Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

74. Kapitola: Poslední záležitosti

Značnou chvíli tam ještě zůstali sedět v naprosté tichosti zabráni do vlastních myšlenek. Přece jen takový okamžik nešlo jen tak pustit z hlavy. Musil být řádně rozebrán, zpracován a podroben nejroztodivnějším úhlům pohledu. Něco takového možná zabere i celou noc. Ovšem i mezi tím vším úmorným ujasňováním prosvítalo něco dalšího, a sice že tomu byl konečně konec. Tedy skoro. Ještě bylo zapotřebí se s tím vším smířit a mnohé tyto pravdy přijmout, ale veškeré ty události už byly téměř historií. Už stačilo jen skutečně málo, aby je dočista pustily z hlavy a ony se tak staly jen jednou z mnoha dalších neuvěřitelných historek, které si lidé často vyprávějí vprostřed zimních večerů nad šálky horkého čaje.

„Tušili jste něco z toho?" zeptal se Alfons po chvíli zadumaným hlasem, a jelikož neužil žádného řádného oslovení, měl tím na mysli jejich společné snažení v oblasti Haustenových.

„Inu," začal Augustin a věnoval pohled hraběnce, která jen chabě přikývla. Sama odpovídat nechtěla. „Snad z poloviny jsme to tušili, tedy... V ohledu těch tajemství a případných důvodů, o tom ostatním jsme neměli nejmenší ponětí," vrtěl nad tím hlavou a nepřítomně hleděl do hladké dýhované plochy stolu. S jeho slovy se opět rozhostilo ticho, kdy si každý lámal hlavu s něčím dočista jiným, ale v jádru přesto stejným. Augustin nechápal, že to měli celou dobu přímo před nosem a nedovedli to odvodit a ukončit v plné míře už dávno. Afrodita mezitím uvažovala, jak jen je možné, že se to celé odhalilo po tolika úspěších právě u nich. A Alfons nedovedl vyjít z údivu nad tím, jak schopná a prozíravá ona drobná a dříve tak nemluvná dívka ve skutečnosti je, nedovedl si představit být jejím nynějším nadřízeným.

„Budeme se o tom šířit dál?" nadhodila Afrodita po chvíli a Augustin už nad tím chtěl mávnout rukou, když tu si náhle uvědomil, že to je velice dobrá otázka. Jistě, oni už pravdu znali, ale co všichni ostatní, kteří toho také bývali svědky? Ti stále žili v nějaké zkreslené skutečnosti plné kouzel, magie a snad i démonů. A s těmito myšlenkami samozřejmě nebudou chtít mít s Antilou Haustenovou cokoliv společného. Jenže... Kolik toho tak mohli opravdu prozradit?

„V jisté míře bychom se o to snad podělit měli," odvětil hrabě po chvíli a věnoval zamyšlený pohled Alfonsovi. „Co bude služebnictvu stačit říci, aby bylo ochotno s Antilou pracovat?" zeptal se a starý komorník si jen povzdechl. Svraštil čelo a chvíli nepřítomně hleděl na druhý konec místnosti, kde jeho zrak utkvěl na pozlacené klice.

„To není, pane, tak snadné říci, " řekl po chvíli zrak stále upíraje na kliku. „Snad tedy ujištění jak vaše, tak slečny Haustenové, že se o žádná kouzla ani posednutí nejednalo, by mohlo být dostačující. A vyvstanou-li nějaké další otázky, bude si s nimi muset poradit slečna Haustenová sama," navrhl a hrabě zamyšleně přikyvoval. Náhle se však zarazil a upřel na Alfonse nepatrně zamračený pohled.

„Sama?" zopakoval, „tím myslíš, že by mezi služebnictvem o své vlastní iniciativě šířila ty všechny podrobnosti, které jsme si shrnuli my teď tady?" zeptal se nevěřícně a vzápětí zavrtěl hlavou. „To se mi nechce líbit. Ne, k tomu dojít nesmí," řekl nekompromisně, ačkoliv si nedovedl představit, jak Antilu přesvědčí i k mlčenlivosti před služebnictvem, protože pokud s nimi bude chtít vycházet, budou na ni mít všelijaké všetečné otázky, mezi nimiž bude jistě i vysvětlení všech těch událostí... A ačkoliv služebnictvu nějakým způsobem důvěřoval, nechtěl, aby se tu šířily nějaké zvěsti o tom, že nějak jde o panstvu zjistit leccos. Nechtěl tu mít případné Haustenovic následníky vzniklé z jejich případných obdivovatelů, nebo jiných slídivých zvědavců.

„A co kdybyste požádal o mlčenlivost služebnictvo?" navrhla Afrodita nesměle. K vyslovení tohoto návrhu se značnou dobu přemlouvala. Přece jen ona nebyla většinou v okruhu těch, kteří tady na Zámečku řešili něco závažného. To bývala Augustinova role a Alfons byl zřejmě jediný, kdo do toho směl alespoň nepatrně zasahovat jako druhý názor. „Myslím, že kdybyste je požádal, aby se o tom už nemluvilo a ujistil je, že jim nic nehrozí... A zároveň dodal, jak říkal pan Alfons, že nešlo o žádnou magii... Snad by byli vstřícni a ochotni tyto události již více nerozebírat," říkala, a když nebyla přerušena, váhavě pokračovala: „Chovají ve vás přece důvěru. Jedno vaše ujištění a nikdo už se nebude na nic ptát..."

„Poněkud naivní," zamrmlal hrabě, ale přece jen na to alespoň z části nahlížel jako na schůdný nápad. Možná by opravdu stačilo všechny jen požádat, aby se po tom více nepídili a zároveň je i ubezpečil, že zde nedocházelo k ničemu nadpozemskému. Musel by však doufat, že se s tím všichni smíří a to se mu líbilo ze všeho nejméně. Nebyla v tom pražádná jistota, jen se spoléhal na druhé a to bez jakýchkoli podkladů. A v tak důležité situaci mu už jen takové pomyšlení činilo nemalé potíže.

„Myslím, že hraběnka má pravdu, pane," přisvědčil komorník, kterého si hraběnka získala už jen tím, když řekla pan Alfons. Tak uctivé oslovení mu lichotilo. „A myslím, že v ohledu předešlých událostí jsme na tom všichni téměř stejně, pane. Všichni jsme měli strach a obávali jsme se. Všichni jsme chtěli, aby byli Haustenovi co nejdále... A jak už jsem vám, pane, říkal, služebnictvu možná přece jen něco málo dlužíte za jejich pochopení, tak... Pro jedno malé vysvětlení..." Alfons nechtěl naléhat více, neboť si nebyl tak docela jistý, jak to Augustin bere a kdyby na něj tlačil moc, tak na to nepřistoupí už vůbec. Ovšem vše dělal s dobrým úmyslem a v nejlepší zájmu jak svého pána, tak i jeho nejbližších poddaných tady na Zámečku. Pokud tu měli všichni žít i nadále společně a pokud mělo být služebnictvo i nadále poslušné všem rozkazům, snad nějakou tu upřímnost jim Augustin opravdu dlužil.

„Do zítra to promyslím," zamumlal a s povzdechnutím se zvedl, oba přísedící k němu vzhlédli. „A nevím jak vy, ale já mám pro dnešek ažaž," řekl a povedlo se mu úspěšně potlačit zívnutí, protože nejen po dnešním dni ale i po špatně prospané noci byl po právu unavený. „Tudíž... Dobrou noc," dodal nakonec a chtěl se pomalu vydat ke dveřím, když jej oba následovali. Afrodita vyskočila poměrně svižně, a když si uvědomila, kterak to muselo vypadat, tváře jí nepatrně zrudly a ona se začala protahovat ve snaze zamaskovat toto své rychlé vyskočení. Jen si chtěla pojistit, aby jí Augustin náhodou neutekl...

„Myslím, že už není důvod tu setrvávat," odvětil Alfons s malým vševědoucím úsměvem. Stejně tak přikývla i Afrodita a společně vyšli z knihovny ven. Tam se poněkud rozpačitě zastavili, hlavně tedy hraběnka s hrabětem, a váhavě po sobě pokukovali. „Nu... Tak já půjdu ještě nahoru posbírat nádobí," nadhodil komorník a šouravým krokem se vydal ke schodům vedoucím nahoru do patra, přičemž ještě stačil na Augustina šibalsky mrknout. Hrabě by nejraději protočil oči, ale před Afroditou si to raději odpustil. A tak tam zůstali sami... Slyšeli jen Alfonsovy pomalé kroky, kterak se obezřetně pohyboval po schodech nahoru, a ani jeden z nich nevěděl, odkud začít.

„Mrzí mě, že jsem na vás dnes nevyšetřil více času," začal nakonec tlumeným hlasem, „obzvláště tedy po včerejšku, ale..."

„Chápu to, měl jste práci," pokrčila ledabyle rameny a usmála se, ačkoliv byla během dne krapet zklamaná a nemálo jej postrádala. Opět se mezi nimi rozhostilo ticho, kdy se po sobě oba nejistě dívali a nevěděli, co by si ještě měli říci. Zdálo se, že od včerejšího rozhovoru je to mezi nimi krapet rozpačité, protože o tom ještě řádně nepromluvili a zároveň to pro oba znamenalo velikou změnu, když se Augustin takhle upřímně vyslovil.

„Ovšem alespoň jeden rozhovor si ještě dlužíme, jen co je pravda," řekl nakonec s povzdechnutím a tohle myslel vážně. „Musíme si promluvit o tom, co s námi bude dál," dodal ještě a Afrodita krapet znervózněla. Přesto však přikývla, neboť i ona si uvědomovala, že pokud si opravdu neřeknou pár dalších věcí a mnohé si neujasní, nemohou začít tuto novou kapitolu jejich života, který už snad bude opravdu společný. „Nevím, jak to bude zítra, když přijede Normélie, ale... Nejpozději pozítří to dáme do pořádku, tak jako všechno tady," ujišťoval ji a Afrodita s úsměvem přikývla. Věděla, že to pro něj není snadné, takovéto veliké převraty ve svém životě nesnášel vskutku nejlépe.

„Dobře, tak tedy... Dobrou noc," řekla s malým úsměvem, avšak stále váhavě stála naproti němu neschopna dalšího pohybu.

„Dobrou noc," odvětil nazpět, ale ani on nebyl s to se pohnout. Takhle se nemohli rozejít... Nakonec se tedy hrabě rozhodl udělat jakýsi malý první krok, hraběnka si to k němu raději netroufala, a něžně ji políbil do vlasů. „Hezky se vyspěte," dodal ještě a poté se vydal po schodišti nahoru bez toho, aby jí věnoval jediný pohled, pro jistotu. Afrodita se mezitím blaženě usmívala a spokojeně se otočila na podpatku míříc k sobě do pokoje. Však ono nám to půjde, pomyslila si s úsměvem a kypěla vzrušením, když jen pomyslila na to, že spolu svedou další upřímný rozhovor. Snad by se dříve obávala ale teď už ne. Rozhodně ne po tom, co jí Augustin přiznal, že ji má rád...

* * *

Když Afrodita toho večera ulehala ke spánku, ke svému vlastnímu podivu už na Lukase ani nevzpomněla. Usnula také poměrně rychle, neboť byla celým dnešním dnem a i tímto závěrečným rozhovorem nemálo zmožena. Ani nestačila nad tím vším řádně uvažovat. Ovšem její mysl, ač pod tíhou spánku, stále pracovala na plné obrátky a vinou toho se jí ve snech zjevovaly ty nejhrůznější děsy, jež byly s Haustenovými tak úzce spojené...

Noční můra následovala za další a ta zase za další... Klidný spánek se hraběnce zdárně vyhýbal a ona se mnohokrát probudila s tichým vyjeknutím, anebo alespoň se zděšeným zajíknutím. Noční košilku měla dočista propocenou a jednou se dokonce odvážila i k tomu, aby se i sama převlékla. Dorotty o to žádat nechtěla a už tak považovala za štěstí, že se komorná o jejím neklidném spánku nedozvěděla. Ovšem ani po převléknutí se hraběnce nedostalo kýženého spánku, a tak nakonec vše skončilo mezi pátou a šestou hodinou ranní, kdy Afrodita nějaký boj o pár chvil bezesného spánku už dočista vzdala. Cítila se přitom prachbídně a stále se nepatrně třásla. Lukasovu smrt spolu s vlastní užírající vinou, která se dostavila vždy, když si to příšernou skutečnost opět uvědomila, z hlavy dostat stále nedovedla...

