustin a upil ze svého šálku.
„Vážně?" podivila se Gerbérie, „ráno v jídelně jste mi tvrdil, že chraň mě Pánbůh, jestli to někde prozradím dříve, než uznáte za vhodné," nadhodila a v očích jí přitom pobaveně jiskřilo, když viděla, jakým pohledem se na ni dívá.
„Ano, to jsem vskutku řekl," zavrčel, „a platí to stále. Já však v této záležitosti smím říkat právě cokoliv, co uznám za vhodné," dodal důležitě a Gerbérie jen pobaveně obrátila oči v sloup. Nebylo pochyb o tom, že má Augustin tuto svoji nadvládu rád, však také trvalo, než se této své nezávislosti konečně dočkal.
„A co máte tedy..."
„Vzdělávání a spousty spousty učení," přerušil nakonec s povzdechnutím paní Milsovou a vstal. „A už těch řečí bylo dost, jestli jsi dojedla, jdeme," přikázal a Gerbérie nadšením vyskočila i s Dámou, které se však takový prudký pohyb příliš nezamlouval. „A tohle si někam schovej, pokud to tedy nechceš použít jako živý cíl," dodal s ušklíbnutím a vydal se ke dveřím, Gerbérie radostně poskakovala za ním.
„Un momento per favore! (Ještě okamžik prosím)!" zvolala a Augustin se k ní s očekáváním otočil mezitím, co se Gerbérie nechápavě zarazila
„Sì? (Ano)?" Za tuto svou odpověď si od paní domu vysloužil upřímně hrdý úsměv. Nezapomněl... „Ale přejděme do rodného jazyka. Ne, že bych si nevěřil, ale bylo by od nás krajně neslužné hovořit právě teď jinou řečí," dodal a věnoval nepatrný pohled Gerbérii a hraběnce, jež jejich rozhovor zaujatě sledovaly. Paní Milsová se jen pobaveně usmála.
„Mám pár připomínek," řekla přísně a Afrodita se musila na okamžik odvrátit, aby zadržela smích, protože slyšet někoho, kterak Augustinovi přímo do očí říká, že má k jeho chování výhrady, to chtělo opravdu kuráž a charakter. „Za prvé odcházíte bez patřičného rozloučení, za další stále nevím, co máte v plánu a pak jste se vy téměř nedotkl snídaně," vyčetla mu a Augustin při zaznění poslední výtky jen protočil oči. Jistě, Alfons a paní Milsová si své role jako vždy vzájemně přehazují, uvažoval a přitom si jen hraně povzdechl.
„Ať je tedy po vašem," řekl ledabyle, „dohodli jsme se s Gerbérií na jistém vzdělávacím programu. Mohu vás ujistit, že je plně bezpečný, neb si nemohu dovolit ji Normélii nevrátit. Co se mé snídaně týče, já sám nejlépe uznám, co je pro mě dobré a pak... Co, že bylo to poslední?" Jen se hraně zamyšleně ušklíbl a nepatrně se uklonil. „A dopo, paní Milsová! (Nashledanou později!)," zvolal a vyšel ven. „Též pěkné dopoledne i vám, paní hraběnko!" dodal ještě z chodby Afroditiným směrem a pak už jen slyšely kroky nahoru do patra. Gerbérie překotně poděkovala za snídani, popřála dobrou chuť, dodala, že se těší na oběd a poté už jen radostně vyběhla za Augustinem, neboť se těšila čím dál tím více.
„Kampak až jsme to s tím Gusem dopracovali," povzdechla si paní Milsová s malým pobaveným úsměvem a znovu se napila svého šálku. „Nedá mi to, já vás stejně musím vyzpovídat," řekla a přes stůl se zvědavě podívala na Afroditu. Hraběnka se jen nevinně usmála a tváře jí krapet zrůžověly.
„Nevím, zda vám budu mít, co povídat. Upřímně jsem tu z Augustina stále překvapenější," přiznala a paní Milsová nad tím jen udiveně zavrtěla hlavou.
„I tak budete mít jistě větší přehled než já. Dlouho jsem ho neviděla a občas mám pocit, že se za tu dobu změnil více, nežli si vůbec dovedu připustit. Ale pak se mi náhle zase zdá být podobný tomu tehdejšímu mladíčkovi," říkala Afroditě nahlas své myšlenky a přitom nad tím zamyšleně vrtěla hlavou. Šest roků bylo šest roků a nejen to. Za tu dobu se stalo mnoho věcí, mnoho zásadních událostí, které s Augustinem provedly své.
„Jaký byl vlastně Augustin dříve, když sem ještě jezdil?" zajímala se Afrodita a zamyšleně si podložila rukou hlavu. Tohle ji opravdu zajímalo. Paní Milsová si toho také hned všimla, neboť se jen pobaveně usmála a zamyšleně nakrčila obočí ztrácejíc se na okamžik ve svých vzpomínkách.
„Vlastně mi přijde v mnohém podobný," přiznala, „vždycky byl krapet ironický a sarkastický, to patrně ve větší míře pochytil od svého pana bratrance. Také byl už jako dítě trochu zdrženlivější a vážnější, však už od dětství žil s tím, že jednou bude pan hrabě. Ale... Zároveň v něm byla jistá živelnost, taková skrytá chuť k mnohému a přirozené zapálení pro tisíce věcí. To už v něm teď tolika nevidím," povzdechla si a chtěla si ukousnout řádný kus chleba, když si ještě na něco vzpomněla: „A ještě jsem ho neslyšela se smát! Ne, že by kdy byl nějaká veselá kopa, to nikdy, ale takhle skoupý na úsměvy tedy nikdy nebyl!"
