Afrodita si toto své rozhodnutí rozmýšlela celý den. Uvažovala vskutku nad vším, co by mohla v této situaci udělat. Dokonce ji mnohokrát napadlo i to, že by se vrátila do Lavronu za Chantalle a Nickelem, ale od toho nakonec vždy upustila. Nechtěla do svých starostí s Augustinem zatahovat ještě někoho jiného.
Pak ji napadlo, že by odtud jednoduše utekla zpět domů, ale to nakonec také zavrhla. Neměla nejmenší ponětí, kudy by snad měla jet a nakonec tu ani neměla svou kobylku, s níž by tuto cestu svedla. Avšak myšlenka návratu domů se jí zalíbila a byla ochotna tento nápad využít, až jí bude nejhůř. Přece jen doma by alespoň byla ve svém prostředí, měla by tam klid, a kdyby se hrabě čirou náhodou rozhodl vrátit domů též, oba by tam měli dostatek prostoru pro to, aby se prakticky nevídali. Přece jen venkovské sídlo bylo oproti Zámečku opravdu malé. Rozhodla se tedy, že namísto útěku svůj odjezd oznámí a bude jí vskutku lhostejné, jak Augustin s touto informací naloží. Stačila se však obrnit proti negativní reakci a jedině dobře...
„Cože?" zeptal se a nechápavě se k ní otočil. Afrodita však nehnula ani brvou a přikývla.
„Zítra odtud odjíždím," zopakovala, „jen vám to oznamuji, abyste o tom věděl," dodala klidným hlasem, o nějž se nyní pokoušela ze všeho nejvíce a sledovala, kterak na ni hrabě hledí. Nejprve nechápavě, pak zamyšleně a nakonec zcela chladně a nepřípustně.
„To nepřipadá v úvahu," odvětil, „neodjedeme odtud do doby, než uznám za vhodné," dodal a Afrodita jen ledabyle pokrčila rameny. V mnoha ohledech ji tato jeho umíněná touha o všem rozhodovat opravdu vytáčela.
„Já se vás ale neprosila o svolení," pokrčila nakonec rameny, „již jsem se rozhodla a nic mne od toho nemůže odradit," dodala poklidně a zvedla se od stolu chtíc poděkovat paní Milsové za večeři, když ji hrabě přerušil.
„Ano, o svolení jste se vskutku neprosila," odsekl ironicky, „a také se vám ho nedostane, nikam neodjíždíme," řekl pevným hlasem a s těmi slovy se podíval na paní Milsovou, u níž nyní hledal podporu. Ale nedočkal se jí. Domácí paní teď jen překvapeně těkala pohledem z jednoho na druhého a nevydala ani hlásku, což u ní bylo značně neobvyklé. Tady se schyluje k bouři...
„Vy nikam ani nemusíte, ale já jsem se rozhodla, že už tu více nechci být," odpověděla Afrodita a vduchu si vyčítala, zda to nevyznělo špatně vůči drahé paní Milsové, neboť ta neměla s tímto jejím rozhodnutím nic společného. Nechtěla, aby ji její slova snad mrzela, ale jednoduše už tu nemohla déle zůstávat. Ne po tom všem, co se mezi ní a hrabětem stalo.
„Vaše rozhodnutí mě však ani v nejmenším nezajímá," prskl hrabě naštvaně a založil si ruce na hrudi. „A i kdyby mě tisíckrát zajímalo, tak váš odjezd není možný. Musíte se odtud nějak dostat a kočár tu máme k dispozici jen jeden," řekl rozhodným hlasem, neboť věděl, že tuto hádku hraběnka skutečně nemůže vyhrát, dokud on nesvolí. „Tudíž by s vámi musila cestovat i Gerbérie, což já nemohu dovolit vzhledem k tomu, že ji mám momentálně na starost," říkal pevným hlasem, neb proti tomuto hraběnka nemohla říci půl slova. Ne, stále si musel držet vše pod kontrolou. „Takže buď odtud odjedeme všichni, nebo nikdo a já zatím odmítám kamkoliv jet..."
„Jistě není problém poslat kočár zase zpět, až přijedu domů," přerušila jej s nedbalým pokrčením ramen, načež se hrabě zamračil. „Já už nemám jediný důvod, proč bych tu snad měla zůstávat a pak..."