Když tak seděla ve své posteli opřena o její čelo, mysl se jí toulala dočista po celém Zámečku. Jakpak asi Antila strávila svou první noc? Přemýšlela a přitom si opět vybavila mnohé ze včerejšího rozhovoru, jenž se stal také součástí mnoha jejích dnešních snů. Stále nedovedla dojít pochopení. Jak jen mohlo dítě zosnovat něco takového? Ne, nesmířila se s tím vším, ačkoliv už na tom nebylo co řešit. Vše bylo řečeno.

Hlavou se jí míhala i malá Gerbérie. Včera spolu strávily zajímavý den v okolí Zámečku a Afrodita přitom stále myslila na to, kam se poděla výchova madam Normélie. Ačkoliv to dívence ke cti příliš nesloužilo, Afrodita zkrátka v Gerbérii neviděla příliš mnoho z Norméliina snažení. Její mluva často přecházela až k hovorovému stylu, jejž často slýchala spíše od služebnictva, její pohyby byly rozradostněné a prudké, madam Norma je učila jemnosti a klidu, a Gerbériina upřímná rozjařenost a nadšení se sotva mohly snoubit s klidem a rozvahou, jíž Normélie tolik vyžadovala. Neměla z těchto nesrovnalostí dobrý pocit, ačkoliv si nedovedla představit Gerbérii jinou, než byla. Ale tohle madam Norma asi sotva dovede ocenit.

A samozřejmě se také nemohla zbavit pomyšlení na Augustina. Jeho převeliké přiznání stále nedokázala dostat z mysli a srdce jí poskočilo vždy, když vzpomněla na mnohá jeho upřímná slova. Záleží mi na tobě, Afrodit, řekl tehdy a ona se z toho stále tetelila blahem. Slyšet od Augustina něco takového, to bylo opravdovým svátkem. A ona si byla jistá, že i jí záleží na něm. V jeho přítomnosti se cítila dobře, její duše byla klidná a srdce často naplňovalo lechtavé vzrušení. Jediné, co její štěstí krapet kalilo, byl jistý střípek nejistoty, kterého se nemohla zbavit. Ani nevěděla, čím přesně je vlastně způsoben, avšak nedovedla se jej zbavit. Možná to bylo tím, že si spolu ještě neřekli všechno. Anebo tím, že spolu od onoho rozhovoru netrávili prakticky žádný společný čas. Jistě, on už jí své řekl, ale co dál? Slova nestačila, musilo se přecházet k činům, mělo-li to někam spět.

Z neustálého proplétání se myšlenkami ji osvobodil až příchod Dorotty, která k ní do ložnice přišla jako vždy okolo sedmé hodiny, aby ji stihla připravit k snídani. A už takto časně zrána působila rozčarovaně.

„My snad budeme pracovat s tou malou Haustenovic holkou!" děsila se komorná, když se Afrodita počala vyptávat, co se přihodila. A při této odpovědi značně znejistila. „Samozřejmě nic není jisté, tedy... Oficiálně ne, ale včera večer už mi Alfons něco naťukl a já se jen děsím, s čím přijde dneska!" V Afroditě byla malá dušička a byla jedině ráda, že se jí komorná zatím na nic nevyptává. „Zajímalo by mě, z čí pohnutky to tak mohlo vzniknout," rozčilovala se a hraběnka jedině doufala, že nepadne podezření i na ni. Stejně tak i doufala, že Dorotty ani nenapadne, že by o tom všem snad mohla mít nějaké bližší informace.

„Jistě vám bude situace včas osvětlena," odvětila vyhýbavě doufajíc, že se jí komorná nebude na nic vyptávat. Ta však měla dost starostí s vlastním lamentováním, a tak ji ani nenapadlo ptát se Afrodity na nějaké podrobnosti, neboť předpokládala, že pokud nějaké jsou, pan hrabě i Alfons si je ponechali jen mezi sebou jako obvykle. Afrodita se naštěstí díky tomuto jejímu smýšlení vyhnula případným nepříjemným otázkám a přípravy tak proběhly bez nechtěných dotazů. Upřímně se jí ulevilo, když poté vyšla na chodbu a ponechala tak rozčarovanou komornou jejím obvyklým denním povinnostem. Pokračovala tedy obvyklou cestou ke schodišti, když vtom se zpoza jednoho z rohů vynořila dobře naladěná Gerbérie.

„Dobré ráno, paní hraběnko," zašvitořila a přitom se spokojeně usmívala. Afroditu až teď napadlo, že nemá nejmenší ponětí, kde má Gerbérie vlastně pokoj. A to ji opět dostávalo k nepříjemnému závěru, kterak málo je vlastně obeznámena s místem, v němž nyní žije. Nikdy nikdo ji tu neprovedl. „Vyspala jste se dobře?" vyzvídala dívenka a přitom se stále spokojeně usmívala. „Je tu takový příjemný klid, že?" pokračovala, „nikdo nic nechce, nikdo nikoho neumravňuje a nekárá... Ach," vzdychla spokojeně a přitom zasněně přejela po nástěnných výmalbách. „Kéž by to takhle zůstalo napořád," posteskla si a spokojeně hopkala ke schodům. „Ale na tom nesejde, madam Norma ještě hodně hodně hodně ale hodně dlouho nepřijede..."

„Pan hrabě ti to neřekl?" vyhrkla Afrodita ještě předtím, než se stačila zarazit. Gerbérie v tu chvíli zakolísala, kterak si radostně tančila po měkkém koberci a překvapeně se otočila ke schodišti do horního patra, z nějž zrovna jako na zavolanou přicházel zdejší pán.

„Co jste mi neřekl?" udeřila na něj hned, jakmile jej spatřila a přitom se na něj dívala dosti vyčítavě a rozladěně. Augustin se překvapeně zastavil u dveří do knihovny a zamyšleně hleděl na hraběnku i Gerbérii, s nimiž se tu tak neočekávaně střetl.

„Za tohle ráno jsem téměř s nikým neprohodil ani slovo," pronesl opatrně a přejížděl svým zkoumavým pohledem z jedné na druhou. „A ne, že by se mi s tím chtělo právě teď začínat," dodal nevrle a vydal se ke schodišti vedoucímu dolů do haly. Myšlenky na to, že se nasnídá bez řešení čehokoliv, co se týkalo nynější situace na Zámečku, se rázem rozplynuly. A náladu mu to vskutku nezlepšilo.

„Ale podle paní hraběnky jste mi asi měl něco říct!" nedala se Gerbérie jen tak odbýt a urychleně ho následovala. Augustin protočil oči, když jej dobíhala a nedbale pokrčil rameny.

„Skutečně?" zamrmlal, ačkoliv si moc dobře uvědomoval, že musí Gerbérii spravit o Norméliině příjezdu. „A nemohla by mě paní hraběnka upamatovat, co jsem to vlastně měl říci?" nadhodil a jakmile sešel schody dolů, vhrl na Afroditu velice významný pohled. Hraběnka postávala stále nahoře nad schody a uvažovala, co by mu na to měla odpovědět.

„Jistě si to sám vybavíte," odvětila váhavě, „ale očividně až přijde ten správný čas," dodala a s těmi slovy začala pomalu scházet dolů třesoucí rukou přejíždějíc po dřevěném zábradlí. Augustin ji přitom zaujatě sledoval a nemohl si nevšimnout, že jí očividně není nejlépe. Napovědět mu ostatně mohly i výrazné kruhy pod jejíma skleslýma zelenýma očima, v nichž k jeho nepříliš příjemnému znepokojení nedovedl najít ony dobře známé spokojené jiskřičky.

„Jak správný čas?" protestovala Gerbérie, „pokud je to, co mi chcete říci, důležité, neměl byste to přece příliš odkládat a pak..."

„A co kdybychom se alespoň v klidu nasnídali?" odsekl, „troufám si tvrdit, že nárok na jednu klidnou snídani tu stále ještě mám. Řešení všeobecných záležitostí snad počká," dodal, obdaroval Gerbérii varovným pohledem a raději se hned vydal do jídelny, aby unikl dalšímu přemlouvání. Dívenka se tedy raději stáhla, ale jakmile vešla za ním, nepřestávala se na něj vyčítavě dívat. „Sakra Gerbérie, přestaň s tím!" vyjel na ni, když tyto její pohledy postřehl. Dívenka se však zatvářila dočista nevinně, a když usedala vedle něj, měla ještě tu drzost pokrčit rameny, jakože se ničím neprovinila.

„A co dělám?" nadhodila ještě a Augustin ji počal provrtávat tak vražedným pohledem, že byla nakonec nucena sklopit oči. Ovšem nepatrně ji potěšil fakt, že si těch jejích pohledů všiml a co více, že u něj dovedly vyvolat nějakou reakci.

Jakmile se usadila i hraběnka, služebnictvo začalo na pokyn pána domu nosit na stůl snídani a k Augustinově potěše snad dnes ráno mohlo sloužit jen a pouze to, že je jídlo přinášeno včas a začíná se vše vracet k běžnému chodu, tedy snad. A když si popřáli dobrou chuť, zavládlo v jídelně poněkud napjaté ticho, takže také jako téměř vždy. Rozdíl však byl v tom, že tentokrát u stolu seděli jen oni tři. Tato hustá atmosféra se tedy rázem stala nežádoucí novotou.

„Gusi," oslovila ho hraběnka náhle, až sebou nepatrně trhl. Ve zdech Zámečku tohle oslovení ještě nepoužila tolikrát, aby jej mohl považovat za něco běžného. „Opravdu to Gerbérii nechcete říci co nejdříve?" otázala se bojácně a dívenka přitom důrazně přikyvovala, protože už včera před ní pan hrabě započal mít tajemství a to se jí vůbec nelíbilo.

„Jestli mi chcete říct to o Ruby a Lukasovi a taky té Antile, tak to už stejně všechno vím," ujišťovala ho, jako kdyby doufala, že mu tím v jádru ušetří starosti. Hrabě nad tím však jen protočil oči.

„Nevíš," zamrmlal a přitom se zamyšleně zahleděl do svého talíře. „Nevíš to, co chci, abys věděla, tudíž jsi v této oblasti prakticky neznalá," dodal a Gerbérie naklonila hlavu na stranu v nepatrném zamyšlení, co tím chtěl básník asi říct, ale přesto se neopovažovala žádat o vysvětlení.

„Ale hraběnka mi na vaše přání včera vše vypověděla, tedy... Asi vše," pokrčila nakonec rameny a počala nervózně přejíždět očima z jednoho na druhého. Augustinovo chování ji začínalo krapet mást, neboť on sám přece včera požádal hraběnku, aby jí to vysvětlila a uvedla ji takříkajíc do děje.

„Ano, včera jsem hraběnku o vysvětlení situace vskutku požádal," připustil rozvážným tónem a nepřítomně upil ze svého šálku zamýšleje se nad dalšími slovy. „Avšak... Rozhovoru jsem nebyl přítomen, tudíž si nemohu být jist tvými... Znalostmi," řekl nakonec pomalu, neb vážil každé slovo. Úplně zapomněl, že tím hraběnku včera pověřil. A pokud už zapomínal své vlastní rozkazy, začínalo se to s ním opravdu sypat... „Ale více si o tom povíme večer," řekl nakonec rychle, jako kdyby to tím vším chtěl zamluvit a už jim raději nevěnoval žádný další pohled.

„Večer?" zopakovaly hraběnka s Gerbérií svorně, hraběnka zmateně a Gerbérie s jiskrou nadšení, že si třeba zahrají nějakou zábavnou hru.