„Skoupý na úsměvy?" zeptala se Afrodita překvapeně, „Augustin se teď neusmívá nikdy a to, jak se chová nyní, je asi jeho nejpříjemnější chování za celou dobu, co se známe," přiznala a přitom se na paní Milsovou žádostivě dívala. „Vlastně Augustina je teď velmi těžké poznat, je to skoro až nemožné. Drží si veliký odstup snad od všeho a od všech. Než jsme odjeli do Lavronu, skoro jsme spolu nemluvili. A upřímně jsem si ani nedovedla představit, že spolu kdy mluvit budeme, ale... Myslím, ano, ve skrytu duše si opravdu myslím, že je Augustin velmi zajímavý člověk, kterého by mnozí rádi poznali, avšak... To on nechce dovolit, je až příliš chladný k okolnímu světu," povzdechla si a zamyšleně hleděla na bílý vyšívaný ubrus. „Nevím, co se s ním náhle stalo v Lavronu. Bojím se jen... Že ho to brzy zase přejde. Ještě jsem ho ani poznat nestihla, ale on občas úplně otočí a já ho najednou už nevidím jako Augustina, kterého znám nyní, ale zase jako onoho chladného hraběte, kterého jsme si kdysi brala." Ani nevěděla, co ji vede k tomu tohle všechno paní Milsové vykládat, avšak potřebovala trochu ulevit své mysli i svému srdci, neb během moci se to příliš nedařilo.
„Dítě drahé," povzdechla si starší z žen, „už jsem podobný rozhovor snad jednou vedla. Ale řeknu vám přesně to, co jsem řekla tehdy: S Gusem to snadné nebylo, není, ale bude," řekla s povzbudivým úsměvem a pomalu vstala od stolu. „Je těžké ho opravdu dobře poznat, to ví každý, ale jakmile k tomu dojde, tak je vše snazší," dodala s dobrotivým úsměvem a Afrodita jen s pokrčením ramen přikývla. Jistě, bývalo by to jistě bylo snazší, kdyby to Augustin vůbec dovolil. „Nemáte-li teď dopoledne co, pojďte mi vyprávět, jakpak se vám vede, jakpak se daří Zámečku a co pan Alfons. Je stále zdráv...?"
Paní Milsová navazovala konverzaci s Afroditou jednodušeji, než si původně sama myslela. Snad to bylo i tím, že jí nemálo připomínala Levanduli. Jistě, obě byly z docela jiného těsta, avšak určité starosti měly stejné. Ano, paní Milsová Levanduli znala, a znala ji dokonce tak dobře, že spolu s ní kdysi vedla právě podobný rozhovor na téma svého nejhlavnějšího svěřence, Augustina. Připadla si teď dočista stejně jako tenkrát.
A v tu chvíli pojala podezření, že ačkoliv to hraběnka ještě ani sama neví, pravděpodobně v ní rozkvétá jistý opatrný a křehký květ, jejž by v sobě měla opatrovat a střežit do doby, než si jím bude doopravdy jistá. Šlo to znát z jejích pohledů, jejího chování i třpytu v očích, když mluvila o některých věcech. Zkrátka a dobře se paní Milsová domnívala, že se Afrodita do svého manžela zamilovala...
* * *
Dopoledne uplynulo dočista klidně a pokojně. Afrodita dělala společnost paní Milsové v kuchyni a probraly spolu vskutku mnohé. Od Zámečku, přes zdejší přírodu, celé hrabství Blooden a nakonec své povídání zakončily v exotické Itálii, kterou jí paní Milsová popisovala samými vřelými a láskyplnými slovy - mnohdy takovými, že jim Afrodita ani nerozuměla. Tato starší dáma jí opravdu čím dál tím více připomínala onu dobrotivou tetičku a též si dovedla představit, že by si s ní vyměnila psanou řádku, až se snad vrátí zpátky na Zámeček. Dovedla si dokonce i představit, že by se jí svěřovala s některými svými trably a zároveň si z její strany byla jista i ochotou a pochopením. Já jsem taková stará dobrá vrba, zasmála se paní Milsová zrovna vprostřed nějakého rozhovoru a Afrodita musila jedině souhlasit, neb lépe se to ani vystihnout nedalo.
K obědu se k nim už připojila i Gerbérie s Augustinem. Oba vypadali docela unaveně a vyčerpaně, ale Gerbérie zářila. Hrabě odmítl prozradit, co vlastně dělali, a když paní Milsová nadhodila, zdali náhodou nejezdili někde na koni, Gerbérie se zaradovala ještě více, že to je určitě jedna z dalších aktivit, jíž by se tu chtěla naučit, neboť k něčemu takovému madam Norma jistě nikdy nesvolí.
„Začíná mi být té vaše paní Normélie opravdu líto," prohodila paní Milsová, když sklízela ze stolu po vydatném obědě a přitom letmo líbla na tvář pana Milse, který se chtěl už zase vytratit.
„Proč líto? Normélie je upřímně tím posledním člověk, kterého bych snad kdy litoval," uvažoval Augustin a přitom se s výrazem nepatrné spokojenosti díval na Gerbérii, protože vypadala opravdu uhnaně. Unavit Gerbérii - splněno, pochvaloval si.
„Cožpak je to správné někomu takhle mařit výchovu? Nemáte ani ponětí, jaká je to práce vychovávat děti! Ta dřina, sama to moc dobře vím! No tohle mi někdo dělat, tak bych ho hnala! Navíc mi to přijde i velmi neslušné zasahovat do něčí výchovy, každá vychovatelka má přece jiné priority, jiné hodnoty!" lamentovala, neboť si nedovedla představit, že by kdysi někdo mluvil do výchovy jí. Nebo hůř, že by jí výchovu dokonce mařil tak, jak to dělal hrabě madam Normě. „No řekněte, pane Milsi! Není to hrozné a neslušné takové chování?"