„Zapomněla jste snad, proč tu jsme především?!" vyjel na ni a hraběnka překvapeně zamrkala, neboť onen skutečný důvod mezi všemi těmito okolnostmi opravdu pozapomněla. „Především jsme tu kvůli tomu, abychom se drželi od Haustenových stranou minimálně těch daných deset dní. A já odmítám tohle celé pokazit jen kvůli tomu, že vy si něco znenadání zamanete," dodal naštvaně a Afrodita tiše zalapala po dechu. Tohle ji tedy urazilo. Prý znenadání zamanete...
„Nemusili jsme nic takového řešit, kdybyste se nechoval jako..."
„To ksakru pletete dvě různé věci dohromady!" přerušil ji ostrým hlasem, neboť odmítal události včerejší noci i rána rozebírat právě tady v jídelně. „Nic mezi námi nesouvisí s tím, co se dělo a děje na Zámečku. A když už jsme odtam odjeli a vymysleli plán, jak ty tři konečně odhalit, tak nechci nic pokazit kvůli našim malicherným sporům!" Afrodita nepřestávala vycházet z údivu nad tím, jak dovedl všechno týkající se jich dvou hodit takhle rychle za hlavu. Všechny naděje na to, že toho snad začne brzy litovat, se rozplynuly jako horká pára. „Musíme tady prostě zůstat!"
„Malicherným sporům?" opakovala nevěřícně, „vy tomu říkáte malicherné spory?! To snad ani nemůžete myslet vážně! A mimoto by žádné spory nebyly, nebýt vás a vašich naprosto nesmyslných vytáček..."
„Dost!" překřikl ji rázným tónem, „zapomínáte, s kým mluvíte, hraběnko! Tento rozhovor skončil a už o tom všem nechci vícekrát slyšet jediné slovo!" křikl a chtěl se vydat konečně z jídelny ven a ukončit hádku tak, jak byl zvyklý, tedy svým odchodem s vědomím, že měl poslední slovo, když jej Afrodita ještě neočekávaně přerušila.
„Moc dobře vím, s kým mluvím a do očí vám to raděj ani říkat nebudu, protože to slyšet určitě nechcete!" odsekla a tep se jí zrychlil, když se k ní opět rozzuřeně otočil. Tohle nemohlo skončit dobře... „A už o tom vskutku nic neuslyšíte, protože zítra dopoledne odjíždím... A je mi jedno, co vy si o tom pomyslíte," dodala a chtěla se kolem něj protáhnout, když ji zlostně chytil za zápěstí. Ucukla sebou, ale přesto nedala znát strach ani náhlé znepokojení „A vám je stejně dočista lhostejné, kde jsem," řekla tichým ale přesto jasným hlasem, vytrhla se mu a pokračovala ke schodům do prvního patra.
„Za normálních okolností mi to jedno je, to máte pravdu!" křikl za ní a vydal se za ní. „Ale není mi to jedno ve chvíli, kdy ohrožujete naše počínání proti Haustenovým!" prskl a zastihl ji akorát ve chvíli, kdy stála na schodišti a mířila do svého pokoje. „Neodjedete odtud do doby..."
„Nic neohrožuji a pojedu!" křikla naštvaně, „já dočista sama jim budu jako jediné možné publikum k ničemu! A vy... Vy si tady dělejte, co chcete!" dodala, z posledních sil na něj nazlobeně pohlédla a vyběhla nahoru dříve, nežli stačil říci něco dalšího. Poté k němu dolehlo už jen prásknutí dveří od jejího pokoje a pohltilo jej ticho. Byl naštvaný, přímo rozčilený, ale nedovedl řádně určit z čeho přesně. Že hraběnka nedbá na jejich promyšlený plán kol Haustenových, nebo že nemohl mít poslední slovo? Anebo jej snad užíralo to, jak se jejich vztah změnil? Nejen od minulých dní, ale dokonce i od těch časů na Zámečku, kdy byl oním dominantnějším vždy on. A až teď ho tak napadlo, že už se možná k oněm dávno minulým dobám na Zámečku vrátit vůbec nemohou, na to se toho stalo až příliš mnoho...