„Ano, večer," odsekl, „a přesně tomuto jsem se chtěl u snídaně vyvarovat," dodal naštvaně a odhodil zpět na talíř malý čerstvý koláček, jímž si hodlal výjimečně osladit život. „Pořád nějaké nevyřešené nebo nevyřešitelné záležitosti," prskl a s těmi slovy vstal odcházeje pryč. „Dejte mi všichni pokoj..." mumlal si ještě po cestě. Byl unavený a mrzutý z toho všeho, co se na něj teď valilo ze všech stran. Práce se mu po návratu samozřejmě nakupila, ještě ke všemu tu týden pršelo, s čímž byly spojeny nemalé škody a nepříjemnosti, pak ta záležitost s Haustenovými v čele s Antilou, mrtvým Lukasem a Ruby, a do toho všeho se ještě měla vrátit neustále stěžující si madam Norma... Zkrátka a dobře toho na něj bylo moc, ačkoliv by to jen sotva přiznal, a to zdaleka nenapomáhalo tomu, aby těch starostí alespoň ubylo. Ani s Afroditou řádně nemluvil. A Gerbérii slíbil ještě pár lekcí šermu... Ne, na nic mu už jaksi nezbýval čas a bylo samozřejmé, že toto jeho vyčerpání pociťovali všichni v okolí. „A mimochodem to, co jsem ti měl říct, je nevyhnutelný fakt, že dnes se navrací madam Norma," prohodil jen tak mimoděk směrem ke Gerbérii, „nalož s tou informací, jak uznáš za vhodné," dodal ještě a užuž byl téměř u dveří, když se ozvalo tříštění porcelánu, jež ho opět donutilo se nasupeně otočit. Gerbérii vypadal z ruky malý šálek a nešťastně spadl přímo do talíře, kde napraskl a ulomilo se mu zlatem zdobené ouško. „Co..."

„Cože?" vydechla a v jejím hlase bylo znát nepředstírané zklamání. „Ale... Ale... Vy jste mi slíbil, že až se vrátíme domů..."

„Já za to asi můžu!" utrhl se na ni a naštvaně si založil ruce na hrudi. „A snad sis nemyslela, že tě budu mít na krku napořád! Norméliin návrat byl nevyhnutelný, to jsi musela vědět. A pak... Já stejně nemám čas!" Gerbérie tiše zalapala po dechu, kterak na ni vyjel, a musila přiznat, že se jí jeho slova velmi dotkla. ...budu mít na krku pořád... Hlavou jí to běhalo stále dokola a dokola a srdce jí z toho usedalo. Věnovala mu opravdu žalostný pohled a hned nato se zvedla a proběhla kolem něj někam ven. Ještě slyšeli bouchnout vchodové dveře...

„Bylo tohle nutné?" prohodila Afrodita a obdarovala jej natolik vyčítavým pohledem, že málem opomenul i obrátit oči v sloup. „Ona si nezaslouží, aby schytávala nějaké vaše vnitřní spory, ať už vás v jádru trápí cokoliv..."

„Já jsem se vším plně vyrovnaný!" prskl, a ačkoliv nechtěl, aby to vyznělo sarkasticky, vyznělo to právě tak. „Jenom prostě..." Nevěděl, co říci. Došlo mu, že to přehnal hned ve chvíli, co to vyslovil. Nemyslel to tak, jen... Chtěl dát najevo, že madam Norma by se prostě vrátila tak jako tak. Ale s jeho vnitřní frustrací to celé vyznělo prostě úplně jinak. „Jděte si všichni po svých," řekl nakonec s povzdechnutím a jediným mávnutím ruky odehnal služebnictvo pryč. Jedna ze služebných tedy přestala sbírat střepy a raději odnesla celý talíře, neboť to vypadalo, že Gerbérie dojedla. Když osaměli, sesunul se na židli na druhé straně stolu a nepřítomně se zahleděl do ubrusu zdobeného jemnými kraječkami. „Asi jsem to přehnal, že?" prohodil zamyšleně a přitom si podepřel rukou hlavu dále hledě do stolu. Není ten ubrus nový...?

„Nu... Trochu ano,"odvětila nakonec Afrodita váhavě a sledovala ho s jistou lítostí. Nebyla si tak docela jistá, co je vlastně předmětem jeho vnitřních sporů a zároveň tak dosti váhala nad tím, zda mu vůbec může být nápomocná.

„Já už to jenom potřebuji mít z krku, alespoň něco!" vzdychl a vstal počínaje přecházet po jídelně sem a tam. „A kdyby to jen nebyla jedna nepříjemnost za druhou..."

„Je toho na vás hodně?" zeptala se dříve, než si to stačila rozmyslet, a už vůbec nedokázala popřít ten lítostivý tón hlasu. Augustin se také hned zarazil v pohybu a věnoval jí poněkud příkrý pohled. Určitě se nechtěl dostat do fáze, kdy by si stěžoval někomu jinému než Alfonsovi a kdy by ho někdo otevřeně litoval. „A... Nemohu vám nějak pomoci jako tehdy v Lavronu?" nadhodila tichým nesmělým hlasem a Augustin na okamžik zamyšleně svraštil čelo. Jistě, Lavron... Na to stěžování měl myslet už patrně tam, protože hned to první dopoledne si jí tam stihl postěžovat dokonce ukázkově.

„S tímhle vším leda těžko," zamumlal nakonec a jednou rukou se opřel o krbovou římsu hledě do vyhaslého ohniště. „Tohle je... Myslím, že my oba jsme teď pod velkým tlakem, nemyslíte?" začal ze zcela jiného konce a věnoval jí zamyšlený pohled. Afrodita ho váhavě sledovala a nakonec s povzdechnutím přikývla. Ke svému vlastnímu překvapení vstala a vydala se blíže k němu. Stanula na druhé straně krbu a upřeně se na něj zadívala.

„Za posledních pár dní se toho událo přespříliš mnoho," přitakala a založila si ruce na hrudi přejíždějíc si rukama po pažích, jako kdyby jí snad byla zima. „Ale... Časem se to všechno srovná, už to pomalu opadá a..."

„Pomalu," zamrmlal, „bude trvat, než tohle všechno nějak vstřebáme," řekl a přitom si opět živě vybavil křik Lukase Haustena, který jej stále nepřestával pronásledovat. Nakonec však jen zatřásl hlavou a znovu se na hraběnku zadíval. „Ale dnes večer musím udělat ještě jednu poslední věc... Tedy snad poslední v celé této záležitosti," řekl nakonec poněkud mrzutě, protože se mu do toho chtělo čím dál tím méně. „Ale tím vás nebudu zatěžovat, však se to dozvíte," odbyl ji nakonec, když už se nadechovala k otázce, co má na mysli. „Teď mě spíš napadá další věc..." Znovu si povzdechl a přiložil si ruku k čelu. Na obzoru se vynořila hned další starost a s ní se pojící nepříjemnost... „Někdo bude muset uvést do děje madam Normu," řekl a Afrodita se užuž chtěla nabídnout, že to za něj vyřídí, když ještě pokračoval: „A také slečnu Wartovou." V tu chvíli hraběnka zůstala jen zaraženě stát a nezmohla se na slovo. Dech se jí nepatrně zrychlil a žaludek udělal nenadálý přemet, když si uvědomila, co bude muset Katrině oznámit.

„To snad..." Srdce jí usedalo jen při tom pomyšlení a rty se jí chvěly, kterak se jí do očí tlačily slzy.

„Jsem ochoten jí to říci. Stejně tak, jako jsem ochoten to říct madam Normě. Vlastně... Nemusíš se tím už zabývat, nechceš-li..."

„To nemohu žádat," zavrtěla plačtivě hlavou a hned nato si odkašlala a pokusila se nasadit poklidnou a racionálně uvažující tvář. „Ne, ne... To... Já s ní o tom promluvím," přikyvovala a zároveň vrtěla hlavou. Nedovedla si něco takového vůbec představit.

„A nechceš promluvit raděj s Normélií...?"

„A vy s Katrinou?" Hraně pobaveně se ušklíbla. „Prosím tě, to by nejspíše nedopadlo dobře..."

„Slečno Wartová, věc se má tak a tak, pěkný den a na shledanou," prohodil ledabyle a Afrodita se tiše rozesmála, ačkoliv poněkud zoufale. Ovšem smích byl stále lepší než pláč, pročež byl Augustin spokojen.

„Právě proto," řekla s malým úsměvem, „takže si myslím... Že... Že to snad zvládnu," odvětila, „ano, určitě to zvládnu," dodala nebojácně a Augustinovi se krapet ulevilo, že na to není tak docela sám. Ačkoliv se této své úlevě snažil mermomocí bránit. Já bych na to přece stačil i sám... Jen tady přikývl a pár chvil se po sobě ještě nejistě dívali. Když vtom Augustin udělal něco nečekaného, čímž popřel dočista vše, o čem až do této chvíle uvažoval.

„Afrodit," oslovil ji a ona se krapet pousmála už jen při zaznění této zkratky.

„Ano?"

„Pojď sem." Afrodita na něj zůstala ohromeně hledět, ale neváhala ani chvíli, aby si to snad nerozmyslel. Natáhl k ní ruku, ona se jí se zatajeným dechem chytila a nechala se vtáhnout do jeho náruče. Pevně se k němu přimkla a zabořila mu hlavu do ramene. Objímal ji kolem pasu a přitom ji něžně hladil po zádech. A náhle jako kdyby se jim oběma ulevilo. Svět kolem nich se zdál byt snesitelnější a zvladatelnější. Žádné břemeno už nebylo tak těžké, aby jej nedovedli zvládnout společně. Jejich objetí jako kdyby spojovalo jejich strasti a přitom je stále zmenšovalo a utlačovalo, až se staly dočista zanedbatelnými. A to jsem to chtěl zvládat sám, pomyslel si Augustin a s tichým vydechnutím se hlavou opřel o Afroditinu. A není to vlastně takhle lepší...?

A i když se do usmiřování nikdy nehrnul, vyhýbal se mu do doby, než to bylo naprosto nevyhnutelné, rozhodl se jít to urovnat s Gerbérií ještě teď. Opravdu si nezasloužila, aby si na ní vybíjel svou frustraci. Ona dokonce byla tou poslední, kdo by si to tu zasloužil. Vydal se tedy ven do zahrad a intuitivně zamířil k dřevěnému altánku, který často býval dívenčiným útočištěm. Doufal tedy, že tomu tak bude i teď.

Když s rukama za zády procházel po písčité cestě, snažil se příliš nedívat kolem sebe. Napůl zaplavená zahrada mu opravdu nedovedla poskytnout uklidňující pohled. Tráva byla silně podmáčená, podmínky byly nejlepší k vybudování přírodního jezera, a mnohé záhony byly vyplaveny. Květiny to odneslo často až někam pryč z rodinného zázemí a ony tak zůstaly docela osamoceně ležet vprostřed trávy s kořeny mimo svou rodnou půdu. Další starosti jsou na světě... Jeho nálada opět klesala a dovedl si představit, že služebnictvo bude zhruba stejně nadšeno, až bude vydán příkaz k okamžitému úklidu zubožené zahrady.

V Gerbériině úkrytu se nezmýlil. Dívenka posedávala na lavici, jež se točila kolem vnitřních stěn altánku, a zamyšleně pohupovala nohama ve vzduchu hledíc do země. Prve jej ani nezaznamenala, ale jakmile se octl na prvním schůdku, podlaha varovně zaskřípěla a Gerbérie k němu s trhnutím pozvedla pohled. Zůstal stát u vchodu a s povzdechnutím se opřel o jeden z dřevěných podpěrných sloupků zakládaje si ruce na hrudi. Dívenka jej sledovala velice nejistě.

„Doslechl jsem se, že máš tady v podlaze velice důmyslnou skrýš," začal, ačkoliv si nebyl tak docela jistý, zda to byl dobrý začátek. Gerbérie se zatvářila provinile. A toho dosáhnout nechtěl.

„Ale nevypadáte naštvaně," pípla nesměle, čímž přerušila jeho případné pokračování. Proto jen pokrčil rameny a zůstal zticha, což Gerbérii dodalo trochu odvahy. „Já... Nic se těm knihám pochopitelně stát nemohlo, to bych si ani nedovolila..."

„Já ti věřím," přerušil ji, jako kdyby to byla ta nejvíce samozřejmá věc na světě. Pro něj také ano, ale Gerbérie se tvářila obzvláště překvapeně. „To snad nevíš, že máš moji důvěru?" zeptal se krapet otráveně a jen stěží se vyhnul protočení očí.

„Ale jó," protáhla Gerbérie a opět se zahleděla na své nohy, jimiž nervózně komíhala ve vzduchu. „Jenže... Někdy vám očividně lezu i na nervy..."

