Kapitola CXC

1.4K 170 12
                                    

Tak jsem tu zase. Taky vás tak děsí, jak ty prázdniny tychle utekly? Mě teda hrozně. Jestli to takhle půjde dál, tak jsem za chvíli stará bába. No ale teď už konec deprese. Snad se vám bude díleček líbit . Upřímně doufám, že mě nezabijete :D

V té chvíli se odsunula podlaha a všichni se společně vyřítili vstříc rozbouřenému nočnímu moři.

Ray se rychle uklidňovala. Za několik málo okamžiků už se jí zdálo že letí. Ten pocit jí tolik připomínal chvíli, kdy poprvé seděla na svém věrném drakovi. Při tom pomyšlení jí bodlo u srdce. Zatoužila ho ještě jednou vidět. Dotknout se těch jeho dokonale hladkých, teplých šupin, zadívat se do očí, modřejších, než samo nebe a obejmout ten silný krk. Ale to nesmím chtít. Adrasiel si už určitě přečetl mé myšlenky. Moc dobře ví, že k němu nemohu i kdybych sebevíc chtěla. Xavijové jsou tu v přesile a kdyby se královně dostali do rukou naši draci, už by jí skoro nic nebránilo v absolutní dominanci nad Zentii. Musím se soustředit na úkol a na přežití v tomhle blázinci. Nic jiného dělat nemohu. Prozradila bych ostatní a byl by s námi konec, zesmutněla dívka a měla co dělat, aby zadržela slzy. Sice měla helmu a do obličeje jí nikdo neviděl, ale i tak nechtěla, aby to z ní L'argas vycítil. Naštěstí se soustředil na úkol a dívčiny pocity ho teď ani v nejmenším nezajímaly. To Ray věděla naprosto spolehlivě.

Ze zamyšlení jí vytrhl jemný záchvěv. Nebylo to nic hmatatelného, jen takový podivný pocit. Jako by se svět zachvěl a potom se opět vrátil na své místo. Něco není v pořádku, napadlo ji. Bělovláska se ihned začala rozhlížet kolem, ale skrz husté provazce deště neviděla nic kromě mraků nad sebou a rozbouřeného moře pod sebou.

"Cítils to?" zašeptala opatrně do zad svého vůdce a s obavou sledovala směr jejich letu, který nesměřoval nikam jinam, než do středu toho řádění živlů.

"Co bych měl cítit?" nechápal Xavij a v jeho hlase zazněly obavy.

"Nevím. Bylo to krátké, skoro nepostřehnutelné zachvění nebo varování," nadhodila dívka a doufala, že z toho bude generál o něco moudřejší.

"To se občas stává. Nic si z toho nedělej. Možná jen nějaká malá nestabilita ve tvé energii," snažil se jí uklidnit.

Ray se jen popuzeně zamračila. To si tu ze mě chce tropit blázny, pomyslela si popuzeně, ale dál se k tomu již nevyjadřovala. Místo toho raději pečlivě sledovala okolí a to, jak L'argas ovládal speeder. Jednou to chtěla umět také tak bravurně. Byla to velice užitečná věcička a dala se použít prakticky kdekoli.

Najednou oblohu prudce pročísl blesk. S odstupem ani ne dvou vteřin se ozval i ohlušující hrom, jehož burácení bylo pro citlivé elfské uši skoro k nesnesení. Ray'lith měla ovšem pocit, že v tom vše naplňujícím zvuku zaslechla i něco jiného. Něco jako... řev, napadlo dívku. Ale ne, to je přece hloupost. Už mě klamou i mé vlastní smysly. Tohle příšerné místo je tedy právem nazýváno děsuplným i mezi Xaviji.

"Můžete zahájit klesání. Každý z Vůdců má své pokyny. Žáci, poslouchejte své Vůdce. Zanedlouho budeme na souřadnicích. Hned, jak dostanete povel, spustíte generátor magnetického pole a vyčkáte na další rozkazy," informoval je ge'elsův mírně upravený hlas. Nyní již postrádal svou obvyklou zpěvnost.

"Měli bychom odtud vypadnout. Vůbec se mi to tu nelíbí," navrhla tiše Ray a L'argas jen souhlasně přikývl.

"Mě také ne, ale úkol je úkol. Jen to tady prozkoumáme a hned zase zmizíme," uklidňoval jí, když v tom se odněkud zhora ozval velmi hlasitý zvuk a další hrom to rozhodně nebyl. Nyní si byla Ray už stoprocentně jistá, že to byl uši drásající řev. Dračí řev. Dívka rychle zvedla hlavu, ale její, ač velmi dobrý, zentijský zrak dokázal v dešti a tmě zaregistrovat jen tmavé, rozmazané šmouhy, které se rychle přibližovaly. Uprostřed shluku letěla jedna velká, tmavá silueta a jediné, co se dalo rozeznat byly oči, které rudě žhnuly.

Zajatci pravdyWhere stories live. Discover now