Afrodita se ve svém pokoji opět zhroutila na postel a usedavě se rozplakala. Odhodlání, které v sobě měla dole v jídelně, zmizelo a nahradila jej ona potlačovaná úzkost a tíha smutku, jíž pociťovala od rána. Jak jen jí mohl říci takové věci? Býval k ní chladný a ironický, to ano, ale ještě nikdy se jí nezdál být tak krutý. Je mu jedno, kde jsem, co dělám, co říkám... Věděla, že právě on slovy umí ublížit, tak to bylo vždy, ale ještě nikdy ji tolika neranil. Řekl jí, jak je mu lhostejná a že nezáleží na tom, kde bude, jak daleko od něj bude...
Celá se chvěla, když si uvědomila, jak málo pro něj vlastně znamená. Vroucně si přála, aby jej bývala nikdy nepotkala, anebo aby nikdy nikam neodjížděli a zůstali na Zámečku, kde jejich vztah také nikterak nevzkvétal. Kdyby se nikdy nesblížili, netížila by ji teď taková bolest... Nejraději by mu vše vyčetla, vše by na něj vykřičela a ještě po něm ze všeho nejradši něčím hodila. Nejhorší na tom však bylo, že by to pro něj nic neznamenalo. Jen by na ni s opovržením hleděl a nakonec odešel se slovy, že tohle nemá zapotřebí. Úplně slyšela jeho chladný a odmítavý hlas. Kéž by se dovedla zachovat stejně, kéž by na to všechno dovedla zapomenout tak rychle jako on... Ale věděla, že to nesvede. To všechno pro ni znamenalo až příliš mnoho...
Mezitím dole v jídelně seděla paní Milsová s Gerbérií a neodvažovaly se ani pohnout. Neočekávaly, že se stanou přímými svědky takovéto hádky a obě s napětím čekaly, co bude dál. Avšak zdálo se, že už vše skončilo, neboť křik utichl a bylo slyšet jen velmi rázné kroky mířící zpět do jídelny. Gerbérie sebou polekaně ucukla a polila se čajem, když se dveře rozrazily a Augustin naštvaně vešel dovnitř.
„To snad není možné!" prskl naštvaně, „viděly jste to?! To je k neuvěření!" nadával a přitom naštvaně chodil po místnosti sem a tam. Tohle celé musel ještě zpracovat; jak svou prohru, tak i hraběnčino rozhodnutí odtud odjet, s čímž stále absolutně nesouhlasil. „Všechno může přijít nazmar jen kvůli tomu, že si to ona usmyslí! A proč? Ze zcela nesmyslných důvodů! To je opravdu neuvěřitelné!" opakoval stále dokola a přitom naštvaně rozhazoval rukama. Gerbérie naprázdno polkla a nenápadně se z jídelny odklidila. Nebylo dobré zůstávat nablízku panu hraběti, když byl takhle rozčilený.
„Ano, opravdu je to k neuvěření," vzdychla paní Milsová, když osaměli a hrabě k ní překvapeně zvedl pohled. „Vaše chování vůči drahé paní hraběnce je k neuvěření!" vyjela na něj, nad čímž otráveně protočil oči. Jistě, jak jen mohl očekávat něco jiného...
„Ušetřete mě toho..."
„To tedy neušetřím! Jak jen jste se k ní mohl takhle zachovat, jak?!" vyčítala mu a přitom naštvaně vstala dávajíc si ruce v bok.
„Nechápu, co vás tak překvapuje, já takový byl vždy..."
„To se tedy mýlíte, drahoušku!" zavrtěla nesouhlasně hlavou, „vy jste byl vždycky ironický, umíněný a nekompromisní, to je pravda, ale nikdy jste nebyl krutý a zlý!" vyčetla mu, „proč ji tak trápíte? Co vám kdy udělala špatného, že jí musíte říkat takové věci..."
„Já se k ní chovám tak, jak jsem se k ní choval vždy!" ohradil se naštvaně, „vždycky jsme od sebe měli daleko a neuměli spolu řádně vyjít. A také jsem to byl vždy já, kdo měl poslední slovo a to hodlám mít i nadále!" dodal naštvaně a založil si ruce na hrudi. „A není mým problémem, že si všechno vyložila jinak..."
„Ona? Drahoušku, to vy si všechno vykládáte úplně jinak! To vy jste tak náhle otočil a změnil své chování..."
„Já ho právě nezměnil, jen jsem se vrátil ke svému předešlému chování a jedině dobře! Mohlo to zajít až moc daleko!"