„A kdo ne?" zamrmlal, ačkoliv to nebyl ten nejlepší způsob omluvy. Gerbérie k němu také jen zvedla nechápavý pohled, až mu nakonec nezbylo nic jiného než jen obrátit oči v sloup a vzdát se. „Přehnal jsem to," vydechl nakonec znaveně a divil se sám sobě, že to dovedl přiznat takhle rychle. S povzdechnutím se posadil nedaleko Gerbérie a unaveně si založil ruce na hrudi. „Nechtěl jsem to říci, jen... Prostě mi to ujelo..."

„Takže na tom něco pravdy je," zašeptala Gerbérie zadumaně a kousla se do tváře, aby potlačila případné slzy.

„O čem to zase mluvíš?" odvětil a přitom nechápavě nakrčil obočí. Věnoval jí obzvláště zamyšlený pohled a přitom si ji zaujatě prohlížel. Dívenka se s povzdechnutím nahrbila a opřela se lokty o kolena. Rukama si podepřela hlavu a hleděla před sebe.

„Lidé ve vzteku často říkají to, co by neřekli obvykle..."

„Ale prosím tě..." Mávl nad tím otráveně rukou, ale Gerbérie se nedala. Očividně jí to vrtalo hlavou.

„Strávil jste v mé společnosti teď několik dní a bylo to téměř nepřetržitě. Takhle dlouho jsme společně ještě nikdy nebyli, a když už, tak určitě ne několik dní po sobě. Tak co já vím, jestli jsem vás nezačala otravovat? Možná už se jen nemůžete dočkat, až mě předáte zase zpátky madam Normě a... A..."

„Gerbérie, nech toho," zasténal s nepatrným podtónem znechucení. „Jistě, tvoje úvahy sice stojí na jakémsi... Logickém základu, ale jsou naprosto nesmyslné!" pronesl rozhodně a dívenka k němu zvedla svůj pochybovačný pohled. „Nedívej se na mě tak, je to celé úplná hloupost. Tvá přítomnost pro mne vždy byla, je a bude něčím vítaným a nezmění se to. Tím jsem si jist a... A to, že jsem byl teď protivný, s tebou vůbec nesouvisí. Jen jsi to bohužel schytala jako první," vysvětloval a Gerbérie ho s poslední větou sledovala s mírným pobavením. Avšak z jejího výrazu bylo znát, že to ještě není zdaleka všechno, co ji trápí. „A pomůže-li to, tak se omlouvám," dodal ještě s nepatrným obrácením očí v sloup, protože omluvy ve svém slovníku opravdu nemíval a zařazovat je tam též nehodlal. Doufal však, že to Gerbérii opět vrátí do nálady. To se však nestalo. Znejistilo jej to.

„To je v pořádku, je toho teď na vás... Asi hodně, což samozřejmě chápu, proto také nemůžete dostát svému slibu a já vám to vůbec nevyčítám, máte právo upřednostňovat jiné věci, já se zabavím jinak a madam Norma mě hned taky zbaví, hned jak přijede a pak mě provdá..." drmolila, až ji hrabě musil pokynem ruky zastavit, protože se v jejích slovech začínal pomalu ztrácet.

„Jsi rychlejší než splašený zajíc," řekl, když zmlkla. „Pomalu a od začátku, očividně tě něco trápí," dodal a věnoval jí pohled pln upřímného zájmu. Dívenku to málem dojalo a nejraději by mu skočila kol krku. Málokdy se o ni někdo takhle přímo zajímal, a tak byla za jeho nynější zájem vděčná.

„Nechci vás tím zatěžovat," zamumlala namísto toho, co by udělala nejraději, a sice že by mu vysypala veškeré své trable, které stačila nasbírat už od svého pobytu v Lavronu.

„Dvakrát se ptát nebudu," odvětil Augustin rozhodně a ledabyle rozhodil rukama, jako kdyby mu byla odpověď skutečně lhostejná. Doufal však, že se Gerbérie podvolí a raději mu to řekne hned. Ona však mlčela a zdálo se, že si to snad ponechá pro sebe. Ale to zase nechtěl on, protože pokud tu v sobě měl někdo až příliš nezdravě držet veškeré své emoce a strasti, Gerbérie to tedy nebude. Od toho tu byl on. „Fajn, možná se podruhé zeptám," protočil oči, „tak ven s tím, můj čas je vážně drahý," dodal doufaje, že tohle už Gerbérii přiměje se mu svěřit.

„Právě proto, že je váš čas drahý, tak byste se mnou neměl zaobírat..." Než to stačila doříct, dočkala se takového přísného pohledu, že už si raději jen povzdechla a dala se do tichého vyprávění: „Doopravdy vás tím nechci zatěžovat, ale... Už od Lavronu tak nějak cítím... Cítím, že se něco změní. Něco velmi zásadního," říkala mu své pocity a přitom střídavě sledovala dřevěnou podlahu a jeho pronikavé šedé oči, těm samozřejmě věnovala jen malinko svých pohledů. „Myslím, že ta slavnost madam Normu velmi povzbudila," zašeptala sklesle, „a hraběnka Filiana taky. Pořád spolu probíraly jen a jen společnost a uvádění mladých dam. A... A madam Norma je připravena na to... Že mě uvede do společnosti hned, jak provdá své dcery," povzdechla si a věnovala mu zoufalý pohled. Zatímco Augustina to nechávalo ještě naprosto chladným.

„To než nastane..."

„To se pletete!" zavrtěla hlavou, „jak madam Norma, tak i hraběnka Filiana velmi intenzivně představovaly slečnám Gertenovým nejrůznější mladíčky a... A myslím, že nejméně jedna veselka bude brzy následovat a... A pak přijdu na řadu já," vydechla a podívala se na něj opravdu zoufale. „Já nechci..." Vrtěla hlavou a hlas se jí zlomil. Věděl, že má na krajíčku, ale statečně se svými slzami bojuje. Oněměle ji sledoval a přemýšlel, co tak říci. Když se nad tím tak zamyslel, opravdu to bylo nevyhnutelné. Normélie s tím jednou přijít musela a pokud ji okolí ještě povzbuzovalo...

„Je ti teprve čtrnáct..."

„I mladší bývají často zaslíbeny," vyhrkla, „alespoň takhle to říkala hraběnka Filiana..." Augustin si jen odfrkl. Jistě, to bylo jeho tetě podobné. Bylo v mnoha ohledech stejná jako Normélie, ba dokonce ještě zásadovější. „Pane hrabě," zašeptala plačtivě, „já nechci, nechci se s nikým seznamovat, nechci si nikoho brát a... A.... A jávásnechciopustit!" Na okamžik se musil zamyslet, než rozpoznal všechny její důvody. Když se na ni podíval, měla v očích nepatrný strach z jeho reakce. K jejímu překvapení se však jen pousmál a položil jí ruku na rameno.

„Vždyť mě neopouštíš, ani hraběnku. Všechno to bude ještě nějaký čas trvat, tím jsem si jist. Madam Norma nic nemůže natolik uspěchat a to i přes svou urputnost a ambice. A... Pokud tě to uklidní, mohu se pokoušet ji sem tam usměrnit a přesvědčovat ji, že ještě nejsi na mnohé věci zralá, hm?" navrhl a zpříma se jí zahleděl do očí, aby jí dokázal, že tohle myslí opravdu vážně. Věnovala mu vděčný úsměv a odolala nutkání ho obejmout, ačkoliv si umiňovala, že později tak určitě učiní.

„To byste udělal?" zašeptala a bylo znát, že to pro ni opravdu hodně znamená.

„Udělám," přikývl, „budu se o to průběžně pokoušet, třeba madam Normu to odhodlání přejde," ušklíbl se, „stejně na sebe zase budeme vyjíždět i z mnoha jiných důvodů," pokrčil rameny a Gerbérie se tiše zahihňala, protože pokud madam Normu skutečně uměl někdo usadit a takzvaně jí vzít vítr z plachet, byl to právě pan hrabě.

„Děkuju," zašeptala, „jsem vážně ráda, že vás znám," dodala a odvážila se k tomu, aby se k němu přitiskla a objala jej. Samozřejmě ho to vyvedlo z míry, o to více, když se Gerbérie neodtáhla. Zmohl se tedy jen na jakési chabé objetí kolem ramen a nepatrné poplácávání.

„No... Není zač," dostal za sebe nakonec, „a navrhuji se zvednout a pokračovat v započatém vzdělání," řekl a nepatrně ji od sebe odstrčil, načež se dívenka urychleně odtáhla jakoby nic, ale už se zase spokojeně usmívala.

„Ale já už latinu skoro zapomněla..."

„O té teď nemluvím," přerušil ji a s povzdechnutím vstal. „Ve Velkém sále bychom snad měli mít dosti prostoru..."

„Vy chcete jít zase šermovat?!" vyjekla s obvyklou rozjařeností a nadšeně vyskočila, až dřevěná podlaha bolestně zaskřípěla. Už chtěla nadšeně vyskotačit z altánku, když se ještě zarazila. „Ale...Říkal jste, že máte hodně práce," vydechla a její úsměv povadl, „a já nechci, abyste se mnou musel jít. Vždyť svět se nezboří..."

„Pokud nedodržím svůj slib, pak se zboří," ušklíbl se a vydal se z altánku pryč. Gerbérie mu byla rázem v patách, ale přesto se na něj dívala s jistými pochybami. „A vážně, kdybych nechtěl, tak ti tu možnost teď nenabízím. Práce mám samozřejmě nad hlavu, ale... Na tom už asi tolik nesejde a budu-li upřímný, já také ocením trochu uvolnění po tom všem, co už jsem tu musel řešit," dodal a Gerbérie se už chtěla začít zvědavě vyptávat, když hrabě jen zavrtěl hlavou. „Večer," řekl a dívka zvědavě přikývla. „Všechno si povíme večer..."

* * *

Ani se nenadáli a byl tu oběd, u nějž Gerbérie znovu vládla svou rozjařenou náladou a vrhala tak alespoň trochu příjemného světla na onu nemilou povinnost, která před hraběcím párem už zase stála. Příjezd madam Normy se neodvratně blížil a oni se tak svými myšlenkami opět museli navrátit k Haustenovým. Je oba čekal poněkud nemilý rozhovor, ačkoliv jeho nepříjemnost se v mnohém samozřejmě lišila. Téma však zůstávalo stejné, příběh o vyřešení Haustenovského problému.

Afrodita působila ještě bledším a průsvitnějším dojmem nežli ráno. Pokud kdy měla ve svých líčkách náznak zdravé růžové barvy, bylo to nenávratně pryč. Působila neuvěřitelně prokřehle, jako kdyby právě strávila dlouhý čas v kruté a chladné zimě. Augustina napadlo, zda by se neměl obávat o její zdraví. Ale nechtěl své obavy zbytečně zveličovat, hodlal se však mít na pozoru. Jeho obavám však ani trochu neulehčoval fakt, že se hraběnka své obědové porce dotkla jen nepatrně. Když se od jídelního stolu po skončení zvedali, téměř z jejího talíře neubylo a moučníku se ani nedotkla.

„Hraběnko, začínáte mi přidělávat starosti," prohodil, když vycházeli ven a Afrodita se k němu s provinilým výrazem otočila. Tohle opět nebyl vhodný začátek...

„Opravdu?" zašeptala zahanbeně, „omlouvám se, to přece nechci..."

„Takhle jsem to úplně nemyslel," protočil oči a společně se zastavili dole pod schody, Gerbérie odběhla nahoru do knihovny a ponechala jim alespoň nepatrné soukromí. „Jste čím dál tím bledší a jídla jste se téměř nedotkla," říkal, a když zmínil její sinalé líce, něžně ji pohladil po tváři. Ale rychle se zase odtáhl, pořád stáli v hale, kde zase tolik soukromí nebylo. „Mám o vás starost." Afrodita se po těchto slovech jen pousmála a věnovala mu posmutnělý pohled.

„Nevím, co říci," zašeptala, „něčeho takového bych se od vás ještě donedávna nedočkala," vydechla a její koutky se opět trochu pozvedly v jisté hřejivé spokojenosti. Hrabě se v tu chvíli bránil tomu, aby se neohradil, že zase až tak moc se nezměnil, ale nechtěl tuto chvíli kazit. „Ale nemusíte se o mě obávat, já... Vše bude zase dobré, tedy... Lepší... Snad... Časem..."

