Jakmile Afroditina slova dozněla, rozeznělo se opět ticho. Ta slova však po sobě zanechala jistou spoušť, která až doteď nebyla vyslovena nahlas. Tím, jak se ona vyslovená slova odrazila od stěn, se místností roznesl jakýsi chlad...
Tohle byl výsledek všech Augustinových nejhříšnějších činů a on sám si toho byl velmi dobře vědom, neboť stál uprostřed místnosti dosud bledý jako smrt a nebyl schopen cokoliv říct. Jako kdyby mu až teď došlo, kam jen ty jeho nekonečné románky mohly vést. Až sem, pomyslil si a pokusil se nasadit zcela kamennou masku, za níž by dokázal skrýt všechny ty emoce, které se v něm teď vršily a vzájemně se motaly do jednoho obrovského klubka. Ještě snad nikdy se necítil tak, jak se cítil právě teď...
„To není tak docela jisté," odvětil náhle lékař, který si nebyl vědom toho skutečného šoku, který se tu teď rozpínal jako ohavný štiplavý dým. „Samozřejmě je to jedna z nejpravděpodobnějších možností, ale to opoždění slečniny periody může být způsobeno mnoha dalšími aspekty. Nemusí to nutně znamenat očekávání," uklidňoval je, neboť si myslel, že jejich šok je způsoben hlavně tím, že už by Meena byla poskvrněna hříchem. Bylo to totiž naprosto nepřípustné, protože ještě nebyla vdaná. „Slečna Gertenová ještě není vdaná tudíž... Je samozřejmě velmi výrazná šance, že... Že tím problémem není očekávání," konejšil je lékař, který samozřejmě nemohl vědět, že slečna Meena už má dávno leccos za sebou.
„Za jak dlouho to budete vědět přesně?" zeptal se hrabě okamžitě, jak lékař domluvil. Snažil se mluvit chladně a lhostejně jako vždy, ale v tónu jeho hlasu byla zároveň slyšet i jakási urputnost a dychtivost.
„To těžko říct, pane, u některých mladých dívek to bývá s periodou trochu komplikovanější, ale... Za týden, možná dva, by to snad mělo být jasné. Do měsíce určitě, neboť poté by měla slečna Gertenová dostat další periodu," vysvětloval lékař a přitom se díval jak na hraběte, tak i na hraběnku, která zatím stála pořád na stejném místě a neodvažovala se jakkoliv pohnout. I ji tato nově objevená skutečnost zasáhla...
„A když ji nedostane?" zeptal se Augustin opatrně a lékař si jen povzdechl a přikývl.
„Pak bude mé tušení bohužel jasně potvrzeno," odvětil, „pokud mne omluvíte, zkontroloval bych slečnu Gertenovou zase za pár dní. Přeji dobrou noc," odvětil a s úklonou vyšel z knihovny ven, aniž mu to někdo dovolil. Už tak však řekl mnoho, možná až příliš mnoho. Tohle totiž rozhodně nebylo něco, co by si kdy Augustin přál slyšet.
V celé místnosti se náhle rozeznělo ticho. Nepopsatelně prázdné ticho, kdy byl každý zaměstnán svými vlastními myšlenkami, o něž se za žádných okolností nehodlal s nikým dělit. Chvíli trvalo, než se Augustinovi opět povedlo získat ztracený hlas a byl tak schopen zcela jasně něco říci.
„Alfonsi, odveď Gerbérii do její ložnice a postarej se, ať tam zůstane," řekl temně a přitom se na svého sluhu podíval zcela nekompromisním pohledem. „A o tomhle, co se tu stalo, už nechci slyšet ani slovo," dodal a přitom přísnýma očima vyhledal nejprve Gerbérii, která roztřeseně přikývl a poté Alfonse, které se též neopovážil odporovat. Hnědovlasá dívenka se tedy téměř neslyšeně rozešla přes knihovnu ke dveřím a za doprovodu starého sluhy se vydala do svého pokoje, kde chtěla o lékařových slovech ještě přemýšlet, neboť polovině z toho, co říkal, ani v nejmenším neporozuměla...