„Ano? A kam asi?" protočila nad tím ironicky oči. „Nechápu, na co si tu teď hrajete a o co se pokoušíte, ale děláte jednu hloupost za druhou, to vám tedy řeknu!" osopila se na něj a naštvaně jej obešla. „A pokud v sobě máte alespoň špetku něčeho, co není zavrženíhodné, tak jí vyhovíte a zítra ji necháte odjet! Protože ona si rozhodně nezaslouží, abyste jí tu způsoboval hoře, ona ne!" křikla a s těmi slovy za sebou přibouchla dveře.
Augustin osaměl a s povzdechnutím se sesunul na židli. Byl rozčilený, zmatený a snad i zoufalý. Teď už vůbec nevěděl, co má vlastně dělat. Afroditinu odjezdu chtěl nějak zabránit a to skutečně z mnoha důvodů, ale nějak si už nedovedl určit, jak jen by ji tu mohl udržet. Hádkou to očividně nepůjde, neb už mu na mysl nepřicházely jiné argumenty než ty, které jí stačil sdělit. A vlastně se s ní ani hádat nechtěl. Vždyť to nikam nevedlo. A opravdu ji to trápilo, vždyť to na ní viděl. Snažila se celou dobu tvářit nebojácně, avšak v jejích očích už dovedl rozeznat onen smutný plev, jež pravděpodobně zasel on sám. Ale nevěděl, co by s ním měl udělat.
Ale vždyť přesně tohle přece chtěl! Chtěl být zase tím chladným a nepřístupným, který dává jasně najevo, jak jsou mu ostatní lhostejní, a který se spokojí jen sám se sebou. Chtěl se přece zase ode všeho odříznout a dělat, jak jej ostatní obtěžují byť jen svou přítomností. Jenže nějak se do této své role nemohl vžít. Měl snad i pocit, že dočista zapomněl, jak se taková role vlastně hraje. A když se o to zase snažil, jen zcela nesmyslně přehrával, což nakonec vyústil v onu krutost, o níž mluvila paní Milsová. Nerad to sám sobě přiznával, ale v tomto měla pravdu. Krutý ani zlý opravdu nikdy nebýval.
S povzdechnutím si podepřel rukou hlavu a přemýšlel, co by teď mohlo být vhodným řešením. Mnoho jich nebylo... Možná by snad mohl udělat jistý vstřícný krok, samozřejmě velmi dobře maskovaný, aby nebyl ani v nejmenším poznatelný, a mohl by jaksi dovolit Afroditě odjet domů v předstihu. Přece jen už je to dvanáct dní... To je už vlastně více než deset, tudíž by to Haustenovým vůbec nemusilo hrát do karet. A vlastně by to mohlo prospět i jejich vztahu. Když se od sebe odloučí, snáze na to všechno zapomenou a po jeho návratu na Zámeček se budou přecházet a respektovat jako dříve. A to je vlastně opravdu to, co celou dobu chtěl, ne?
* * *
Toho večera nebyl s to usnout. Vlastně se ke spánku ani nechystal. Jen přecházel po pokoji sem a tam a horlivě uvažoval. Vůbec nevěděl, jak by se měl po tom všem zachovat. Rozhodně už nechtěl v očích hraběnky vzbuzovat nějaké naději či snad jiné sentimenty, avšak teď byl ve svém rozhodování zatlačen do kouta. Nechtěl ji nechat jít, jistěže ne, neboť to by se jí musil podřídit a to bylo vskutku to poslední, čeho se chtěl dočkat. Ovšem zároveň jej nenapadal žádný příhodný způsob, jak ji tu udržet. Napadla jej snad jedině Gerbérie, která by mohla hraběnku přemlouvat, avšak spolu s tím mu přišlo na mysl i to, že by to Afrodita snad mohla pojmout jako jeho iniciativu, jíž vykonává prostřednictvím Gerbérie a takovéto zdání budit také nechtěl. Nic dalšího jej však nenapadlo. A měl též pocit, že tentokrát má hraběnka opravdu v plánu prosadit si svou a dočista nic ji nemůže přimět k tomu, aby své rozhodnutí změnila. Leda snad mé odprošení, napadlo ho, ale vzápětí si jen pohrdavě odfrkl. Neměl to v úmyslu. Vlastně si vůbec nepřipouštěl, že by kdy mohl svého jednání vůči ní litovat. Vždyť ani nic tak závažného neprovedl, jen velmi radikálním způsobem znovu vytyčil onu propast mezi nimi dvěma, to jest celé a tím si to hodlal i nadále omlouvat.