„Jistěže bude," přisvědčil, „všechny tyto nepříjemnosti... Jednou na ně budeme už jen vzpomínat. A kdo ví, třeba to jednou nastane opravdu brzy," snažil se ji nějakým způsobem uklidnit, ačkoli sám nevěděl jak. Bylo jasné, že na to všechno jen tak nezapomenou. „Už jste kontaktovala Chantalle?" nadhodil ze zcela jiného soudku a Afrodita jen zmateně zavrtěla hlavou.

„Ne," špitla, „měla jsem?" Nejistě na něj zahlížela, zdali se náhodou nedopustila nějaké společenské chyby, kdy kupříkladu nekontaktovala svoji tehdejší hostitelku s opožděným poděkováním za prožitý pobyt.

„Ne, rozhodně to není žádná společenská povinnost nebo něco podobného," uklidňoval ji se zavrtěním hlavy. „Jen mne napadlo, jestli byste kupříkladu nepřišla na jiné myšlenky, kdybyste... Napsala Chantalle," navrhl a Afrodita si tiše oddechla. Vzápětí si však odkašlala a přikývla. Jistě by jí prospělo, kdyby svou mysl alespoň na chvíli věnovala něčemu jinému než přípravám na rozhovor s Katrinou.

„To je dobrý nápad, děkuji," usmála se, „ano, nejspíš se pokusím Chantalle napsat a... A třeba bychom si postupem času mohly přislíbit i další návštěvu..."

„S tím bych zas až tak nespěchal," zamrmlal, „ale... Jistě, postupem času na to můžete navázat řeč," připustil nakonec s nepatrným sebezapřením, protože si zatím nedovedl představit, že by byl schopen a ochoten se s nynějšími povinnostmi kol panství věnovat ještě nějaké návštěvě. Afrodita však jen s úsměvem přikývla a znovu zopakovala, že časem. Poté se k Augustinovi váhavě natáhla a věnovala mu políbení na tvář. Ovšem když už chtěla uprchnout nahoru do svého pokoje, přerušil je Alfons, který se tu zčistajasna objevil.

„Odpusťte, že vás vyrušuji v rozhovoru," řekl, ale v očích mu hrály šibalské jiskřičky, které Augustinovi jasně napovídaly, že mu onen malý a cudný polibek neunikl. „Ale madam Norma se vrátila." V obou řádně hrklo, když si náhle povšimli kočáru, který přistavoval před domem.

„Ksakru," zaklel Augustin polohlasně, „dojdi pro Gerbérii," přikázal ještě Alfonsovi, který pro ni obratem poslal jednu z mladších služebných, které schody určitě nebudou činit takové problémy jako jemu. Afrodita s Augustinem si mezitím věnovali krátký pohled a vydali se ke dveřím. Po cestě se velice nejistě chytili za ruce, ale hrabě si nakonec jen povzdechl, vymanil se z jejího sevření a raději jí nabídl rámě. „Promiň, ale před Normélií je jistá formálnost nezbytná," řekl rozhodně, „jak kvůli ní, tak i kvůli nám." Afrodita jen chabě přikývla, protože její myšlenky se teď soustředily na něco dočista jiného. Katrina přijela spolu s madam Normou. A bylo potřeba svést rozhovor... Srdce jí bušilo jako splašené, když jim byly otevřeny dveře a oni stanuli nahoře nad schody k příjezdové cestě. Kolena se jí roztřásla, když viděla, kterak začínají vystupovat... „Ještě máme čas předstírat, že nejsme doma," broukl Augustin tichým hlasem a Afrodita se k němu s trhnutím otočila. Ovšem jakmile jí došel pravý význam jeho slov, pobaveně se usmála. „Když se teď otočíme..." V tu chvíli je pohledem vyhledala madam Norma a hrabě už mohl leda obrátit oči v sloup. „Tak nic," zamrmlal a Afrodita se pokusila potlačit tichý smích, což se z části povedlo.

„Nechte toho," napomenula ho pobaveně a oči upírala na Normélii, která k nim zamířila se rty pevně semknutými a hlavou hrdě vztyčenou. Její vyčesaný drdol vypadal stejně jako vždy, perfektně a noblesně. Ovšem její chůze působila krapet roztřeseně, snad z rozsezení v tom malém kočáře.

„Tak se tedy opět shledáváme," vydechla vychovatelka a jim oběma věnovala zdvořilou úklonu.

„To je radosti," odvětil Augustin ironicky a spolu s Afroditou ji přivítali stejně, jako ona je. „Normélie, chci s vámi neprodleně hovořit," dodal a s těmi slovy se otočil opět ke dveřím nechávaje Afroditu napospas jejímu vlastnímu rozhovoru. Madam Norma však vydala jakési napůl znavené a napůl otrávené vzdychnutí, což si nechtíc vysloužilo jeho pozornost.

„A nepočkalo by to?" vydechla, „snad abych se trochu převlékla a upravila... A kdo dohlédne na vybalování..."

„Váš vzhled zkoumat nehodlám a Alfons na vše dohlédne," přerušil ji, „a doufal jsem, že mé neprodleně vyznělo dosti jasně," dodal a Normélie jen nasupeně našpulila rty. Nebyla tu ani pár chvil a už s ní zase jednal tak podřadně. Jistě by si zasluhovala důstojnější chování. „Tak buďte tak laskavá..." Madam Norma nasupeně proplula dovnitř a mohla být vděčná jedině za to, že jí byly hrabětem přidrženy alespoň dveře. „Neřešil bych to hned po vašem příjezdu, kdyby to nebylo nezbytně nutné," říkal ještě na svou obranu, když mířili halou k západnímu salonku.

„Snad není něco v nepořádku s Gerbérií?" zeptala se, avšak v jejím hlase se rozhodně nedočkal žádné přehnané obavy. Naopak měl pocit, že se spíš děsí toho, co by se mohla o dívence a jejím chování doslechnout. „Dopustila se snad něčeho..."

„Gerbérie se těší dobrému zdraví a zhola nic nebrání jejím přirozeným radostem," odvětil prostě a věnoval madam Normě kráčící po jeho boku krátký pohled. „Tedy nebránilo," zamumlal téměř neslyšně, ale ještě než se mohla Normélie ozvat, pokračoval: „Chci s vámi probrat něco jiného, tedy... Spíše vás chci zasvětit do jistých záležitostí."

„Snad se to netýká té příšerné rodiny!" zvolala a přiložila si ruku k srdci otřásajíc se odporem. „Měl byste to s nimi skoncovat, nesčetněkrát jsem o tom uvažoval a i drahá Filiana..."

„Se vším už je konec," řekl, když se zastavili u dveří do salonku. „Ale o tom až uvnitř, tak prosím," dodal a nechal ji do místnosti projít jako první. Madam Norma tam okamžitě zaplula a přitom nemohla popřít zvědavost ve své tváři. Hrabě ještě urychleně přikázal, ať jim donesou alespoň malé občerstvení a poté se s posledním nadechnutím vydal dovnitř zavíraje za sebou dveře. Snad to bude mít brzy z krku...

Afrodita mezitím zůstala postávat venku a třásla se po celém těle. Z kočáru vystoupila slečna Meena, pokradmu se rozhlížela, ale objekt svého zájmu přirozeně nenašla, hned po ní slečna Neena a poté Katrina, které se také začala rozhlížet hned, jakmile z kočáru vystoupila. Ovšem ani jejím očím se nenaskytl pohled na onu hledanou a vytouženou tvář. Katrina však své rozhlížení na rozdíl od Meeny ani v nejmenším neskrývala. Nepokrytě natahovala krku a učinila dokonce několik vstřícných kroků směrem do zahrad. Služky kolem si začaly nenápadně špitat a vrhaly na Katrinu lítostivé pohled. Ach, ach, také se s tím bude muset smířit, říkala si majíce na mysli jak Lukasův tragický skon, tak i Katrininu nešťastně věnovanou lásku.

„Katrino," oslovila ji Afrodita pevným hlasem a přítelkyně se k ní s trhnutím otočila, stejně tak se po ní zvědavě podívala i dvojčata. Afrodita v tu chvíli nemohla popřít jistý pocit nadřazenosti a zadostiučinění. Stála nahoře nad schody v celé své výši, na všechny tři shlížela shůry a skutečně poprvé si připadla jako hraběnka. Snad bylo toto její nově nabyté sebevědomí znát i v její tváři, neboť slečna Neena jako kdyby si doopravdy uvědomila její vysoké postavení a věnovala jí uctivou úklonu. Ne, ony tu nebyly na stejné úrovni... Katrina Neenu v úkloně následovala, stihla ji teď dostatečně cvičit v Lavronu, a nakonec se sklonila i slečna Meena, ač se silným sebezapřením. Ale ani ona teď nemohla popřít Afroditinu převahu. I kdyby byla Augustinovou milenkou a její postavení by tím vzrostlo, hraběcí titul by stále neměla. Afroditu musila respektovat za všech okolností. Tedy... Dokud hraběnkou Flossovou ještě byla. „Katrino, pojď se mnou, prosím," požádala ji a věnovala dívkám i svou úklonu a poté se vydala zpět dovnitř následována zmatenou brunetkou.

„Vidím tě vážně moc ráda," začala Katrina hned, jak se ocitla v hale. „Ale... Doufala jsem, že bych se mohla přivítat s Lukasem," dodala nesměle, když se k ní Afrodita se smutným výrazem otočila. „Poslala jsem mu bezmála tucet dopisů. Zajímalo by mě, jestli dorazily a proč mi neodpověděl a..." Zarazila se, když viděla Afroditin lítostivý pohled a pojala zlé tušení. Samozřejmě byla plna pochyb již při čekání na své odpovědi, ale teď se to všechno ještě umocnilo. „Co provedl...?"

„Povím ti to," povzdechla si, „ale v soukromí, pojď," pobídla ji a začala stoupat po schodišti vzhůru, dle dupání za sebou seznala, že ji Katrina následuje. Vduchu mezitím uvažovala, kam vlastně půjdou. Dámský salonek neměla ráda a kdykoliv by se jim tam mohl někdo připlést. A knihovna na to byla až příliš prostorná, také se tam často schovávala Gerbérie... Afroditě by se opravdu hodilo mít nějaký svůj prostor, kde by mohla vést rozhovory. Ložnice jí na to přišla až příliš osobní a řádně se tam nedalo ani kam posadit. Poprvé zatoužila po vlastním salonku... Ale nebylo zbytí, musily jíti do jejího pokoje.

„Stalo se snad něco hroznýho?" zeptala se Katrina hned, jakmile se octly v hraběnčině komnatě. Dorotty tu naštěstí nebyla, takže soukromí bylo zajištěno. Posadily se společně k oválnému stolku, jenž postával na bílém koberci v rohu místnosti vedle skříně, a Katrina na ni stále vyzývavě hleděla. „Stačí říct jen ano, nebo ne. Nenech mě čekat, prosím!" žádala ji, když se usadily na měkké židle. Afrodita však stále mlčela, nevěděla, jak začít.

„Nedala by sis šálek čaje..."

„Ty o tom tak nechceš mluvit?!" vyjela na ni a v hlase byla znát jistá netrpělivost, kterak moc po oněch informacích dychtila. Afrodita se nadechovala k odpovědi, že tak to jistě není, ovšem ústa zase hned zavřela, protože něco takového vyslovit ani nedovedla.

„Nejsou to dobré zprávy," vydechla nakonec tichým hlasem a vážně na Katrinu pohlédla. Dívka naprázdno polkla a úpěnlivě ji sledovala, čímž ji stále dokola vyzývala k pokračování. Afrodita však nevěděla, co říci. Tohle se neříkalo snadno. Jak jen jí má co nejšetrněji říci, že mladík, jehož dle svých činů bláznivě milovala, zemřel tragickou smrtí před dvěma dny a ještě ke všemu k ní nechoval ani patřičnou náklonnost. Všechno, co jí kdy řekl, byla jen jedna veliká lež a ve skutečnosti jí spíše opovrhoval. Rozhodně si ji nechtěl brát, o čemž byla Katrina naopak hluboce přesvědčena. A měla by jí tohle všechno vůbec říci? Nebylo by lepší alespoň nepatrnou část celé té odporné pravdy vynechat...?