„Ano, paní Milsová," přitakal bezbarvě, „myslím, že je to velmi hrozné a velmi neslušné," odvětil, konejšivě ji pohladil po zádech a odešel zase ven, kde měl práci kolem svého malého hospodářství. Augustin se po tomto výstupu raděj odvrátil, neboť jej vždycky bavilo sledovat rozohněnou paní Milsovou a jejího manžela, který byl naopak proti jejímu ohni jako vědro vody.
„No vidíte! I pan Mils mi dává za pravdu..."
A když Augustin spolu s Afroditou vyšel z jídelny ven, stále měl ve tváře ono pobavené ušklíbnutí, které z jeho tváře ne a ne zmizet s každým dalším pomyšlením na předchozí událost.
„A tohle ještě nebylo nic v porovnání s tím, jaké to bývalo dřív," říkal Afroditě, když společně mířili ven na zahradu, neboť se jim nechtělo trávit čas ve vnitřních pokojích, když bylo venku tak pěkně. „To se paní Milsová zlobila třeba tisíckrát více, opravdu hodně lamentovala a nadávala. To byly vskutku dlouhé monology a... A pan Mils na to odpověděl něco podobného, co před chvílí," vysvětloval a tiše se uchechtl při vzpomínce na všechny ty rozhovory manželů Milsových, jichž byl přítomen. „A patrně nejzábavnější na tom je, že paní Milsová se s tím spokojí a pokračuje dál ještě s pocitem, že má jeho podporu," dodal a Afrodita váhavě pokrčila rameny.
„Já nevím... Nepřijde mi moc pěkné, že takhle dává najevo jistý nezájem v jejích záležitostech," přiznala a hrabě jen ledabyle pokrčil rameny, jako kdyby na tom snad ani nesešlo.
„V jejich vztahu to nejde takhle brát. Ona paní Milsová je až moc impulzivní a pan Mils až moc klidný a stálý. Takže to není, že by se o ni nezajímal, jen... To, nad čím se rozohní ona, nechává chladného jeho. A než aby se s ní hádal, raděj jí to odsouhlasí. Stejně by si to nenechala vymluvit. Ale to je už také věkem, ti dva už toho spolu tolika zažili, že se pan Mils naučil mnohým jejím výlevům jen přikyvovat. Ale kdyby přišlo na skutečně důležitou věc, projevil by jí svůj názor. Sice jen jednou, ale projevil. A i pro ni by měl tento názor vysokou cenu," vysvětloval a s tichým povzdechnutím se posadil na lavičku, na níž seděli i včera, když přijeli.
„Je obdivuhodné, jak moc všímavý vlastně jste," svěřila mu Afrodita bojácně, tváře se jí přitom rděly. „Tedy... Pochybuji, že vám tohle o nich někdo řekl, musil jste na to přijít sám," dodala a nervózně si uhladila vlasy. Augustin ji pobaveně sledovala a nakonec nad tím pokrčil rameny.
„Jen se dívám kolem sebe," odvětil, „to může dělat prakticky každý, ale záleží hodně na tom, jak dobře se dívá," dodal a Afrodita váhavě přikývla odvracejíc zrak a znovu si upravujíc rusé vlasy, zlatý snubní prstýnek se jí přitom zaleskl. Hrabě se na ni zamyšleně zahleděl a uvažoval, proč ji už dříve neviděl právě takhle. Něžná narůžovělá tvář a vlasy krásné a hebké jako samet. Oči jí znovu tak jiskřily a při záři slunce to snad bylo ještě znatelnější než obvykle. Plné růžové rty jen dokreslovaly její okouzlující obraz, obraz mladosti, nevinnosti a zvědavosti, kterou často vídal v jejích očích. A to se mu zamlouvalo. Krapet mu tím připomínala Gerbérii, avšak v Afroditině případě jej to přitahovala pro ten zvláštní pocit jemnosti a klidu, s nímž se ona zvědavost proplétala. Nebyla přehnaně horlivá, ale umírněná a trpělivá, čehož si velmi vážil.
„Což mi připomíná..." Až doteď hleděla na louky před nimi, avšak svým pohledem se nyní stáčela zpět k němu. Urychleně zatřásl hlavou a snažil se i sám před sebou předstírat, že se na ni vůbec nedíval a už vůbec o ní nesmýšlel. To přece nikdy! „Ještě jste mi dneska slíbil přiučení vašeho jiného obdivuhodného talentu," dodala s onou neskrývanou zvědavostí ve tváři a Augustin se jen ušklíbl.
„Jistě, celý můj dnešní den bude očividně jedna velká učební lekce," prohodil ironicky a věnoval Afroditě nepatrný pohled, když se na něj s očekáváním dívala. Jen si povzdechl a krapet se k ní natočil, aby na ni měl přímý výhled. „Podívejte, já nikdy v životě neučil nikoho lhát, tudíž... Budeme to prostě zkoušet," začal a Afrodita s očekáváním přikývla, zvědavost v jejích očích znovu zaplála. „Dle mého názoru je důležité umět tu lež skrýt v očích samých, neboť jak se říká, oči jsou bránou do duše, což je veliká pravda," dodal a Afrodita znovu přikývla překypujíc zvědavostí, jakým směrem se tato jejich lekce bude ubírat. „Takže... Začněme tím, že se mi podívejte do očí a zkuste říct něco, co není pravda." Hraběnka jen překvapeně zamrkala a věnovala mu nechápavý pohled.
„Cože? A to je vše? Skutečně to jde tak snadno?" podivila se, avšak Augustin se k jejímu překvapení jen ušklíbl a založil si ruce na hrudi.