A ačkoliv byl se všemi událostmi rána právě takto smířen, nějak se stále nemohl zbavit pocitu, že kdyby se Afrodita vrátila na Zámeček, ztratil by o ní veškerý přehled. A to si z nějakého důvodu nepřál. Také se mu nelíbila myšlenka, že by byla v jeho rodném sídle, které mu ve vlastních představách připadlo být nesmírně velké, dočista sama vydána napospas Haustenovým. Jistě, byla by tam svou paní a bez jeho přítomnosti i nejvýše postavenou, ale nedovedl se přesvědčit o tom, že by tam byla považována za takovou autoritu, jakou byl on. Nebyla by tam v bezpečí... Když byl doma on, věděl, že má prakticky všechno pod kontrolou, věděl, že bez jeho svolení si tam nikdo nedovolí nic zakázaného a už vůbec si nikdo nedovolí nic vůči panstvu. Ale kdyby tam nebyl... Ne, nepřicházelo v úvahu, aby tam Afrodita odcestovala dočista sama. Bůhví, co všechno by se mohlo stát.
Jenže pokud by se rozhodl právě pro tohle, tedy odjezd všech zúčastněných, musil by jí ustoupit. A toho se opravdu velmi zdráhal. Vždyť nikdy nikomu neustupoval. I kompromisy byly proti jeho zvyklostem a dělal je jen tehdy, pokud opravdu nebylo cesty zpět... A to teď opravdu nebylo. Ale alespoň něco bych si vynutit mohl, uvažoval, aby se nemusel vzdávat úplně. Přece jen pokud bude část ze zítřejšího odjezdu jeho nápadem, bude si moci alespoň sám před sebou nalhávat, že neustoupil, ale jen udělal kompromis, což bylo o něco snesitelnější, než hraběnce plně ustupovat a podřizovat se jí. Podřizovat, při tom slově se otřásl. Ne, to už nikdy dělat nebude. Je svým vlastním pánem, a pokud by se snad někdy někdo podřizovat měl, tak on to tedy nebude.
S tichým povzdechnutím tedy opustil svůj pokoj a připravoval se na nemilý rozhovor s hraběnkou, neboť si už ani nepřipouštěl, že by spolu snad v dohledné době mohli hovořit jinak než hádkou. Možná za čas, až se tohle celé přežene, ale rozhodně ne teď, to bylo ještě příliš brzy.
Ani trochu se mu do celého rozhovoru nechtělo, avšak jakmile zaklepal na dveře hraběnčiny komnaty, uvědomil si, že na nějaký hovor je možná až příliš pozdě. Zamyšleně sáhl do vnitřní kapsy svého kabátce pro hodinky a shledal, že už je nejspíše opravdu pozdě...
Hraběnka však zanedlouho otevřela a znatelně v ní hrklo, když shledala, že je to on. Nečekala, že za ní přijde, avšak rozhodně nepočítala s nějakým ospravedlněním, neboť to jí jeho chladný výraz opravdu nesliboval. Nebyla však s to se zeptat, co si vlastně přeje. Kapánek se třásla a doufala, že na ní není ani v nejmenším znát, že právě několik hodin střídavě proplakala a zarmouceně provzdychala.
Jemu však neuniklo dočista nic, to snad drahý čtenář již ví i bez autorčina nynějšího upomínání. A její zarudlé oči mohly prozradit mnohé. Neměl z toho dobrý pocit, vlastně se cítil docela hrozně. Takhle to přece nechtěl... Účel světí prostředky, opakoval si, ale nějak si tím právě teď nebyl jistý. Copak mu opravdu ta uměle navrácená vzdálenost mezi nimi stála za to, aby se hraběnka z jeho hrubých a chladných reakcí snad i rozstonala? Nevypadala vůbec dobře, bledé tváře jistě ještě před chvílí smáčely slzy a třas jejího útlého těla nemálo vypovídal o tom, kterak je rozrušena.