„Katrino," začala něžným hlasem a chytila ji za obě ruce konejšivě je tisknouc. „Vím, že to není vůbec snadné a je mi to opravdu velice líto, ale... Musíš teď být opravdu silná," říkala něžným hlasem a přitom se na ni smutně dívala. Katrina jen nechápavě vrtěla hlavou a se zatajeným dechem očekávala pokračování... Které však nepřicházelo. Afrodita na chvíli zavřela oči, aby se ubránila vlastním slzám, které se jí do očí draly téměř vždy, když na onu nešťastnou událost pomyslela. „Lukas... Lukas nešťastně skonal," vydechla tichým hlasem a sklopila zrak. „Je mi to opravdu moc líto," dodala tiše a Katrina jen zalapala po dechu. Vzápětí si však jen odfrkla a začala vrtět hlavou.

„Co? Ne, ne to je nemožné!" zvolala, vytrhla své ruce z jejího sevření a vstala. „Byl přece zdravý, statný... Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl nějak onemocnět, to je hloupost!" odporovala a přitom vrtěla hlavou a šermovala rukama, jako kdyby tu možnost chtěla zavrhnout všemi možnými prostředky.

„Bohužel ti říkám pravdu," povzdechla si Afrodita a hned byla na nohou, „jak ráda bych ti v této situaci lhala..." Také to měla v plánu...

„Ne, ne! Vy jste ho určitě někde uvěznili, nebo jste se ho zbavili, protože znal všechna vaše tajemství!" vyjekla a Afrodita překvapeně zamrkala. O tajemstvích se zatím nezmínila... Když vtom ji napadlo, kolik toho Katrina asi ví. Zamrazilo ji z toho. „Oh, ne, Afrodito, jestli ho nechal hrabě někam zavřít kvůli všem těm výstupům, ať ho zase pustí! Snažně tě prosím, zavřete radši mě! To já za všechno můžu!" bědovala a začala přecházet po pokoji sem a tam. Afrodita na ni ohromeně zírala a překvapeně dosedla zpět na židli a nepřestávala pochodující Katrinu sledovat.

„Jak je tohle jen vzdáleně možné?" zeptala se nevěřícně, ačkoli už tušila, kterým směrem se budou asi ubírat.

„To já jsem mu prozradila to tvoje tajemství!" vzdychla nešťastně, „promiň, tisíckrát se omlouvám, ale... On tak naléhal, bylo to pro něj tak důležité, že prý chce znát tajemství všech na Zámečku a... A já nevím, přesvědčoval mě stále dokola a dokola, byl ke mně tak něžný a hodný..." Zoufale popisovala, kterak jej má ráda a on ji a že mu prostě musela vyhovět, že to všechno bylo tak důležité a obávala se, že když mu to neprozradí, tak si ji snad ani nevezme. „Tak Lukase propusťte, a jestli chcete někoho zavřít, ať jsem to já. To já zradila tvoji důvěru, Lukas za nic nemůže..." Padla na kolena a po tvářích se jí začaly koulet slzy. „On si... On si to nezaslouží!" dušovala se mezi vzlyky a úpěnlivě na Afroditu pohlédla ruce sepjaté jako při nejprosebnější modlitbě.

„Katrino, tohle celé s tebou nemá co dělat!" vyjekla Afrodita zoufale a vrhla se ke své přítelkyni vtahujíc si ji do náruče. „Já už tohle všechno dávno vím a... A už ti to nehodlám vyčítat já ani..." Chtěla říci, že ani ona, ani Augustin, ale za něj se nakonec odmítla zaručit. Přece jen on se svou sarkastickou povahou tohle jistě ještě někdy vytáhne, i když jej požádá, aby si své průpovídky odpustil. „Ne, mezi námi dvěma už na tom nesejde," řekla nakonec a přitom ji něžně hladila po zádech. „Ale..." povzdechla si a pozvedla Katrině bradu. „Říkám ti pravdu," zašeptala, „Lukas zesnul dva dny nazpět v Černém lese. Nedovedl... Nedovedl se ubránit tamějším močálům," vysvětlila tiše a přitom Katrině hleděla zpříma do očí, čímž jí jasně projevovala svou pravdomluvnost. V tomto žel Bohu opravdu nelhala. Katrina se jí vrhla kolem krku a hlasitě se rozvzlykala. Afrodita ji tiskla k sobě a jemně ji hladila po zádech. Její přítelkyně se chvěla pod tíhou zoufalých vzlyků a Afroditino srdce pukalo. Proč jen se musila zahledět právě do Lukase? A proč Lukas nemohl být rozumnější...? Ani na jednom z toho už příliš nesešlo.

„Jak... Jak se... Jak se to mohlo... Stát?" dostala ze sebe Katrina mezi hlasitými vzlyky a pozvedla k Afroditě své uplakané oči. Hraběnka s tichým povzdechnutím odvrátila hlavu na stranu a chtěla říci, že to jistě počká, když s ní Katrina nepatrně zatřásla. „Musím to vědět!" vyjekla a Afrodita se k ní polekaně otočila. „Prosím, prosím," žadonila a slzy jí tekly proudem. „Co se mu stalo?"

„On... On dostal strach, že jsme... Že jsme s Augustinem odhalili to, co tu provádějí, tedy... Jak se zajímají o všechna ta cizí tajemství," navázala na to, co už věděla Katrina sama, aby se vyvarovala vyprávění celého toho příběhu, jejž včera zvěděla od Antily. „Já s ním mluvila posledně," dodala nesměle a přitom ji samotnou polil ledový pot. Ano, byla to skutečně ona, s níž hovořil úplně naposledy. Jeho poslední slova patřila jí... Hlava se jí při tom pomyšlení zatočila a ona byla jedině ráda, že sedí na měkkém koberci. „A... A on pochopil, že jsme s Augustinem blízko odhalení. Dostal strach a utekl," říkala a přitom si dávala veliký pozor, aby nezmínila ani slůvko z onoho nepříjemného rozhovoru. Ne, musila před Katrinou už navždy utajit, že jí Lukas opovrhoval a myslil přitom na další a další dívky.

„Utekl?" opakovala Katrina zoufale, „jen tak se sebral a..."

„Zpanikařil," obhajovala Afrodita spíše svoji verzi příběhu nežli Lukase samotného. „Je mi to opravdu moc líto. Jeli jsme ho pak i hledat, ale... Už bylo pozdě." Nehodlala jí prozrazovat ani nic kolem toho, co se dělo v Černém lese. To ještě nedovedla zpracovat ani ona sama. Katrina na ni pár chvilek oněměle hleděla a z očí jí tekly slzy jako hrachy, už však nevzlykala.

„A... A zmínil se třeba o mně?" zašeptala s malou nadějí a Afrodita na okamžik zaváhala, zda si nemá něco vymyslit.

„Ne, je mi líto," odvětila tiše, protože si na to nakonec ani netroufla. Jednou věcí bylo zatajování, lhaní už bylo o něčem krapet jiném a závažnějším. Katrina pomalu přikývla a znovu se hlasitě rozeštkala padajíc Afroditě kolem krku. Hraběnka ji k sobě opět pevně tiskla a hladila ji po zádech tak jako předtím. Avšak nedovedla ze sebe dostat žádná slova uklidnění. V takovéto chvíli jí vše připadlo jaksi nemístné a neúměrné nastalé situaci.

„Všechno je to moje vina!" vzlykla Katrina a Afrodita se překvapeně zarazila v hlazení jejích zad. Nepatrně se od ní odtáhla a věnovala jí zmatený pohled. „To je boží trest za všechny moje hříchy!" bědovala, avšak Afroditino zmatení neustávalo. „Dlouho jsem nebyla u zpovědi a... A mezi mnou a Lukasem se děly... Děly se takové věci! A vyzradila jsem mu tvoje tajemství. Možná, že kdybych to neudělala, nikdy byste na to nepřišli a... A on by nemusel utíkat!" naříkala a složila tvář do dlaní. „Ne, ne... Bože, jen mi ho neber! Ztrestej mě a ne jeho!" štkala a sepjala ruce obracejíc oči ke stropu. „Bože..." Afroditě se do očí už zase tlačily slzy. Nechtěla svou drahou Katrinu vidět takhle, ale nemohla jí pomoci více než onehdy Lukasovi.

„Katrino," vydechla téměř plačtivě, „drahoušku, nic z toho není a ani nemůže být tvá vina," dodala a položila jí ruce na ramena. „Ty se nesmíš nic z toho vyčítat, rozumíš? Bůh tě netrestá Lukasovým prostřednictvím, na něco takového je až příliš milostiv. Tohle není ničí vina, bylo to snad jeho osudem..."

„Který jsem mu nechtíc určila já!" vzlykla Katrina zoufale a přitom vrtěla hlavou. „Bůh si měl vzít mě, raději mě než jeho. Jak jen musel trpět! Nezasloužil si..." Propukla v další nával hlasitého pláče a Afrodita ji k sobě znovu tiskla. Chvěla se jí v náručí a přitom stále naříkala a naříkala. A Afrodita byla ochotna ji svírat ve svém objetí třeba celou věčnost. I přes všechny neshody, malé či větší zrady a nepatrné lži byly stále přítelkyněmi...

* * *

Nálada na Zámečku byla až do večera velice pochmurná. Afrodita věnovala všechen svůj čas nebohé Katrině, s níž se po několika hodinách přesunula do její komnaty a sama z ní odešla teprve tehdy, když přítelkyně samým žalem usnula. Hraběnka věděla, že ji ani zdaleka nečeká poklidný spánek, ale tomu už více pomoci nedovedla. Doufala jedině v to, že se časem povede Katrině zapomenout a bude Lukase chovat v paměti jen jako hezkou a vzdálenou vzpomínku.

Ano a ve spojitosti s tím se musela postarat také o to, aby se od někoho Katrina nedozvěděla onu nehezkou pravdu. Kdyby snad náhodou o něčem nepěkném hovořily služky, dá se to svést na pomluvy vyvolané žárlivostí a zhrzením. Ale především musel být varován Augustin, aby se před Katrinou někdy náhodou neprořekl, že Lukas byl vlastně jen obyčejný záletník, který ji využíval se svým vlastním účelům tak, jako mnohé jiné. Nic z toho se Katrina nesměla dozvědět, to by ji zasáhlo ještě více, že někomu takovému naletěla a ještě, že s ním zažívala opravdu mnohé, o čemž však Afrodita raději nechtěla nic vědět.

„Paní, díkybohu, že jste se vrátila sama a já vás nemusela hledat!" přivítala ji Dorotty se sprásknutím rukou a Afrodita se na prahu překvapeně zarazila. „No honem pojďte, musíme vás upravit na tu slavnostní večeři," dodala, a kdyby snad Afrodita nebyla hraběnkou, jistojistě by ji čapla za ruku a zatáhla okamžitě dovnitř.

„Slavnostní večeři?" opakovala překvapeně, když ji Dorotty postavila před skříň a ponoukla ji, aby si vybrala jedny ze svých nejlepších šatů.

„No jistě! Pan hrabě nechal přikázat hned po snídani, aby byla připravena slavnostní večeře ve Velkém sále. Dočista celý Zámeček se tam sejde," vysvětlovala překotně a bylo znát, že ona sama je tím více než udivena.

„O tom se mi nezmínil," pronesla překvapeně a zamyšleně se prohrábla svými šaty. Ve skříni se nepěkně mačkaly, přidělávalo to Dorotty akorát práci... Avšak to ji nyní tolika netížilo. Spíše ji zaráželo, že se jí Augustin o ničem takovém ani slůvkem nezmínil. A aby na to zapomněl, to považovala za nemožné, když to byla tak veliká událost. „A na počest koho, nebo čeho si něco takového vyžádal?" zeptala se a přitom poukázala na zlaté šaty, o nichž Augustin kdysi prohlásil, že jí to v nich sluší. Ano, bylo to tehdy, kdy jí ráno vyprávěl onen Gerbériin tragický příběh jejího dětství. To bylo snad první ráno, kdy spolu normálně hovořili.