Hrabě s hraběnkou zůstali v knihovně sami. A to bylo přesně to, čemu se chtěla Afrodita dnes večer vyhnout. Už se vduchu viděla, jak odtud se slzami v očích běží do stájí a ujíždí pryč do černočerné tmy Vaňovského lesa, aby se dostala do bezpečí... Takhle se sice viděla, ale neměla se zatím k jedinému pohybu. A moc dobře také věděla, že v tak hluboké tmě by se do hrabství Lincelm stejně nikdy nedostala.
Ať už si však přála být kdekoliv jinde, byla právě tu. V knihovně na Zámečku společně s Augustinem, kterého by byla raději nikdy nepoznala. Ve svém nitru cítila prázdnotu, beznaděj a hořké hluboké zklamání nezaměnitelné s jakýmkoli jiným pocitem. Pohár právě přetekl... Ať už to byl pohár její trpělivosti, pochopení, naděje či nenávisti, tak právě teď přetekl a to zapříčinilo jakési vyvrcholení, které se pomalu, ač zcela jistě, neodvratně blížilo...
„Co teď hodláte dělat?" zeptala se téměř neslyšně hraběte stojícího u stolu, kam se mezitím bezmyšlenkovitě dobelhal, s tváří popelavě šedou a temným pohledem upřeným do prázdna. Byl rozzlobený, ale přitom tak zoufalý. Věděl, že tentokrát si za to všechno může doopravdy sám...
„Vůbec nevím," odvětil upřímně a otočil se zpět ke stolu. Třesoucí se rukou se natáhl ke sklence s vínem a pokusil se ji znovu dolít téměř až po okraj, ale jak se mu třásla ruka, pohár samozřejmě přelil a víno se začalo pomalu rozlévat i po lesklém dřevěném stole.
„Tak to já teď vím naprosto přesně," odvětila Afrodita a její hlas zněl neobvykle rozzlobeně a chladně. Hrabě k ní váhavě zvedl oči a přitom se snažil udržet onu nepřístupnou masku, což se mu však vůbec nedařilo. „Řeknu vám jen jedinou věc," dodala a přitom na něj rozzlobeně pohlédla. „Jestli bude Meena doopravdy v naději, tak můžete zapomenout na to, že jste si mě kdy vzal!" Svá poslední slova už na něj téměř křičela. „Jestli se ta lékařova slova potvrdí, tak jste mě tady na Zámečku viděl naposledy a už se sem nikdy nevrátím!" vyjekla a přitom jí do očí vhrkly slzy. Tiše vzlykla a na okamžik sklopila hlavu. Kam jen se poděly jeho sliby ze sofínských zahrad? Kam se podělo všechno to, co jí tehdy řekl a čeho litoval? Zmizelo to, vypařilo se to a bylo to nenávratně pryč... Teď mu nevěřila nic, ani nemohla. Ne po tomhle všem. Zoufale na něj pohlédla. „Nemáte ani ponětí jaké to je být vaší hraběnkou! Vy jste..." Polohlasný vzlyk jí na okamžik znemožnil pokračovat, musila na chvíli zavřít oči, aby mohla svůj ztracený hlas znovu najít. „Kdybyste jen věděl, jak moc jsem se ve vás zklamala! Já vám po svém návratu sem tolik věřila a vy jste... I přesto, co všechno jste mi řekl...!"
„Hraběnko, ujišťuji vás, že teď svých činů hořce lituji..."