„Asi jste přišel z nějakého důvodu," špitla tichým hlasem, který byl na míle vzdálen od nebojácného tónu, jehož se od ní dočkal dnes večer v jídelně.
„Přirozeně," odvětil chladně, ačkoliv se k tomu musel krapet nutit. Avšak stačilo mu si připomenout uraženou hrdost, tedy to, že se hraběnce téměř podřizuje, a hned se mu tato nepřístupná role sehrávala lépe. „Přišel jsem vám oznámit, že zítra po obědě odjíždíme," řekl a chtěl odejít dříve, než hraběnka stihne zareagovat, avšak byla rychlejší, než očekával.
„Zítra po obědě?" opakovala a nechápavě nakrčila obočí, „měla jsem v úmyslu odjet bezprostředně po snídani..."
„A já měl v úmyslu tu ještě zůstat," odsekl sarkasticky, „inu ne vše jde dle představ," dodal a Afrodita se na něj trochu ublíženě podívala. Vzápětí si však uhladila vlasy a nasadila jakousi chladnou a odtažitou masku, s níž se u ní shledal poprvé. A nebyl to právě příjemný pohled.
„Jistě, málokdy jsou naše představy skutečností," odvětila tiše, „ale můj odjezd rozhodně není jen představou. A chci odjet zítra ráno, již k obědu mohu být doma..."
„Vy jste mě neslyšela?!" vyjel na ni, protože větší kompromis opravdu dělat nehodlal. „Ano, odjedeme zítra, ale až po obědě. Dříve rozhodně ne," zdůraznil, ale Afrodita jen zcela netknutě pokrčila rameny, což jej dopálilo. Cožpak už u ní ztratil veškerý svůj respekt? Kde jen jsou ty doby, kdy se mu nebyla schopna podívat ani do očí...
„Ano, vy si odjeďte, kdy uznáte za vhodné, ale já odjedu již zítra po snídani..."
„To mi snad děláte naschvál!" prskl, „tak já na tuhle absolutní pitomost přistoupím, ale vám to stále není dost?!" obořil se na ni, neboť tohle bylo opravdu moc. Založil si ruce na hrudi a temně se na ni zamračil. „Jste na mě nazlobená, fajn, respektuji to, toleruji a je mi to jedno, ale ať už se mezi námi dvěma kdy stalo cokoliv, nemělo by to mít vliv na naše fungování. Musíme spolu alespoň vycházet..."
„Vy jste vážně neuvěřitelný!" vykřikla a do očí se jí znovu tlačily slzy. „Jak mi jen můžete takhle chladnokrevně říci do očí, že je vám to lhostejné?! To vás opravdu ani trochu nezajímám, to mne opravdu tak přehlížíte, že vám nezáleží na tom, co si o vás myslím, jak vás vnímám a pak..."
„Ano! Musíte-li to vědět, pak ano!" vyštěkl a přitom nechápavě rozhodil rukama. „Je mi to dočista a úplně jedno a chci jen to, abychom se dovedli respektovat alespoň tak, jako tomu bylo dřív...!"
„Myslíte třeba v době, kdy jste měl opět svůj románek s Meenou a zase mě podváděl?"
„Kupříkladu!" Tohle z něj vylétlo dříve, než si to stačil ve své zlobě uvědomit. Ale vlastně to tak bylo. Chtěl zpět ty doby, kdy se vyznal sám v sobě, kdy uměl perfektně ovládat své emoce a chování a kdy mezi ním a hraběnkou panoval jen vzájemný respekt a úcta. Jenže na to už očividně navázat nešlo. „A proč do toho sakra taháte Meenu?!" nechápal a Afrodita mu chtěla něco odseknout, avšak slova se jí vytratila. Nevěděla, proč řekla právě tohle, ale z nějakého důvodu mu chtěla vmést do tváře něco s Meenou. Jak jen je možné, že si byl ochoten připustit blíže nějakou Meenu, ale vlastní manželku se od sebe snažil odříznout?
„Protože... Protože..." Naprázdno polkla a nakonec mu vše popravdě vylíčila: „Protože Meenu si k sobě pustíte, před Meenou se neuzavíráte a nechováte k ní žádný chlad!" zakřičela, „tak proč právě ke mně?! Čím jsem se tak provinila, že ode mě si tak hluboký odstup držet musíte?! Nejsem já snad něco více než Meena? Jsem přece vaše žena!" Bylo znát, že na něj její slova zapůsobila, neboť znatelně pobledl a snad se mu na chvíli i zatmělo před očima. Na tohle on sám snad ani nepomyslel a přitom mu to dávalo odpověď na otázku, jíž se on sám tolika obával...