„Snadno? Dobrá, tak předveďte," přikázal a s očekáváním se na ni zahleděl. Afrodita se k němu bojovně otočila, avšak stačil jeden jediný kratinký pohled do jeho očí, aby věděla, že tohle nesvede. Urychleně se zase odvrátila. Zdálo se, že to nejtěžší nebude pronést onu nepravdu, ale podívat se mu zpříma do očí. „Neříkejte mi, že jsme ztroskotali jen na jednom pohledu," pronesl pobaveně a Afroditiny tváře zrůžověly, sklopila zrak ke svým žlutým šatům a pokrčila rameny. „Tak znovu, honem," ponoukl ji a hraběnka tiše zakňučela a znovu se k němu natočila. Pomalu k němu zvedala zrak a nenapomohlo jí ani jeho netrpělivé poklepávání prsty o opěrku lavičky. „Tak čekám..."
„Nechce toho," zakňourala a konečně se mu dovedla podívat do tváře, avšak přímému očnímu kontaktu se zatím zdárně vyhýbala. „Vlastně mi vůbec nepomáháte, jakpak tedy můžete být mým učitelem?" nadhodila a povytáhla obočí v nepatně vítězném úsměvu.
„Učební metody si volím já," odvětil a něžně jí pozvedl bradu. „Oči, hraběnko," připomněl jí a zpříma se na ni zadíval. Zdálo se jí být tak obtížné se mu zahledět přímo do očí, ani řádně nevěděla proč. Snad pro jeho autoritu. Dávala tímto svým sklopeným zrakem najevo svou podřízenost, nebo snad strach z jeho upřeného pohledu, anebo se jen jednoduše bála, že svým upřeným pohledem dovede odhalit i právě to, co si myslí, co si myslí o něm... Sám přece říkal, že oči jsou branou do duše, proč by mu ji tedy měla takhle přímo otvírat?
„Je těžké se vám dívat do očí," řekla, když svým pohledem opět uhnula. „Vždyť... To snad ani nejde, jste tak... Nikdy jsem se vám nedovedla podívat do očí... A je to..."
„Dobře, měním lekci ze lhaní na pohled do očí," povzdechl si s pobaveným ušklíbnutím. „Ale tohle přece nemůže být tak těžké!" zvolal nevěřícně a hraběnka mu věnovala jen pobavený pohled.
„Vy se sám sobě díváte do očí každý den, pro vás to tedy přirozeně není těžké, ale..."
„To ano, ale to není výmluva," ušklíbl se, „tak pokračujme, nemám v úmyslu tím trávit celé odpoledne a pak... Gerbérie nám stejně nedá pokoj na dlouho," dodal a Afrodita se tedy bojácně nadechla a opět k němu zvedla své zelené oči. A tentokrát se pokusila zrak nesklopit... Jeho šedé oči jí učarovaly. Dovedla se v nich ztratit, ano, dokonale se do nich ponořit a volně do nich hledět, jako kdyby to byl nejkrásnější obraz. Nikdy o jeho očích nepřemýšlila. Ano, věděla, že jsou šedé, téměř temné, ale... Nyní, když se do nich opravdu dívala, už jí to tak jasné nepřišlo. Byla to zvláštní, neobvyklá barva, ale tak poutavá a nevšední, že měla touhu ji zkoumat a prohlížet stále dokola a dokola... „Tak tohle jsme si natrénovali," řekl hrabě náhle, odtáhl se od ní a promnul si oči. Ani ne tak proto, že snad delší dobu nemrkl a důsledkem toho jej bolely, spíš potřeboval zahnat to, na co právě myslel... A začínal si sám uvědomovat, že kdyby snad hraběnka uměla v očích číst, mohla by zjistit něco, co by si on sám nikdy nepřál. Ovládání, sebekontrola, sebekázeň... Opakoval si a snažil se mít tohle všechno na paměti, aby nedal najevo něco, čeho by mohl posléze litovat. „A teď mi zkuste při pohledu do očí zalhat," nařídil a Afrodita s povzdechnutím obrátila oči v sloup. To bylo snad ještě obtížnější! Avšak tento úkol jí alespoň přisliboval jeho pohled.
„A... A co mám říct?"
„Co já vím? Nějakou lež... Třeba... Dámu jsem Gerbérii nedala já," navrhl a věnoval jí vítězný pohled, neboť na onu lež s kočkou hodlal narážet do doby, dokud k tomu bude mít příležitosti a dokud jej to bude bavit.
„Tak dobře," podvolila se nakonec, bolestně zaúpěla a opět se k němu svým pohledem navrátila. Jen si odkašlal a shlížel na ni s všeobecným očekáváním a skrývanou zvědavostí.
„Dá-Dámu jsem... Jsem Gerbérii... Dala..."
„Máte říct; nedala," protočil oči a Afrodita se tiše zasmála. Jak absurdní a komické tohle celé vlastně bylo! Pochybovala, že jí tohle celé vůbec k něčemu bude, avšak na stranu druhou si říkala, že alespoň mají důvod spolu trávit další čas. „Tak znovu," povzdechl si a Afrodita k němu opět bojácně zvedla zrak.
„Tak tedy... Dámu jsem-jsem... Jsem Gerbérii... Ne-ne-nedala... Já?" Nebylo znát, zda je to věta oznamovací, či snad tázací, ale už jen to, že něco takového řekla při přímém pohledu někomu do očí, v ní vyvolávalo nepříjemnou horkost. To už jí přišlo snazší někomu něco zamlčovat, nebo naopak neříci pravdu celou. Ale takhle přímo lhát? Pánbůh mě netrestej.
„Kdybyste se nezadrhávala a nakonec se mě na to spíše nezeptala, mohlo to být alespoň obstojné," popíchl ji a Afrodita jen s tichým zakňučením obrátila oči v sloup.
