Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

74. Kapitola: Poslední záležitosti

„Poněkud naivní," zamrmlal hrabě, ale přece jen na to alespoň z části nahlížel jako na schůdný nápad. Možná by opravdu stačilo všechny jen požádat, aby se po tom více nepídili a zároveň je i ubezpečil, že zde nedocházelo k ničemu nadpozemskému. Musel by však doufat, že se s tím všichni smíří a to se mu líbilo ze všeho nejméně. Nebyla v tom pražádná jistota, jen se spoléhal na druhé a to bez jakýchkoli podkladů. A v tak důležité situaci mu už jen takové pomyšlení činilo nemalé potíže.

„Myslím, že hraběnka má pravdu, pane," přisvědčil komorník, kterého si hraběnka získala už jen tím, když řekla pan Alfons. Tak uctivé oslovení mu lichotilo. „A myslím, že v ohledu předešlých událostí jsme na tom všichni téměř stejně, pane. Všichni jsme měli strach a obávali jsme se. Všichni jsme chtěli, aby byli Haustenovi co nejdále... A jak už jsem vám, pane, říkal, služebnictvu možná přece jen něco málo dlužíte za jejich pochopení, tak... Pro jedno malé vysvětlení..." Alfons nechtěl naléhat více, neboť si nebyl tak docela jistý, jak to Augustin bere a kdyby na něj tlačil moc, tak na to nepřistoupí už vůbec. Ovšem vše dělal s dobrým úmyslem a v nejlepší zájmu jak svého pána, tak i jeho nejbližších poddaných tady na Zámečku. Pokud tu měli všichni žít i nadále společně a pokud mělo být služebnictvo i nadále poslušné všem rozkazům, snad nějakou tu upřímnost jim Augustin opravdu dlužil.

„Do zítra to promyslím," zamumlal a s povzdechnutím se zvedl, oba přísedící k němu vzhlédli. „A nevím jak vy, ale já mám pro dnešek ažaž," řekl a povedlo se mu úspěšně potlačit zívnutí, protože nejen po dnešním dni ale i po špatně prospané noci byl po právu unavený. „Tudíž... Dobrou noc," dodal nakonec a chtěl se pomalu vydat ke dveřím, když jej oba následovali. Afrodita vyskočila poměrně svižně, a když si uvědomila, kterak to muselo vypadat, tváře jí nepatrně zrudly a ona se začala protahovat ve snaze zamaskovat toto své rychlé vyskočení. Jen si chtěla pojistit, aby jí Augustin náhodou neutekl...

„Myslím, že už není důvod tu setrvávat," odvětil Alfons s malým vševědoucím úsměvem. Stejně tak přikývla i Afrodita a společně vyšli z knihovny ven. Tam se poněkud rozpačitě zastavili, hlavně tedy hraběnka s hrabětem, a váhavě po sobě pokukovali. „Nu... Tak já půjdu ještě nahoru posbírat nádobí," nadhodil komorník a šouravým krokem se vydal ke schodům vedoucím nahoru do patra, přičemž ještě stačil na Augustina šibalsky mrknout. Hrabě by nejraději protočil oči, ale před Afroditou si to raději odpustil. A tak tam zůstali sami... Slyšeli jen Alfonsovy pomalé kroky, kterak se obezřetně pohyboval po schodech nahoru, a ani jeden z nich nevěděl, odkud začít.

„Mrzí mě, že jsem na vás dnes nevyšetřil více času," začal nakonec tlumeným hlasem, „obzvláště tedy po včerejšku, ale..."

„Chápu to, měl jste práci," pokrčila ledabyle rameny a usmála se, ačkoliv byla během dne krapet zklamaná a nemálo jej postrádala. Opět se mezi nimi rozhostilo ticho, kdy se po sobě oba nejistě dívali a nevěděli, co by si ještě měli říci. Zdálo se, že od včerejšího rozhovoru je to mezi nimi krapet rozpačité, protože o tom ještě řádně nepromluvili a zároveň to pro oba znamenalo velikou změnu, když se Augustin takhle upřímně vyslovil.

„Ovšem alespoň jeden rozhovor si ještě dlužíme, jen co je pravda," řekl nakonec s povzdechnutím a tohle myslel vážně. „Musíme si promluvit o tom, co s námi bude dál," dodal ještě a Afrodita krapet znervózněla. Přesto však přikývla, neboť i ona si uvědomovala, že pokud si opravdu neřeknou pár dalších věcí a mnohé si neujasní, nemohou začít tuto novou kapitolu jejich života, který už snad bude opravdu společný. „Nevím, jak to bude zítra, když přijede Normélie, ale... Nejpozději pozítří to dáme do pořádku, tak jako všechno tady," ujišťoval ji a Afrodita s úsměvem přikývla. Věděla, že to pro něj není snadné, takovéto veliké převraty ve svém životě nesnášel vskutku nejlépe.