Naštěstí v něm zvítězilo dobře vybudované sebeovládání, kterého si na sobě nyní cenil více než kdy dříve. Opět nasadil svůj kamenný výraz a zahleděl se na hraběnku tak příkře, že ji z toho na okamžik zamrazilo. Málem pokorně sklopila své smaragdové oči tak jako dříve, avšak než tak stihla učinit, otočil se na podpatku a rázným krokem se rozešel do svého pokoje.
„Zítra ráno odjíždíme!" křikl ještě přes rameno, aby ji snad nenapadlo jej následovat a nepomněl za sebou prásknout dveřmi. Avšak jakmile osaměl, s vydechnutím se o zavřené dveře opřel a na chvíli složil hlavu do dlaní. To snad ne...
Afrodita se zavřela ve své ložnici, opřela se zády o zabouchnuté dveře a s tichými vzlyky po nich sjela dolů. Usedla na chladnou podlahu a tiše složila hlavu do klína. Tohle nemělo konce. A pokud to takhle půjde dál, tak už to nesnese. Její srdce pukalo s každým jeho chladným pohledem, s každým dalším ledovým slovem. A před pár dny si přitom tak notovali, bylo jim společně dobře. Proč jen tak náhle otočil? Moc si přála, aby se jeho chování k ní nikdy nezměnilo, ani v Lavronu ne. Přece jen kdyby byl pořád takový, jako na Zámečku, nikdy by jí nedal záminku k těmto slzám. Nikdy by jí nedal záminku si jej oblíbit a co více, už vůbec by nedovolil, aby se do něj zamilovala...
* * *
Navzdory všem nepříjemnostem bylo zítřejší ráno slunečné. Louky a pastviny okolo venkovského sídla byly pokryté jemnou ranní rosou, jejíž stříbřité perly už slunce téměř vysbíralo. Lesy pomalu tančily v mírném letním vánku a přitom se tichnouce objímaly. Hraběnka na to všechno hleděla z velkého okna u schodiště a přitom uvažovala, co by teď měla udělat. Zvedal se jí žaludek jen při pomyšlení na to, že by se šla dolů nasnídat. Sice ji krapet tížil hlad, ale nedovedla sedět ve stejné místnosti spolu s hrabětem a předstírat, že je vše v naprostém pořádku, protože nebylo.
S tichým povzdechnutím věnovala pohled malému nádvoříčku a shledala, že tam pobíhá Dorotty a handrkuje se s kočím o bůhvíčem. Jistě, včerejší hádka přinášející příslib dnešního odjezdu byla patrně i rozkazem k okamžitému balení, do kterého se Dorotty pustila bezprostředně po hraběnčině probuzení. A nejspíše ji popudilo, že o tom nebyla spravena dříve, neboť po celou dobu Afroditiných příprav ke snídani s ní komorná téměř nemluvila, a když už snad něco prohodila, byl v jejím hlase znít podtón vyčítání. Afrodita se sice cítila krapet provinile, ale nebylo to natolik, aby byla schopna se za to Dorotty tisíckrát omlouvat. Přece jen si za svým rozhodnutím stála a dočista nic ji nemohlo donutit jej změnit.
Z uvažování ji náhle vytrhl nějaký hluk, jenž se v podobě hlasů a kroků ozval z chodby vedoucí od pokojů sem ke schodišti. Tiše se zatřásla, když se hrabě objevil nedaleko ní míře ke schodům. Gerbérie cupitala za ním a stále něco štěbetala. On však vypadal, že polovinu z toho ani v nejmenším nevnímá.
„...A budeme moci pokračovat i doma? Slíbil jste, že mě to naučíte, tak bychom mohli i doma ve Velkém sále a... Dobré ráno, paní hraběnko!" zvolala dívenka, když právě hopkala podél zábradlí a konečně si všimla Afrodity na druhé straně místnosti. Augustin ji až doteď nezaznamenal, avšak dívenčino zvolání nic nezměnilo. Kterak scházel ze schodů, jen se na Afroditu spěšně podíval a aniž řekl slovo, sešel dolů následován překvapenou Gerbérií, která od něj tohle ani v nejmenším neočekávala. Tohle už bylo dokonce i za hranicí slušnosti a pan hrabě přece slušný byl, tedy v rámci možností, ale takhle přímo pravidla slušného chování opravdu neporušoval.