„Nemáte ani ponětí, jak je to pro mne těžké!" stěžovala si, „jak jen vám můžu přímo do očí, což je samo o sobě dosti náročné, říci nějakou nepravdu? Vždyť to stejně jistě poznáte a... A proč bych vám vůbec měla lhát?" Hrabě celý její výčet pobaveně sledoval a nakonec pokrčil rameny.
„Copak já vím? S tímhle jste ráno přišla vy. A ano, mohu vás ubezpečit, že já lež poznám vždy, na mě tedy nic z tohoto platit nebude, avšak... Pokud jste se to chtěla sama od sebe naučit, nejspíše pro to v určitých případech najdete uplatnění," řekl, avšak vzápětí nad tím mávl rukou, protože jeho samotného to začínalo bavit. Afrodita při tom vypadala opravdu zábavně a snad i roztomile, neměl tedy důvod se této své nové zábavy vzdávat. „A já už vám stejně nějakou lilií nevinnost neuvěřím, rozhodně ne po tom večeru u Lastrádových. Tak pokračujeme..."
Byla to prapodivná zábava, avšak nedalo se popřít, že to zábava skutečně byla. Hrabě i hraběnka si to svým způsobem užívali, nejvíce snad ony společné chvíle, které jim tato aktivita nabízela, a už tolika nesešlo na tom, zda to k něčemu opravdu povede, či je to snad úplně zbytečná námaha. Ovšem teď nešlo ani tak o účel jako o to, co stálo před ním. Šlo spíše o ony okamžiky, ty chvíle.
„Pořád mi tím pohledem uhýbáš," protočil oči a něžně ji chytil za bradu natáčeje ji opět k sobě. „Teď mi to řekni. Předtím už to znělo lépe, tak prosím." Afrodita si znovu tiše povzdechla a vynaložila veškeré své úsilí, aby se mu sebevědomě zadívala do očí, kde našla jakousi neočekávanou uklidňující sílu, a pevným hlasem pronesla:
„Dámu jsem Gerbérii nedala já," řekla a zároveň se jí nesmírně ulevilo, že to má za sebou.
„To nebylo špatné," přikývl uznale, „snad by to bylo ještě lepší, kdyby ti nezčervenaly tváře, ale... To už se ztratí samo," dodal a Afrodita se na něj zářivě usmála. Nakonec to tedy dovedla, sice za značnou dobu, ale dovedla alespoň tohle! A uznalý tón jeho hlasu se jí nemálo zamlouval, jako odměna to stačilo bohatě. Stále však hleděla do jeho šedavých očí, obvyklý strach ji zcela přešel. Náhle jí to připadlo přirozené, dokonce velmi žádoucí. Sama to chtěla. A on... Nezahleděl se jinam. Stále se topil v jejích zelených očích a stále jej fascinovaly ony radostné jiskřičky. Palcem ji jemně pohladil po tváři, kterak ji něžně držel za bradu a oba si náhle uvědomili, že už nemají pražádné zábrany. Že vlastně oba vědí, kam tento okamžik spěje a že není jediný oprávněný důvod, který by je snad mohl odradit od té chvíle, kdy se k sobě nepatrně natáhli a...
„Já vás tak dlouho hledám!" A stačil jeden jediný hlas, aby se onen důvod znovu připomněl. Urychleně se od sebe odtáhli a Augustin vyskočil z lavičky tak rychle, že se Afrodita ještě nestačila ani plně odvrátit. Tváře jí nyní přímo hořely a ona si urychleně uhladila vlasy a své šaty, jako kdyby snad všelijakými pohyby potřebovala tento okamžik zapomenout. „Nikde jste nebyli k nalezení!" volala Gerbérie a běžela směrem k nim.
„No vidíš to," zamumlal hrabě nepřítomně mezitím, co udělal po písčité cestě několik kroků tam a zase zpět. Tohle musel prve rozdýchat. Na kratinkou chvíli zavřel oči ve snaze se uklidnit a poté je zase otevřel hledě raděj k dalekým lukám a lesům, aby unikl tomu všemu, co se dělo tady na zahradě. Co mě to napadlo? Co mě to ksakru popadlo?! Nadával si, ale sám ani nebyl schopen si to vysvětlit. Ovšem vůbec se mu nelíbilo, že se chtěl k něčemu takovému sám od sebe odhodlat, protože by to znamenalo, že by snad mohl... Ne, ne, to je moc, to je opravdu moc! Byl si jist jedině tím, že Afroditu nemiluje, to platilo stále. Avšak... To neznamená, že by mu byla i stále lhostejná. A to jej začínalo nemálo děsit.
„Co jste dělali?" zeptala se Gerbérie zvědavě a nevinně se na oba zazubila, neb měla jakési neblahé tušení, že je snad při něčem vyrušila, což rozhodně nebylo jejím záměrem.
„Nic!" vyhrkli svorně a Gerbérie se jen tiše zahihňala sklápějíc oči. Její tušení se potvrdilo.
„A proč jsi nás tak neúnavně hledala, hm?" nadhodil Augustin po chvíli trapného ticha, kdy po sobě s hraběnkou stále těkali pohledem a její tváře hořely čím dál tím více. Teď by se rád vymluvil na nějakou práci, aby alespoň na chvíli unikl její společnosti, avšak tady žádnou práci neměl. Musil se tedy pokusit celou tuto svízelnou situaci zapomenout teď hned.
„Už jsem se sama nudila, chvíli jsem jen odpočívala a hrála si s Dámou, ale to mě na dlouho nezabavilo," pokrčila nakonec rameny a radostně se rozhlédla po okolí. „Tak co budeme dělat? Půjdeme na louku? Anebo se vydáme třeba do nějakého lesa? Nerostou už alespoň jahůdky? A co borůvky...?" Hrabě nad tím jen protočil oči, neboť Gerbérie snad byla ještě čilejší než ráno. Unavit Gerbérii - nesplněno, pomyslel si trpce a jeho nálada tím krapet poklesla.
