Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

18. Kapitola: Pohár, který přetekl

Ať už si však přála být kdekoliv jinde, byla právě tu. V knihovně na Zámečku společně s Augustinem, kterého by byla raději nikdy nepoznala. Ve svém nitru cítila prázdnotu, beznaděj a hořké hluboké zklamání nezaměnitelné s jakýmkoli jiným pocitem. Pohár právě přetekl... Ať už to byl pohár její trpělivosti, pochopení, naděje či nenávisti, tak právě teď přetekl a to zapříčinilo jakési vyvrcholení, které se pomalu, ač zcela jistě, neodvratně blížilo...

„Co teď hodláte dělat?" zeptala se téměř neslyšně hraběte stojícího u stolu, kam se mezitím bezmyšlenkovitě dobelhal, s tváří popelavě šedou a temným pohledem upřeným do prázdna. Byl rozzlobený, ale přitom tak zoufalý. Věděl, že tentokrát si za to všechno může doopravdy sám...

„Vůbec nevím," odvětil upřímně a otočil se zpět ke stolu. Třesoucí se rukou se natáhl ke sklence s vínem a pokusil se ji znovu dolít téměř až po okraj, ale jak se mu třásla ruka, pohár samozřejmě přelil a víno se začalo pomalu rozlévat i po lesklém dřevěném stole.

„Tak to já teď vím naprosto přesně," odvětila Afrodita a její hlas zněl neobvykle rozzlobeně a chladně. Hrabě k ní váhavě zvedl oči a přitom se snažil udržet onu nepřístupnou masku, což se mu však vůbec nedařilo. „Řeknu vám jen jedinou věc," dodala a přitom na něj rozzlobeně pohlédla. „Jestli bude Meena doopravdy v naději, tak můžete zapomenout na to, že jste si mě kdy vzal!" Svá poslední slova už na něj téměř křičela. „Jestli se ta lékařova slova potvrdí, tak jste mě tady na Zámečku viděl naposledy a už se sem nikdy nevrátím!" vyjekla a přitom jí do očí vhrkly slzy. Tiše vzlykla a na okamžik sklopila hlavu. Kam jen se poděly jeho sliby ze sofínských zahrad? Kam se podělo všechno to, co jí tehdy řekl a čeho litoval? Zmizelo to, vypařilo se to a bylo to nenávratně pryč... Teď mu nevěřila nic, ani nemohla. Ne po tomhle všem. Zoufale na něj pohlédla. „Nemáte ani ponětí jaké to je být vaší hraběnkou! Vy jste..." Polohlasný vzlyk jí na okamžik znemožnil pokračovat, musila na chvíli zavřít oči, aby mohla svůj ztracený hlas znovu najít. „Kdybyste jen věděl, jak moc jsem se ve vás zklamala! Já vám po svém návratu sem tolik věřila a vy jste... I přesto, co všechno jste mi řekl...!"

„Hraběnko, ujišťuji vás, že teď svých činů hořce lituji..."

„Teď? Až teď, když vidíte, kam až se to dostalo? Ale předtím vám bylo úplně jedno, že už jsem tady! Úplně jste zapomněl na to, co všechno jste mi řekl, že ano?! A já hloupá vám věřila, že jste se změnil!" Třásla se po celém těle a slzy jí proudem stékaly z očí. Už toho na ni bylo moc, nechtěla před ním takhle dávat najevo svoji slabost, ale už nemohla dál. Už to v sobě nedokázala déle dusit. To zklamání, které se teď ještě umocnilo, v sobě držela již od oné události s Ruby, tohle už tomu všemu jen dodalo korunu a stalo se to jakýmsi těžkým břemenem, na které už její síly prostě nestačily. „Víte... Když jsem sem přišla, tak jsem vás nenáviděla, dokonce jsem vám to i řekla," vzpomínala a přitom na Augustina s uslzenýma očima hleděla. „Ale pak... Myslela jsem si, že si na sebe třeba zvykneme, že se sneseme. A poté... Co jste mě navštívil na Sofíně, jsem vám začala doopravdy věřit," říkala a začala se opět zalykat svými horkými slzami. „A teď... Teď vás nenávidím stejně jako na začátku," řekla a přitom se jí v očích jasně zaleskla ona nenávist, za níž se mermomocí skrývala bolest ze všech těch zrádných událostí. Roztřesenou rukou si uhladila vlasy a několikrát se nadechla a vydechla. „Ale víte, co teď bude oproti začátku jinak?" zeptala se a utřela si slzy. Potlačila další vzlyky a bojovně na Augustina pohlédla. „Já už tady tentokrát nezůstanu. Pokud se prokáže to... Co doktor předpověděl, tak tohle," řekla a třesoucí se rukou ukázala na svůj snubní prsten, „vám s radostí vrátím," dodala nakonec, naposledy na něj pohlédla a téměř z místnosti vyběhla. S třísknutím za sebou přibouchla dveře a ponechala tak hraběte zcela osamoceného v oné síti, do které se nechal svými nečestnými činy sám uvěznit...