Afrodita se ani nezmohla na odpověď, když viděla, jak se Augustinovi daří ji plně ignorovat. S povzdechnutím si promnula kořen nosu a snažila se opět potlačit slzy, s nimiž v těchto dvou dnech bojovala častěji než kdy předtím, nepočítala-li období před svatbou samozřejmě. Zároveň se však rozhodla, že už toho má pro teď po krk. Rázným krokem se rozešla ke schodišti, sešla dolů a bez jakýchkoliv omluv či jiných poznámek opustila dům a vydala se ven k bráně, jíž prošla, a pokračovala po cestě dál od domu. Už to tam nemohla déle snést. A jakmile to bylo možné, přeskočila na druhou stranu potoka a pokračovala po louce podél něj.
Připadlo jí to dočista jako včera. Také tudy kráčela zcela bez cíle, avšak to mířila někam k srdci oněch luk. Teď se tu jen brouzdala po okraji a sama čekala, kdy se jí na nějakém nevzhledném trsu trávy smekne noha a ona snad spadne do potoka. Bylo jí to však dočista lhostejné. Nejraději ze všeho by byla, kdyby si snad i při pádu ublížila a hrabě tak na vlastní oči viděl, k čemu ji to dohnal. Vzápětí však nad svými úvahami zatřásla hlavou, to bylo opravdu hloupé smýšlení! Tiše si promnula spánky a na okamžik se zastavila. Cítila se být tak slabá. Veškerá odvaha, kuráž a síla ze včerejších chvil v jídelně ji nadobro opustily a ona už náhle nechtěla více nežli náruč, v níž by mohla pokojně spočinout, a která by jí poskytla kýžené ukonejšení a pevně ji tiskla se slovy, že vše bude zase v pořádku. Nebylo tu však nikoho, kdo by jí snad takovou náruč mohl poskytnout. Ten, kdo by to celé mohl napravit, jí nedovedl ani popřáti dobrého rána. A ten, kdo by ji nyní dovedl nejlépe ukonejšit, byl na míle daleko a...
Překvapeně pozvedla hlavu, když zaslechla vzdálený klapot koňských kopyt, který se s každým dalším krokem blížil. Prve ji napadlo, zdalipak někdo nevyjíždí přímo od domu, jejž ponechala za sebou, avšak pak si povšimla osamělého jezdce, který právě spěchal po písčité cestě přímo k venkovskému sídlu. Pomyslela si, zda to není jen nějaký posel se zprávami a zhrozila se, zdali ty zprávy nejsou špatné, avšak všechny tyto představy se rozplynuly ve chvíli, kde se onen jezdec prudce zastavil na druhé straně potoka přímo před ní a překvapeně se na ni zahleděl.
„Afrodito, jste to opravdu vy?" zeptal se vřelým hlasem, jenž nyní slyšela raději než kdykoliv dříve. Ani by ji nenapadlo, že se ještě v dohledné době shledají.
„Nickele..."
Zdravíčko čtenářci!📖❤️
Inu s menším zpožděním přináším novou kapitolu, avšak doufám, že vám za to čekání alespoň trochu stála😊😁.
Říkám upřímně, že Nickel se už vůbec objevit neměl, ale... Asi to chtěl jinak🤷🏻♀️😂.
A tak se ptám, co si myslíte, že nás čeká? Když se nám sejde naše drahá sladká hlavní hrdinka a dva nejznepřátelenější experti? A co myslíte, že celé tohle setkání způsobí? 🤔😁❤️
Velmi se těším na vaše názory a mnohokrát děkuji za ty předešlé, vždy mi o moc zlepšíte den!😍😍❤️
Děkuji moc a budu se těšit zase u další kapitoly! ✨❤️
Zatím se loučím!
Na počtení!📖❤️
A samozřejmě tradičně přidávám úžasně dokonalé memes od dokonale úžasné foxy-polar. 😂😂❤️❤️❤️