„Souhlasím s procházkou dočista kamkoliv," přikývla hraběnka a začala nervózně otáčet svým drátěným prstýnkem váhavě se otáčejíc k Augustinovi. „Ale nemusíte jít s námi, pokud... Tedy... Nevypadáte příliš nadšeně..."
„Nechat vás dvě jít samotné?" zeptal se nevěřícně, „ztratíte se a kdo vás pak bude hledat? Já tedy určitě ne," zamrmlal a pomalým krokem se vydal k zadní brance, odkud se dalo jít na louku s oním malebným rybníčkem. Gerbérie s Afroditou jej váhavě následovaly a dívenka do hraběnky tiše strčila.
„Já vám něco překazila, že je tak nevrlý?" zašeptala a Afrodita naprázdno polkla. „Protože to jsem vážně neměla v úmyslu, opravdu," ujišťovala ji a hraběnka přikývla upřeně hledíc na muže před sebou. I ona si byla vědoma toho, co se mezi nimi před chvílí odehrálo, tedy málem odehrálo. Možná však byla ráda, že Gerbérie přišla.
„Ne, jen... Ne," řekla a znovu zamyšleně otočila svým drátěným prstýnkem. Opět jí to v hlavě šrotovalo a ona se snažila konečně přijít k nějakému závěru v ohledu Augustina, avšak stále ne a ne si to urovnat. Byla z toho všeho nemálo zmatená a zároveň ani příliš nechtěla sama sobě dovolit nějaké významnější city Augustinovým směrem, neboť si byla téměř jistá jejich neopětováním.
Značnou chvíli nepromluvila ani slovo. Pokračovaly spolu s Gerbérií za hrabětem, který šel velký kus před nimi, a dívenka stále něco povídala a štěbetala. Její hlas dokonale souzněl se zpěvem zdejších ptáků a bzučením včel kolem všelijakých barevných květinek. Vůně louky byla svým způsobem konejšivá a nikomu tak nedovolovala cítit se přímo nepříjemně. Snad měla dobrý vliv i na Augustina, neboť po chvíli zvolnil své tempo a dovolil tak oběma dívkám, aby jej došly. Gerbérie však začala mít dočista jiné zájmy, nežli nějaký rozhovor s panem hrabětem, o který ještě před chvílí poměrně stála. Kolem lučního kvítí totiž nepoletovaly jen včely, ale i nádherní motýli všemožných barev. Někteří malí, jiní větší, zkrátka exempláře všeho druhu. A v tu chvíli Gerbérii napadlo, jak ráda by si takového jemného motýlka prohlédla zblízka! Ovšem k tomu bylo zapotřebí jej chytit...Vmžiku se proměnila na obratného lovce a motýli se stali její příští kořistí. Nutno však dodat, že jí pro úspěšný lov chyběl jistý druh trpělivosti, nenápadnosti a klidu v pohybech.
„Nezapadni někam!" varoval ji hrabě, když proběhla kolem něj očima přišpendlená na křídla působivě vybarveného motýla. Odpovědi se však od dívenky nedočkal, měla dočista jiné starosti. Na okamžik se zastavil a se založenýma rukama ji sledoval. Tuhle její upřímnou radost a rozjařenost z maličkostí vskutku obdivoval. Činila ji jinou od všech ostatních, nejen díky ní byla neobyčejnou. A nejkouzelnější na tom bylo, že to s jejím věkem i nadále přetrvávalo. Nestávala se dámou v tom slova smyslu, jejž by si přála madam Norma. Nebyla poddajnou a snadno ovladatelnou dívenkou, měla v sobě dychtivost a nezkrotnou radost, kterou Normélie sotva dokázala ocenit. „Někdy tak přemýšlím, co s ní asi bude," povzdechl si, když se k němu po menším váhání připojila i hraběnka. „Ani nevíte, jak moc bych si přál jí dát to, co by chtěla a co by si i zasluhovala, ale... Normélie ji nenechá jít vlastním směrem, ani kdyby... Ani kdyby nevím co. Prostě nikdy," dodal a sledoval dívenku, kterak radostně pobíhá sem a tam. Afrodita se na něj sklesle dívala a bývala by mu ráda nějak pomohla.
„A... Hovořil jste o tom už s madam Normou? Třeba by vás překvapila," napadlo ji, ale Augustin se jen ironicky uchechtl.
„Jistě, překvapila," obrátil oči v sloup, „znám Normélii natolik dobře, abych věděl, že v tomto by mne opravdu nikdy překvapit nedovedla," dodal a znovu si tiše povzdechl. „Ale upřímně říkám, že bych se v tomto ohledu velmi rád mýlil," přiznal a hraběnka jej s malým úsměvem sledovala. Bylo opravdu zvláštní vidět tuto jeho starostlivost, která byla za normálních okolností nespatřitelná. Vlastně ani nikdy neuvažovala nad tím, zda si ve skrytu své duše vůbec o někoho dělá starosti. „Zdá se, že tady ještě nějakou dobu zůstaneme," zamrmlal po chvíli, kdy Gerbérie stále pobíhala kolem dokola a on nechápal, kde k tomu beru chuť a sílu. Hraběnka tedy jen pokrčila rameny a usadila se do vonící trávy. Spokojeně zavřela oči a vychutnávala si ty chvíle, kdy slyší jen a jen přírodu, cítí chuť této nenahraditelné svobody a zároveň se cítí být stejně volná jako oni koncertující ptáci. Po chvíli zanechala tohoto příjemného odpočinku a jala se pomalu trhat luční kvítí, které začala poklidně splétat do věnečku. „Gerbérie, pozor na ten rybník!" varoval hrabě ještě Gerbérii, poté s povzdechnutím přisedl k Afroditě a s upřímným zaujetím sledoval její jemné pohyby, kterak věneček zaplétala. „Teď mě tak napadá... Ona ta Chantalle nemluvila úplně z cesty," prohodil jen tak mimoděk, ačkoliv to napůl bylo skutečně kvůli tomu, aby řeč nestála.