Když vtom ji něco napadlo! Ano, bylo to první ráno, kdy spolu normálně hovořili, protože tehdy začali debatovat o případu Haustenových. A dohodli se, že se to pokusí řešit společně. Haustenovi jim od té doby dodávali mnoho normálních rozhovorů, kdy se opravdu nehádali a přitom něco společně řešili. Především Haustenovým nepřímo vděčila za to, že spolu s Augustinem začali mluvit a nakonec se i sblížili. Ale... Co bude teď, když jsou Haustenovi pryč...?

„...Paní, smím tedy začít s přípravami?" Afrodita překvapeně zamrkala a roztřeseně přikývla. Pomalu následovala Dorotty doprostřed pokoje a poddala se jejím přípravám. Ovšem své nově nabyté závěry z hlavy dostat jen tak nedovedla. „A jak jste se předtím ptala," začala Dorotty znovu, což bylo také znát na nepříliš ochotném tónu jejího hlasu, neb neměla ráda, když ji někdo neposlouchal, obzvláště odpovídala-li na otázku. „Nemám nejmenší ponětí, proč si pan hrabě něco takového vyžádal," pokrčila rameny a bylo znát, že ani tato skutečnost, tedy nevědomost, jí není nějak zvlášť po chuti. „Jedině Alfons snad něco ví, ten ví vždycky všecko, ale nedostala jsem z něj ani ň," prskla, ani tohle se jí očividně vůbec nelíbilo. „Tak tedy jen doufám, že všechna ta práce bude stát za to. V kuchyni se od rána nezastavili," dodala ještě a Afrodita zamyšleně přikývla.

„Možná to je uspořádáno na počest návratu madam Normy," napadlo ji, „nedělává se něco takového...?"

„Jinde snad, ale už vidím pana hraběte, jak s otevřenou náručí vítá madam Normélii, kterou za obvyklých okolností nemůže vystát," odvětila zamračeně, avšak vzápětí jen nervózně zavrtěla hlavou a předstírala to největší možné soustředěním nad uvolňováním hraběnčina korzetu. „Tedy ne, že by snad pan hrabě... Jistě, je to velice slušně vychovaný muž... Šlechtic... Kavalír... Takové přivítání by mu jistě nebylo... Cizí, že? Inu... Možná... Možná ano, na návrat madam Normy a... Jejích dcer..." Afrodita měla prve co dělat, aby se nerozesmála, ale jakmile Dorotty zmínila i vychovatelčiny dcery, smích ji z velké části přešel. Ale tentokrát Augustinovi ohledně Meeny věřila. Určitě už je po všem...

„Nemusíš své prvotní tvrzení tolika obhajovat," zasmála se hraběnka tichým zvonivým smíchem. „Myslím, že už jej v tomto ohledu také alespoň trochu znám a... Pokud by to přímo nevyžadovala slušnost, madam Normu by jistě tak vřele nevítal," dodala a Dorotty zacukaly koutky úst. Nakonec nejspíše nebyla tak opovážlivá...

Afrodita byla připravena tak akorát včas, když se ozvalo klepání na dveře. Obě se překvapeně otočily ke dveřím a vzápětí si věnovaly nervózní pohled. Nebylo pochyb o tom, kdo by to mohl být... Jedině snad ještě Katrina prosící o další útěchu, jíž by jí Afrodita neváhala poskytnout. Ovšem jakmile Dorotty otevřela dveře, první možnost se ukázala být tou správnou.

„Doufám, že hraběnka je připravena," zaznělo ode dveří, když se Dorotty hluboce ukláněla a přitom jí tváře zrudly při pomyšlení, co dnes o panu hraběti řekla. I Afrodita na to vzpomněla a musila se pobaveně usmát. Pravá povaha Augustinova vztahu s madam Normou byla očividně veřejným tajemstvím.

„Jistěže, pane, samozřejmě... Snad jen šperky, ale jinak je plně připravena na vaši slavnost a..."

„To mi stačí, děkuji," přerušil ji nepatrně otráveným tónem a Afroditě bylo jasné, že právě obrátil oči v sloup. „Můžeš jít do Velkého sálu, služebnictvo se tam již pomalu schází," řekl a Dorotty na něj jen překvapeně vyvalila oči.

„Jistě, jistě, ale hraběnčiny šperky..."

„Hraběnka si poradí i bez tvé pomoci," odvětil poklidně, „tak prosím," řekl, uvolnil jí cestu z komnaty ven a jediným pohybem ruky, čímž ji krapet popoháněl, jí naznačil, že jejích služeb už není třeba. Dorotty se samým překvapením zajíkla, věnovala hraběnce užaslý pohled a nakonec se pomalým krokem vydala na chodbu. Augustin chvíli sečkal, než zašla alespoň za prvotní roh, přičemž se komorná jedinkrát nesměle otočila, pak už si pospíšila, a teprve když byla z dohledu, hrabě vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. „To by mne nenapadlo, jak jen je těžké se jí zbavit," vydechl a Afrodita mu věnovala pobavený úsměv vrtíc přitom hlavou.

„Nechte toho," řekla, ačkoliv jí koutky úst pobaveně pocukávaly, „stará se o mě opravdu vzorně..."

„Ještě aby ne, Alfons se tenkrát div nepřetrhl, když jsem hledal komornou, která by vás měla na starost," odvětil s ušklíbnutím a nakonec si jen povzdechl. „Vlastně jsem o ní téměř nevěděl do doby, než mi o ní Alfons začal vyprávět," dodal zamyšleně a Afrodita jej zvědavě pozorovala.

„Kolik toho víte o svých sloužících?" zajímala se a hrabě si zaujatě pohrával s listem papíru na hraběnčině stole.

„Inu," začal a přitom na papír nepřítomně hleděl, kterak o tom všem uvažoval. „Něco málo vím snad... Snad o každém, tedy... Minimálně jsem to věděl, když jsem je sem přijímal. O každém mám přinejmenším jeden list papíru... Někde... Založený, ale..." Nakonec jen otráveně zasténal a podíval se na Afroditu s poněkud chladným pohledem: „O každém asi ne, těch lidí je tu prostě moc," odsekl, avšak Afrodita jen zavrtěla hlavou.

„Já vás přece neodsuzuji. Jen jsem... Jen mě to zajímalo, odpusťte... Samozřejmě si nemůžete pamatovat vše o všech. Vždyť s mnoha těmi lidmi ani nepřijdete do kontaktu," obhajovala svou předchozí otázku a Augustin si jen povzdechl naštvaný sám na sebe, že po ní hned takhle vyjel. Jedna nevinná otázka... A on ji hned bral jako nepatrný útok.

„To není vaše chyba, snad... Poněkud nepřiměřená reakce z mé strany,"připustil, a ačkoliv to byla nepřímá omluva, u Augustina se jistojistě jednalo o nemalý posun. „Ale to nechme stranou, ještě před sebou máme jistý krajně společenský večer a vy dle mých informací ještě nejste tak docela připravena," řekl, čímž odsunul řeč úplně někam jinou a začal se zamyšleně přehrabovat v hraběnčině šperkovnici, třebaže oba věděli, který náhrdelník se pokouší najít.

„A co to je vlastně za večer?" zajímala se, „vůbec jste se mi nezmínil," dodala nepatrně vyčítavým tónem, který však Augustin velice umě ignoroval.

„To nikomu," odvětil namísto vysvětlení, „a ani více neřeknu do doby, než se všichni sejdeme ve Velkém sále," dodal a dál se přehraboval šperky. „Díky tomu mám totiž do poslední chvíle čas si to celé rozmyslet," zamumlal spíše kvůli sobě než kvůli ní a od šperkovnice se odvrátil s poměrně zmateným výrazem. „Nechybí tady náhodou..." Afrodita se jen pobaveně pousmála a ukázala na malý polštářek pod zrcadlem, na němž ležel náhrdelník s přívěskem květiny, jež byla tolika podobná sedmikrásce. Hrabě jí ho sem za pomoci Gerbérie nechal přepravit ten večer, kdy se vrátila od Nickela. „Jistě," zamrmlal, ale neubránil se přitom malému pousmání, že si hraběnka onen šperk takto vystavuje. Očividně jej k jeho potěše nosila opravdu často. Opatrně jej tedy z polštářku sebral a pokynul Afroditě, ať si stoupne před velké zrcadlo, kde jí náhrdelník zapínal i prvně. „Otočte se," pronesl autoritativní tónem, „nebo co jsem to tenkrát řekl," dodal tiše a Afrodita se zasmála a opět se k němu postavila zády.

„Na ten večer se pamatuji," přikývla a opět si odhrnula vlasy na stranu, přičemž se Augustin pobaveně ušklíbl.

„Očividně ne moc dobře, protože jsem o tohle měl prve požádat," prohodil se známkou sarkasmu a počal jí náhrdelník zapínat. Afrodita se přitom pobaveně usmívala, ale jakmile zahlédla jejich odraz v zrcadle, pobavení jako kdyby se vytratilo. Nahradilo jej však něco snad ještě jiskřivějšího, a sice nenadálá spokojenost a vzrušení, že se to doopravdy děje. Právě tu s Augustinem vzpomínají na své společné okamžiky! Nejspíše se obávala zbytečně, když si myslela, že vytratí-li se téma Haustenových, už nebudou mít o čem hovořit. Přece jen stále tu byly zážitky, jejich společné zážitky, a ty přece vznikaly i dávno před Haustenovými.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se tiše a z boku si opřel svou hlavu o její. Afrodita se drobet zachvěla a chytala jej za ruku, jíž jí položil na pas.

„Uvažuji, jak jsem na ten náš odraz hleděla předtím," zašeptala a Augustin zaujatě povytáhl obočí.

„I to mě zajímá," řekl a Afrodita se tiše zasmála.

„Myslím, že budete zklamaný," řekla a sklopila oči. „Tehdy... Nevím, neměla jsem na to snad pražádný názor. Celý ten odraz mi byl tolika cizí... Stejně tak i vy, tenkrát jsem se vás sice poprvé nebála, ale... Ne, byl jste mi na míle vzdálený," zavrtěla hlavou a Augustin si jen povzdechl, odvrátil hlavu od odrazu a nepatrně se zamračil. „Ale to už je dávno..."

„To, že ses mě kdy bála, si neodpustím nikdy. Choval jsem se tehdy v mnoha ohledech jako idiot, to dobře vím, ale to, že ses obávala, že bych tě byl uhodil, to si nepřestanu vyčítat nikdy," vysvětlil a Afrodita jej něžně pohladila po ruce, jíž měl stále položenou na jejím pasu.

„To pusťte z hlavy," zašeptala a něžně se otřela svou tváří o jeho. „Podívejte, dnes je vše docela jinak," odvětila a Augustin opět pozvedl oči k odrazu před nimi. Doufal však, že ona se jej nezeptá, co viděl kdysi... Tehdy totiž opět spatřil onu podobnost s Levandulí. A nebylo tomu jinak ani teď. Krapet ho děsilo, že vidí něco tak moc stejného, ale přitom tak moc odlišného. Jeho citové zmatení opět nabíralo na obrátkách.

„Ano, vše je docela jinak," přikývl zamyšleně a věnoval jí dlouhé políbení na tvář. „Ale pojďme už," řekl a odtáhl se od ní. Afrodita však ještě chvíli zaujatě hleděla do zrcadla a líčka jí zrůžověla. Jejím očím se naskytl dočista neuvěřitelný pohled... Spatřila, kterak tu stála v krásných šatech se zlatým krajkovým živůtkem a bílou sukní, a za ní postával muž, jehož ještě donedávna nemohla vystát. Jako obvykle celý v černém, dokonce ani krajková vázanka dnes nebyla bílá, vlasy měl jako obvykle stažené černou stuhou... Když tam tak stáli, vypadli oba jako vždy, ale pak se k ní Augustin náhle natáhl a věnoval jí opravdové políbení... Nemohla uvěřit vlastním očím, když spatřila, jak se k ní naklání a nakonec ji líbá na tvář, což znatelně umocnilo i to, že to celé nejen viděla, ale doopravdy také cítila jeho rty na své líci. Přešťastně se teď usmívala a nemohla ni věřit tomu, že se to skutečně a opravdově děje... „Hraběnko," oslovil ji s nepatrnou netrpělivostí, „čas je drahý a ten můj obzvlášť..." připomněl jí a ona jen pobaveně protočila oči. Věnovala mu nevěřícné zavrtění hlavou a proplula kolem něj na chodbu. Ano, ať dělal, co dělal a občas se choval přímo neuvěřitelně, pořád to byl Augustin s oblibou v ironii a sarkasmu. A nemohl jí být dražší...