„Teď? Až teď, když vidíte, kam až se to dostalo? Ale předtím vám bylo úplně jedno, že už jsem tady! Úplně jste zapomněl na to, co všechno jste mi řekl, že ano?! A já hloupá vám věřila, že jste se změnil!" Třásla se po celém těle a slzy jí proudem stékaly z očí. Už toho na ni bylo moc, nechtěla před ním takhle dávat najevo svoji slabost, ale už nemohla dál. Už to v sobě nedokázala déle dusit. To zklamání, které se teď ještě umocnilo, v sobě držela již od oné události s Ruby, tohle už tomu všemu jen dodalo korunu a stalo se to jakýmsi těžkým břemenem, na které už její síly prostě nestačily. „Víte... Když jsem sem přišla, tak jsem vás nenáviděla, dokonce jsem vám to i řekla," vzpomínala a přitom na Augustina s uslzenýma očima hleděla. „Ale pak... Myslela jsem si, že si na sebe třeba zvykneme, že se sneseme. A poté... Co jste mě navštívil na Sofíně, jsem vám začala doopravdy věřit," říkala a začala se opět zalykat svými horkými slzami. „A teď... Teď vás nenávidím stejně jako na začátku," řekla a přitom se jí v očích jasně zaleskla ona nenávist, za níž se mermomocí skrývala bolest ze všech těch zrádných událostí. Roztřesenou rukou si uhladila vlasy a několikrát se nadechla a vydechla. „Ale víte, co teď bude oproti začátku jinak?" zeptala se a utřela si slzy. Potlačila další vzlyky a bojovně na Augustina pohlédla. „Já už tady tentokrát nezůstanu. Pokud se prokáže to... Co doktor předpověděl, tak tohle," řekla a třesoucí se rukou ukázala na svůj snubní prsten, „vám s radostí vrátím," dodala nakonec, naposledy na něj pohlédla a téměř z místnosti vyběhla. S třísknutím za sebou přibouchla dveře a ponechala tak hraběte zcela osamoceného v oné síti, do které se nechal svými nečestnými činy sám uvěznit...
* * *
Seděl tam ještě dlouho do noci. Nebyl s to jít kamkoliv jinam. Jen ztuhle seděl, upíral své oči do prázdna a uvažoval o všem a o ničem. Neměl nejmenší tušení, co by měl teď udělat. Za vše si mohl sám... Čím více si to uvědomoval, tím hůř se cítil. Jak je jen možné, že ho ani v nejmenším nenapadlo, kam až může jeho vztah s Meenou vést i přes všechnu opatrnost? Jak to mohlo připustit? Ať už si však vyčítal cokoliv a jakkoliv urputně, nemělo to nyní pražádný význam. Všechny karty byly již vyloženy a tuhle hru dále hrát nešlo. Jak by také tato hra mohla pokračovat, když už nebylo nikoho, kdo by ji ovlivnil? Jedině osud sám, pomyslil si hrabě trpce a hořec se ušklíbl. Chtěl se opět napít vína, ale karafa už byla dávno prázdná, stejně jako sklenička. A bylo to vlastně jedno... V tomto okamžiku měl skutečně pocit, že už na ničem nezáleží. Pokud Meena skutečně byla v očekávání, jen těžko mohl tuto skutečnost zvrátit.
Náhle zavrzaly dveře, ale ani to Augustina nepřimělo k tomu, aby stočil pohled někam jinam než na police ve ztemnělé knihovně. Dokonce ani kroky, které se blížily ke stolu, ho nedonutily odvrátit zrak. Kdyby si Alfons nesedl naproti němu a nezamezil tak jeho výhledu, ani by se k němu neotočil.
„Jdeš mi říct, že jsi měl pravdu?" zeptal se hrabě hořce a přitom se na svého sluhu významně díval. Alfons jen pokrčil rameny a povzdechl si.
„Proč bych to, pane, dělal?" nadhodil, „myslím, že už jste si to uvědomil sám a já rozhodně nepřišel proto, aby vám tu kázal, nebo vás přesvědčoval, abyste mi přiznal, že jsem vám to celou dobu říkal," dodal a Augustin se jen ušklíbl.