„A kdypak přesně?" zajímala se, avšak oči k němu nezvedla soustředíc se dál na svůj věneček.
„Když mluvila o těch dlouhých jménech. Protože než já na ni zavolám Ger-bé-ri-e, tak bude v tom rybníce až po pas," řekl a přitom dívenku stále pozorně sledoval. „Drahá Normélie, jak bych vám to vysvětlil. Tak nějak se mi podařilo Gerbérii utopit v Louži," pronesl sarkasticky a Afrodita se tiše zasmála.
„V louži?" zopakovala s tichým smíchem a na okamžik k němu zvedla pohled.
„Ten rybníček je opravdu natolik mělký, že toto své přízvisko Louže si vysloužil oprávněně. Více vody než po pas tam opravdu není," řekl ve snaze uklidnit tím sám sebe. „Tedy... Nebývalo," dodal po chvíli zamyšleně a Afrodita se na něj jen s úsměvem podívala a nepatrně do něj strčila, čímž si vynutila jeho pohled.
„Už zase to vidíte příliš dramaticky," řekla, „je opatrná, bude dávat pozor," dodala s konejšivým úsměvem, avšak Augustin se jen pohrdavě odfrkl.
„Opatrná?" opakoval nevěřícně, „Afrodit, mluvíme tu o Gerbérii. Ona slovo opatrnost snad ani nezná," zavrtěl hlavou a hraběnka mu toto tvrzení již chtěla začít vyvracet, když v tom si uvědomila něco zcela jiného.
„Jak jste mne to oslovil?" Hrabě se k ní nechápavě otočil a sám se musil chvíli soustředit, než si to uvědomil. Jen se na ni s vítězným ušklíbnutím podíval a Afrodita úlevně vydechla. „No jistě, že jsem si nevzpomněla dříve!" vzdychla a tiše se zasmála. „Není to příliš velká zkratka, to vám snad musím vytknout, avšak..."
„Vaše jméno nelze jinak zkrátit. Věřte, že jsem nad tím strávil pár bezesných nocí a nepřišel jsem na nic lepšího," obhajoval se, „ale co na tom, já jsem s výsledkem spokojen," dodal a Afrodita se pobaveně usmála. Opět sklopila oči ke svému věnečku a tváře jí nepatrně zrůžověly jen při pomyšlení, že nad tím kdy opravdu přemýšlel.
„A co se vám nelíbí na oslovení Dita? Lidé mi tak dříve opravdu říkali," zajímala se a přitom po něm loupla pohledem. Opět byl plně zaujat jejím pletením, a proto se jí při odpovědi nedovedl dívat přímo do tváře.
„Já nevím," zamumlal po chvíli, „dříve mi to asi tak nepřipadlo, protože jsem vás viděl dočista jinak, ale... Když vypadáte takto, tedy jako hraběnka, a dokonce se tak i chováte, nemohu vás prostě nazývat jménem pro venkovskou dívku. To se na mne nesmíte zlobit," vysvětlil a Afrodita se jen pobaveně zasmála. „Co zase?" zavrčel a Afrodita se zasmála znovu, nešlo odolat.
„Nic... Gusi." Dočkala se jen otráveného zasténání, čemuž se zasmála znovu. „Vaše jméno též nejde nijak jinak zkracovat, to přece musíte dobře vědět i vy sám," řekla a věnovala mu významný pohled, neb tentokráte musil uznat, že má pravdu.
„Předně nevidím důvod, proč by mé jméno někdo zkracovat musel a pak..." Přerušilo jej překvapené vyjeknutí a nakonec hlasité cáknutí, které se ozvalo nedaleko od nich. „Panebože," vydechl, spěšně vstal a bez váhání se rozběhl směrem k rybníku, odkud se to velké cáknutí ozvalo. „Gerbérie!" zavolal na ni a jakmile se octl u rybníka, potvrdily se jeho nejhorší obavy. Dívenka se zmateně plácala vprostřed rybníka a mokré vlasy se jí lepily k obličeji. Nedbaje na vše ostatní se vrhl za ní a začal ji vytahovat z vody. Gerbériiny šaty nasáknuté vodou nemálo ztěžkly, a tak nebylo snadné ji vytáhnout. Musel se vodou prodrat skoro až k ní, neboť ona sama nedovedla udělat ani krok. Pevně ji chytil za ruku a táhl ji na břeh snaže se nevnímat to, že i on je až po pas ve vodě. Na tom mu však nyní ani v nejmenším nezáleželo, namísto vzteku nebo znechucení se totiž dostavil nepředstavitelný pocit úlevy, že se dívence nic horšího nestalo. Chvíli se totiž opravdu obával. „Afrodit, ty zůstaň, kde jsi!" přikázal hraběnce, která mezitím doběhla za nimi a málem se také vrhala do rybníka Gerbérii pomoci. Ovšem její šaty by ji zaručeně stáhly ke dnu, byly těžší než ty Gerbériiny.
Jakmile se jim oběma podařilo vylézt z vody a dostatečně se od rybníka vzdálit, Gerbérie sebou vyčerpaně plácla do vyhřáté trávy. Zavřela oči a Augustin si k ní ustaraně sedl.