Když společně pokračovali po zámeckých chodbách do Velkého sálu, Afrodita svému společníkovi tiše sdělila, kterak to proběhlo s Katrinou a požádala jej, aby se před ní ani slůvkem nezmínil o tom, jak nečestný Lukas Hausten ve skutečnosti byl.

„Bylo to od vás sice velice šlechetné ale zároveň i velice lehkovážné rozhodnutí," řekl rozhodně, když mu Afrodita vše vypověděla. „Pravda, ani Normélie neví tak docela všechno, ale jsem zastáncem toho názoru, že dříve, nebo později se ona nepěkná pravda ke slečně Wartové přece dostane," dodal a hraběnka si sklesle povzdechla. Ano, patrně to bylo jednou nevyhnutelné.

„Ano, ale to než nastane... Do té doby už na něj přece může zapomenout. Všechno může být jinak..."

„Pro vaše vlastní dobro v to doufám," řekl jen a přitom uvažoval, při kterých všemožných příležitostech by mohla pravda vyjít na povrch. „Máte mé slovo, že ode mne žádné náznaky, ani informace pocházet nebudou, ale to je asi všechno, co vám tak mohu přislíbit," zavázal se nakonec k tomu, o co jej hraběnka žádala především, avšak sám sobě musel přiznat, že více proti šíření oněch nešťastných pravd zasahovat nehodlá. Z jeho pohledu si slečna Wartová takové milosrdenství nezasloužila. Nezáleželo na tom, že hraběnka už na její zradu zapomněla. On nezapomínal. A taky neodpouštěl.

Velký sál už z dálky hučel jako lipový keř. Ať už to byl hlasitý hovor, anebo veselý smích, to vše k nim skrze chodbu doléhalo stejně jako onen ryk těžce pracujících včel mezi lahodnými lipovými květy.

„Opravdu jste nechal sezvat celý Zámeček?" zeptala se Afrodita nevěřícně a vyhledala Augustina zvědavým pohledem, neb tohle by od něj byla neočekávala.

„Zatím to považuji za velké pochybení..."

„Ale proč?" zajímala se a doufala, že alespoň před ní ty své tajnosti přinejmenším poodhalí. On však zarytě mlčel. Namísto nějakého vysvětlování, byť třeba jen jednovětého, se zastavil nedaleko dveří a zdálo se, že nehodlá učinit žádný další krok. Vtom se náhle zevnitř vynořil Alfons rozhlížeje se kolem, a jakmile hraběcí pár spatřil, s úsměvem jim vyšel vstříc.

„Vše je tak, jak jste si přál, pane," ujistil ho Alfons, „a myslím, že už se tu sešli dočista všichni až na slečnu Wartovou..."

„Ta nepřijde," zamrmlal hrabě nepřítomně a zamyšleně si poklepával prosty po rtech, což dělával vždy v hlubokém zamyšlení a případné nervozitě. Stále se mu do toho nechtělo. Ale teď už mohl sotva couvnout...

„Netváříte se právě odhodlaně," poznamenal komorník s malým povzbudivým úsměvem. Hrabě k němu pozvedl zrak od koberce pod svýma nohama a jen se ironicky ušklíbl.

„Děkuji?" prohodil, „celý ten nápad je naprosto... šílený," prskl, a ač značnou chvíli hledal vůbec to správné slovo, jež by jeho pocity z nadcházející události dostatečně vyjádřilo, přesto mu slovo šílené připadlo značně neuspokojivé.

„Ale celé to přece bylo vaším nápadem..."

„Ale vy dva jste mě na něj přivedli!" odsekl a znovu se zamyšleně zahleděl jinam. Nikdo mu nedělalo problém mluvit před lidmi, o to menší to býval problém před jeho vlastními sloužícími. Tak proč právě teď se k tomu tolika nemá?

„My jsme vás..."

„Ano," zavrčel, čímž Afroditinu otázku přerušil. Avšak už jí pomalu začínalo svítat. „Ale jinak se z místa asi nepohneme," povzdechl si a pozvedl hlavu s dočista odevzdaným výrazem, že teď už prostě neucouvne ani sám před sebou. „Tak fajn, ať je to z krku," řekl nakonec a s těmi slovy, nehledě na vše ostatní, se rozešel do Velkého sálu, aby si to už zase nerozmyslel, což už se během dne také několikrát stalo.

Jakmile vstoupil, veškerý hukot rázem utichl. Za normálních okolností by jej to potěšilo, avšak teď se naopak cítil dosti stísněně. Ovšem svou nerozhodnost na sobě jako obvykle nedal znát. Prošel celým ustupujícím davem až na druhou stranu sálu, všichni se mu přitom poctivě a uctivě ukláněli a snad i to tedy přispělo k návratu jeho lehce ztraceného sebevědomí. A když přišel na konec sálu, sebral z podlouhlého stolu jednu z mnoha a mnoha sklenic s červeným vínem. Měl nutkání ji vypít už teď, ale odolal vzhledem ke všem okolnostem. Stanul tedy čelem k přítomným, v pravé ruce sklenku vína a levou ve vší slušnosti v lokti pokrčenou za zády. Přejel všechny přítomné lehce zamyšleným pohledem, přičemž se snažil tvářit o něco méně chladně než obvykle. Afrodita s Alfonsem už stáli u dveří, hraběnka zavěšená do komorníka, a oba na něj hleděli s neskrývaným očekáváním. Asi byl ten správný čas...

„Inu." Toto slovo si v poslední době oblíbil, místností se rozléhalo dokonale. „Možná pro vás bylo poněkud matoucí, že jsem teprve dnes ráno požádal o to, aby byla vystrojena hostina takového rázu, jíž jste tu dovedli za skutečně krátký čas připravit. A nejen za to bych vám rád věnoval své upřímné poděkování," říkal a nejraději by to tu i skončil. Ale ne, už to musel dotáhnout do konce. „Ti z vás, co mne znají delší dobu, moc dobře vědí, že upřímnost v tom dobrém slova smyslu rozhodně není mou předností. Avšak právě dnes jsem se rozhodl, že se pokusím tento svůj neduh překonat. Opravdu bych vám všem, kteří tu dnes jste, chtěl prokázat svůj nejupřímnější vděk za vše, co jste nejen pro mě, ale i pro..." Na kratinký okamžik se zarazil. „Pro mou rodinu a známé dělali v těch nelehkých předcházejících týdnech," dodal a na okamžik se odmlčel. „Potýkali jsme se tu teď s opravdu neběžnými věcmi, my všichni jsme byli vystavěni něčemu obzvláště nepříjemnému a děsuplnému. A též si myslím, že na všech z nás se to svým způsobem podepsalo. Mluvilo se tu o věcech zvláště soukromých, děly se tu věci vskutku hrůzu nahánějící... A pro nás všechny to bylo velice obtížné. A tím nemyslím jen sebe, drahou paní hraběnku, anebo třeba madam Normélii. Ne, mluvím tu i o vás." Přejel všechny přítomné svým upřeným pohledem a přikývl na důkaz potvrzení svých slov. „Ano, vy jste toho všeho byli nedílnou součástí a trpěli stejně jako my. Byli jste nuceni snášet mé nepříjemné rozkazy, často také mou náladu a samozřejmě jste také nebyli ušetření přímého kontaktu s onou děsivou skutečností, jež nám tu ten klid tak umě rozvrátila," pokračoval a konečně tedy naznačil Haustenovy, kteří i v tomto projevu hráli dokonce vůdčí roli, ač tedy nepřítomně. „A právě za to, že jste to všechno snášeli a respektovali a ještě vzorně plnili vše, co jsem stačil nařizovat, vám chci opravdu upřímně a ze srdce poděkovat. Tisíckrát jste mi prokázali svou věrnost a oddanost a toho já si vážím více než čehokoliv jiného," říkal a přitom mu v očích skutečně pohrávala zář upřímné vděčnosti. „A ve spojitosti s tím bych vás chtěl také ujistit, že od slečny Haustenové vám už žádné nebezpečí nehrozí, ač předchozí události mohou tvrdit něco jiného," dodal, ačkoli tady už si tak jistý nebyl. Antila si jeho důvěru ještě ničím nezískala. Její chování se sice mohlo zdát bezelstné, avšak po tom jejím včerejším vyprávění měl samozřejmě důvodné pochybnosti. „Po předchozích tragických událostech jsme se spolu ujednali, že to takhle bude nejlepší, tedy v její nynější situaci. Já jí přislíbil práci a ona mně nejen svou mlčenlivost, ale také věrnost. A z toho důvodu se za ni zaručuji s příslibem, že s ní nebudou žádné potíže," řekl, ale sám si nebyl jist, zda udělal dobře. „Zůstala totiž na vše docela sama a... A uvážím-li veškeré okolnosti nedávných událostí, snad jsem tedy byl jaksi povinován učinit alespoň tohle zaopatření. Ale skutečně máte mé ujištění, že žádné hrůzy se tu už odehrávat nebudou. Zmizely totiž spolu s její matkou," přisvědčil a povšiml si, kterak sloužící po Antile zvědavě pokukuji, stále však s větší, či menší nedůvěrou. Postávala v davu dočista osamocena, nikdo se k ní nechtěl přibližovat moc blízko. „A... A na jistý důkaz svých slov bych vám rád podal krátké vysvětlení, a sice že... Že to všechno, čeho jsme tu byli svědky, bylo jen jedno výborně sehrané divadlo," řekl nakonec a sálem to zašumělo. Tohle nejspíše nikdo z nich nečekal, tak jako oni včera. „Ač to zní jakkoliv neuvěřitelně, je to tak," přehlušil ještě onen mumraj a sloužící se na něj opět dychtivě zahleděli a viseli mu na rtech. „Všechno to byly jen... Velice dobře promyšlené triky..." A pustil se do shrnutí toho, jak Ruby hrála divadlo, Lukas zjišťoval informace a Antila zařizovala zbytek. Čtenář musí autorce odpustit, že tentokráte neposkytuje přesné znění Augustinových slov, avšak my všichni už jsme to jednou slyšeli na rozdíl tedy od zámeckého služebnictva. „... To tedy byla ve zkratce jejich technika a... Žádám vás o odpuštění, že již nebudu zacházet do detailů. Upřímně řečeno už jen nerad bych se k tomu všemu vracel, byl to skutečný šok a... Jen nerad bych tomu všemu ještě jednou vystavoval své nejbližší," dodal a přejel pohledem od madam Normy, přes Gerbérii až po Afroditu. „Věřím, že dovedete pochopit, proč už neřeknu více a též doufám, že mi to prominete," dodal ještě a doufal, že se to skutečně obejde bez protestů. „A nyní mi již nezbývá nic jiného, než tedy pozvednout čísi, s níž připíjím na vaši věrnost, trpělivost a ochotu. A též doufám, že spolu s vypitím tohoto výtečného nápoje dovedeme zapomenout i všech hrůz a hoří spojených s tím vším, co nám je tu i způsobovaly. Tak tedy... Na vaše zdraví," pronesl nakonec a všem pokynul, že se mohou ujmout sklenic. Ovšem s tím, že přijde i potlesk, jaksi nepočítal, zase natolik si nevěřil.

Inu, pomyslel si, tak teď je to definitivně za námi...

Zdravíčko, čtenářci!📖❤️

Tohle je asi nejdelší kapitola, kterou tu máme, protože má téměř 13 000 slov😳😱. Psala jsem ji po částech na mockrát a vážně se mi ulevilo, když bylo hotovo😂😅. Také proto, že se toho v ní děje opravdu hodně🤯. 

Ale i přes tu velikou změť informací se vás musím zeptat...

Jak si myslíte, že se Antila mezi ostatními zaběhne🤔? A co Katrina?😳 Dostane se z toho svého stesku někdy? A co myslíte, zasloužila si to?🤔😶

Budu se těšit na jakékoliv vaše názor, cokoliv jen budete mít na srdci😊❤️❤️.
A začněte se pomalu připravovat na to, že opravdu finišujeme😁. Tato kapitola je předposlední😁❤️.

S dalším dílem a tedy i posledním se vám přihlásím zase zítra!

Tak se tedy budu těšit,
Na počtení! 📖❤️