Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

67. Kapitola: Změna plánu

„Nemusili jsme nic takového řešit, kdybyste se nechoval jako..."

„To ksakru pletete dvě různé věci dohromady!" přerušil ji ostrým hlasem, neboť odmítal události včerejší noci i rána rozebírat právě tady v jídelně. „Nic mezi námi nesouvisí s tím, co se dělo a děje na Zámečku. A když už jsme odtam odjeli a vymysleli plán, jak ty tři konečně odhalit, tak nechci nic pokazit kvůli našim malicherným sporům!" Afrodita nepřestávala vycházet z údivu nad tím, jak dovedl všechno týkající se jich dvou hodit takhle rychle za hlavu. Všechny naděje na to, že toho snad začne brzy litovat, se rozplynuly jako horká pára. „Musíme tady prostě zůstat!"

„Malicherným sporům?" opakovala nevěřícně, „vy tomu říkáte malicherné spory?! To snad ani nemůžete myslet vážně! A mimoto by žádné spory nebyly, nebýt vás a vašich naprosto nesmyslných vytáček..."

„Dost!" překřikl ji rázným tónem, „zapomínáte, s kým mluvíte, hraběnko! Tento rozhovor skončil a už o tom všem nechci vícekrát slyšet jediné slovo!" křikl a chtěl se vydat konečně z jídelny ven a ukončit hádku tak, jak byl zvyklý, tedy svým odchodem s vědomím, že měl poslední slovo, když jej Afrodita ještě neočekávaně přerušila.

„Moc dobře vím, s kým mluvím a do očí vám to raděj ani říkat nebudu, protože to slyšet určitě nechcete!" odsekla a tep se jí zrychlil, když se k ní opět rozzuřeně otočil. Tohle nemohlo skončit dobře... „A už o tom vskutku nic neuslyšíte, protože zítra dopoledne odjíždím... A je mi jedno, co vy si o tom pomyslíte," dodala a chtěla se kolem něj protáhnout, když ji zlostně chytil za zápěstí. Ucukla sebou, ale přesto nedala znát strach ani náhlé znepokojení „A vám je stejně dočista lhostejné, kde jsem," řekla tichým ale přesto jasným hlasem, vytrhla se mu a pokračovala ke schodům do prvního patra.

„Za normálních okolností mi to jedno je, to máte pravdu!" křikl za ní a vydal se za ní. „Ale není mi to jedno ve chvíli, kdy ohrožujete naše počínání proti Haustenovým!" prskl a zastihl ji akorát ve chvíli, kdy stála na schodišti a mířila do svého pokoje. „Neodjedete odtud do doby..."

„Nic neohrožuji a pojedu!" křikla naštvaně, „já dočista sama jim budu jako jediné možné publikum k ničemu! A vy... Vy si tady dělejte, co chcete!" dodala, z posledních sil na něj nazlobeně pohlédla a vyběhla nahoru dříve, nežli stačil říci něco dalšího. Poté k němu dolehlo už jen prásknutí dveří od jejího pokoje a pohltilo jej ticho. Byl naštvaný, přímo rozčilený, ale nedovedl řádně určit z čeho přesně. Že hraběnka nedbá na jejich promyšlený plán kol Haustenových, nebo že nemohl mít poslední slovo? Anebo jej snad užíralo to, jak se jejich vztah změnil? Nejen od minulých dní, ale dokonce i od těch časů na Zámečku, kdy byl oním dominantnějším vždy on. A až teď ho tak napadlo, že už se možná k oněm dávno minulým dobám na Zámečku vrátit vůbec nemohou, na to se toho stalo až příliš mnoho...

Afrodita se ve svém pokoji opět zhroutila na postel a usedavě se rozplakala. Odhodlání, které v sobě měla dole v jídelně, zmizelo a nahradila jej ona potlačovaná úzkost a tíha smutku, jíž pociťovala od rána. Jak jen jí mohl říci takové věci? Býval k ní chladný a ironický, to ano, ale ještě nikdy se jí nezdál být tak krutý. Je mu jedno, kde jsem, co dělám, co říkám... Věděla, že právě on slovy umí ublížit, tak to bylo vždy, ale ještě nikdy ji tolika neranil. Řekl jí, jak je mu lhostejná a že nezáleží na tom, kde bude, jak daleko od něj bude...

Celá se chvěla, když si uvědomila, jak málo pro něj vlastně znamená. Vroucně si přála, aby jej bývala nikdy nepotkala, anebo aby nikdy nikam neodjížděli a zůstali na Zámečku, kde jejich vztah také nikterak nevzkvétal. Kdyby se nikdy nesblížili, netížila by ji teď taková bolest... Nejraději by mu vše vyčetla, vše by na něj vykřičela a ještě po něm ze všeho nejradši něčím hodila. Nejhorší na tom však bylo, že by to pro něj nic neznamenalo. Jen by na ni s opovržením hleděl a nakonec odešel se slovy, že tohle nemá zapotřebí. Úplně slyšela jeho chladný a odmítavý hlas. Kéž by se dovedla zachovat stejně, kéž by na to všechno dovedla zapomenout tak rychle jako on... Ale věděla, že to nesvede. To všechno pro ni znamenalo až příliš mnoho...