„Prosím tě, jsi v pořádku?" vyzvídal a odhrnul jí mokré vlasy z tváře. Nepatrně se třásla a rukama si zakryla tvář. „Vždyť se nic nestalo," konejšil ji a přitom ji nepatrně hladil po mokrých vlasech. „A nezlobím se," dodal nakonec, neb nabýval dojmu, že dívenka zadržuje pláč. To se ovšem přepočítal, jakmile to totiž dořekl, naopak se rozesmála na celé kolo a ne a ne popadnout dech.
„To zase bylo něco!" zvolala se smíchem a vyhoupla se do sedu. „Dovedete si představit, že by mě takhle viděla madam Norma? Anebo že by mě lovila madam Norma?!" rozesmála se a znovu sebou plácla zpět do trávy smějíc se dál. Afrodita s Augustinem se na ni překvapeně dívali, neboť takovouto reakci opravdu ani jeden z nich nečekal. „To byla vážně legrace!"
„Legrace?" nechápal Augustin, „legrace?!" vyjel na ni, „já z toho měl málem smrt! A ty prý legrace!" opakoval stále dokola a naštvaně si svlékl svůj napůl promočený kabátec. „Proč já? Proč ksakru já?! Mám já tohle vůbec zapotřebí?" nadával a vduchu děkoval Bohu za to, že své kapesní hodinky dnes po snídani zanechal ve svém pokoji, aby se nerozbily při dopoledních aktivitách. Protože kdyby je měl u sebe teď a ony se namočily a rozbily, asi by opravdu začal vraždit. „Ty mě brzy přivedeš do hrobu!" prskl a s vydechnutím se svalil nedaleko od ní. Tohle celé musel opravdu ještě rozdýchat.
„Vždyť jste říkal, že se na mě nezlobíte!" prohodila Gerbérie škádlivě a oči jí ještě svítily od onoho bujarého smíchu.
„To bylo předtím, než ti to celé bylo pro legraci!" odsekl a dívenka se znovu rozesmála. „Bože, za co? Za co ksakru...?" Afrodita se také rozesmála a posadila se k nim na oba s úsměvem shlížejíc.
„Hlavně, že se nikomu nic nestalo," řekla, „to je přece to hlavní, Gusi..."
„Nestalo? Nestalo?! To byla málem moje smrt!" zvolal a naštvaně k ní zvedl hlavu, „prý nestalo," opakoval mrzutě, avšak vduchu děkoval Bohu, že je Gerbérie v pořádku. Samozřejmě byl rád, že se raději od srdce rozesmála, než aby se roztřeseně rozplakala, ale nemohl a ani nechtěl to dávat před těmi dvěma najevo. Ne, tahle bohulibá úleva byla jen a pouze jeho tajemstvím.
„Tak to jsme přirozeně rády, že jste to přežil," popíchla jej hraběnka a s pobaveným úsměvem a ulehla mezi ně dva hledíc nahoru k blankytně modré obloze s chundelatými bělavými mráčky. „A mimochodem právě v takovýchto chvílích jsou zkratky jmen vskutku užitečné," připomněla mu ještě předchozí rozhovor a Augustin se zmohl jen na pobavené protočení očí.
„Jsem opravdu rád, že jsi mi to takhle odůvodnila," zamrmlal pobaveně a chytil ji za ruku. Hraběnka se překvapeně usmála a srdce jí poskočilo radostí, když ji začal konejšivě hladit.
„Hele, támhleto vypadá jako králík!" zvolala náhle Gerbérie a ukázala na jeden z malých mráčků, jenž se při troše fantazie mohl vskutku podobat onomu chlupatému stvoření s dlouhýma ušima.
„A támhle máš kočku," odvětil Augustin po chvíli jen tak mimochodem a ukázal na další z mraků, Gerbérie radostně přikývla. Afrodita však kočku neviděla. Proto se k Augustinovi natáhla krapet blíže, aby získala obdobnou perspektivu, a po kočce se znovu dotazovala. „Támhle, kousek od králíka," snažil se ji navést a hraběnka soustředěně nakrčila obočí. A tu se jí náhle kočka vskutku zjevila! Mraky byly kouzelným zrcadlem světa pod sebou, o tom nebylo sporu.
Slunce příjemně hřálo a konečně všem třem dopřávalo chvíle klidu a pohody, za nimiž sem na venkov opravdu přijeli.
Zdravíčko, čtenářci📖❤️
Po delší pauze jsem opět tu😅. Vím, trvalo mi to zase dlouho, ale snad už se to teď zlepší, ačkoliv na to nemůžeme přímo sázet😅🙏🏻.
Dnešní kapitola vás však doufám upokojila a bavila, protože mě osobně její psaní bavilo moc😊🤭. Je sice poměrně dlouhá, ale na stranu druhou je tam zase více akcí než v kapitole předešlé, tak snad se vám to líbilo😁❤️❤️.
Co myslíte, že můžete následovat? Vydrží tato kýžená idylka navždy, nebo se zase někdo trochu vychýlí z tohoto směru a bude hrát sólo?🤔
Děkuji vám mnohokrát za vaše pochopení a trpělivost🙏🏻😍❤️, časově to je teď opravdu nabyté, ale snažím se k psaní nějakým způsobem zase vracet🙏🏻❤️. Moc vám všem děkuji za pochopení a veškerou podporu, jste nejlepšejší❤️❤️❤️❤️❤️❤️!
Snad tedy příští kapitola vyjde nějako normálněji!😅✨
Zatím se tedy loučím!
Na počtení!📖❤️
PS: A samozřejmě nemohou chybět memes od foxy-polar 😂😂😂❤️❤️. Na tuto tradici musíme prostě navazovat🙏🏻😍😍😂.