„A víš, že já to klidně přiznám?" řekl a Alfons se na něj nechápavě podíval. „Měl jsi pravdu, měl jsi celou dobu pravdu a já jsem idiot!" zvolal Augustin do ticha a přitom obrátil oči ke stropu, jako kdyby to chtěl vykřičet až do nebes.
„Nepřišel jsem za vámi proto, abych si tohle vyslechl," zopakoval postarší komorník a hrabě se na něj znovu podíval. Ve tváři měl posměšný úšklebek, s nímž se vysmíval hlavně sám sobě za to, jak hloupý a povrchní celou dobu byl.
„Ne? Tak co by sis přál? Abych někoho odprosil? Třeba paní hraběnku?" řekl ironicky a přitom se jen uchechtl, avšak nikterak vesele. „Směšné," sykl, „myslíš, že bych tím něco vyřešil či dokázal? Po tom všem, že by to něco změnilo?" Věděl, že pokud by si ji nyní chtěl doopravdy nějak udobřit a pokusit se v ní znovu vzbudit ztracenou důvěru, vyžadovalo by si to daleko závažnější čin nežli nějaké hloupé odprošení, které by stejně nic z předešlých událostí nezvrátilo.
„Můžete teď prosit jen Boha, aby..."
„Samozřejmě, protože ten něco změní," odsekl, „nezměnil nic, když jsem se k němu o zázrak modlil nejvíce. Proč by mi měl pomáhat teď?" prskl hořce a Alfons si znovu povzdechl. Občas, když se tak na svého pána díval, měl pocit, že už ho snad smrt paní Levandule netíží tolik, jak tomu bylo dříve. Ale pak se vždy objevila nějaká chvíle, byť jen nepatrná, kdy mu bylo zase úplně jasné, že Augustin ten svůj nekonečný žal stále dusí v sobě. Bylo to jako velká řezná rána, stále krvácela.
„Už toho nechte," řekl náhle Alfons a vstal.
„Čeho?" zamumlal hrabě a znovu upřel svůj pohled před sebe, kde se jeho oči opět shledaly s knihami a vysokými policemi.
„Měl byste si jít lehnout a hned zítra si se slečnou Meenu promluvit," řekl komorník pevným hlasem a to bylo poprvé, co se Augustin dobrovolně vzdal svého výhledu na prázdnotu knihovny. S udiveným pohledem se otočil k Alfonsovi a řekl do ticha:
„Promluvit?" zopakoval posměšným hlasem, „a co bych jí jako měl říct? Meeno, prosím tě, nebuď v očekávání!" odsekl sarkasticky a znovu se zadíval na druhý konec knihovny. Alfons si znovu povzdechl a nepatrně se rozhlédl po místnosti, chtěl si ověřit, že jsou tu skutečně sami.
„Ano, promluvit si s ní o tom, co... Co by se dalo dělat v případě, že by skutečně v očekávání byla," vysvětloval Alfons tiše, ale přesto velmi důrazně. Hrabě o jeho slovech chvíli uvažoval a pak se k němu s trhnutím otočil. Co by se dalo dělat...
„Jakože... Co by se dalo dělat s tím..." Alfons přikývl a Augustin naprázdno polkl. Polil ho studený pot, ale přesto se neubránil jistému plamínku naděje, který v něm zahořel. Ze všech sil se však snažil nepohlížet na tento neodpustitelný hřích jako na naději. Co by se dalo dělat...
„Pokud vím, tak vaše známá z Černého lesa se vyzná v bylinkách... A ve všemožných jiných věcech, které... Které dokážou způsobit či změnit mnoho," dodal naléhavě a hrabě nepřítomně přikývl. Začal nad tím uvažovat. Skoro nikdo by přece nevěděl o tom, zda Meena v očekávání je, či není. Nebylo by tedy tak těžké vše vrátit do původního stavu... Něco se mu na tom však z hloubi duše příčilo. V prvé řadě to, že takové řešení by jistojistě bylo tím nejtěžším hříchem, vždyť to bylo i nezákonné! A také velmi nebezpečné. Co kdyby tím nakonec ublížil i Meeně? Ne, tohle by odmítl vzít na svědomí...
„Ta se v tom skutečně vyzná, ale..." Opět se ponořil do zamyšleného ticha a zvažoval klady i protiklady. Pokud by k tomuto radikálnímu řešení mělo dojít, museli by být s Meenou zajedno, to rozhodně. Byl si však plně vědom toho, že pokud by do tohoto skutečně velkého risku šli a byli ochotni zaplatit i tak vysokou cenu, jakou byly jejich životy, mohli by z toho nakonec oba vyváznout téměř neposkvrnění. Meena si nemohla dovolit mít dítě, nebyla přece vdaná a už za to by ji jistě čekal trest. A on, naopak ženatý, zase nechtěl a ani nemohl mít nemanželské dítě, protože by tím jednak nadobro ztratil současnou hraběnku a... Ne, k něčemu takovému se odmítal snížit. Nedovedl si to představit, byla by to obrovská potupa jak jeho, hraběnky, tak možná i celého rodu.
„Promluvte si o tom se slečnou Meenou," zašeptal Alfons naposledy a urychleně se pokřižoval. „Nabádám vás tu k hřešení, to snad není pravda," zamumlal a Augustin se na něj chabě pousmál.
„Avšak za dobrým účelem, to tvoji vinu z velké části mírní," odvětil hrabě a pomalu vstal od stolu, neboť cítil, kterak se mu vypité víno dostává do hlavy. Alfons ho chtěl podepřít, ale to hrabě mávnutím ruky odmítl. „Myslím, že s alkoholem už mám zkušeností dost, tohle zvládnu," řekl ledabyle a, ačkoliv se mu stále točila hlava, rozhodl se jít pomalu sám. Také nechtěl Alfonse ještě více obtěžovat, protože už tak měl pocit, že mu přidělává starostí až dost.
„Byl bych raději, kdybyste takové zkušenosti neměl," zamumlal ještě tiše komorník a pomalu se vydal za svým pánem, aby jej mohl po cestě případně zachraňovat. „A myslím, že byste už měl jít spát."
„Samozřejmě, vždyť zítra mě dle všeho čeká náročný den," odvětil, a když přišel ke dveřím, naposledy se na svého sluhu otočil. „A stejně si myslím, že i ty jsi idiot," řekl náhle, „zachraňovat někoho, jako jsem já, musí být značně vyčerpávající a svým způsobem i zbytečné," dodal a Alfons jen protočil oči. Věděl, že ačkoliv je Augustin schopen ještě chodit, jeho mysl už je alkoholem docela silně zastřena.
„Vzhledem k tomu, že jste ještě stále na světě, bych své snažení považoval za úspěšné. A navíc... Copak bych vás mohl v tom všem nechat samotného? Bůhví, že by to nedopadlo dobře," řekl a bylo mu zcela jasné, že kdyby byl hrabě při smyslech, poslední věty svého sluhy by jistojistě považoval za příliš troufalé.
„Hm... To asi nedopadlo," přikývl pomalu Augustin, z posledních sil se pousmál a pomalu se vydal do svého pokoje, aby se pokusil alespoň trochu vyspat do zítřejšího dne, který bude dozajista ještě náročnější než ten dnešní.
Zdravíčko, čtenářci😊📖
Přináším vám kapitolku s jakýmsi dovysvětlením minulých událostí a také s hraběnčinou reakcí😁.
Hm... Tak jakého jste názoru? Těšíte se, až se bude Augustin pokoušet celou situaci řešit? A co Afrodita? Myslíte, že je doopravdy schopna dostát svému slovu?
Děkuji za vaše reakce u minulé kapitoly a doufám, že se vám bude líbit i ta dnešní😁❤️
U příští kapitoly, mimochodem mé oblíbené😉, se na vás opět budu těšit.
Těším se na příští týden a všem, kdo nastupují do školy, přeji hodně štěstí📚.
Brzy na počtení😊📖❤️