Zajatci pravdy

Kapitola CLXXXII

Dnes bez keců, nemám na ně energii...

Jejich energie splynuly v jednu a přesto zůstaly nezměněny. A potom najednou oba dva, bez jakéhokoli vysvětlení nebo vnější příčiny, zmizeli. 

"Ray'lith," ozval se zničeho nic  přízračný hlas. Dívka se až nyní odvážila otevřít oči a vykouknout zpoza svého Vůdce. Na rtech se jí bezděčně objevil úsměv. Přímo před ní, za L'argasovými zády, stál muž. Jeho černé vlasy byly dlouhé a pohybovaly s v neexistujícím větru a jeho nebesky modré oči si nově příchozí dvojici starostlivě měřily. Celé to vypadalo, jako by sama postava vydávala slabou zář, která byla tak akorát dost silná na to, aby v nekonečné temnotě odhalila padlého válečníka.

"Pane," řekla Ray a odstoupila od L'argase, který pořád stál na místě, neschopný jakéhokoli pohybu.

"Myslím, že jsem se už zmínil o tom, že bych byl rád, abys mě oslovovala jménem a pokud ne, dělám to teď," zavrčel. Záhy pokračoval již o něco smířlivěji: "A kohopak jsi to s sebou přivedla?" Elf zkoumavě naklonil hlavu na stranu a zahleděl se na nově příchozího. L'argasovi asi až nyní došlo, že je řeč o něm a pomalu se otočil.

"Rád tě opět vidím, otče," zašeptal.
Oba dva na sebe zůstali konsternovaně hledět. Generál najednou vypadal, jako by omládl. V jeho očích se objevila radost, která byla nesrovnatelná s tím, co viděla Ray během doby, kterou už spolu strávili.

„Largasi," vydechl Ge'zriel a přistoupil o kousek blíž.

"Všechny ty roky jsem žil v domnění, že jsi mrtvý," zašeptal mladší elf a nevěřícně na něj hleděl. „Myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím. Procházel jsem všechny záznamy z té doby. Hledal jsem cokoli, co by mi napovědělo, jak a proč se tohle všechno stalo. A i když jsem všechno zjistil, nikdy jsem nepochopil proč. Proč ti to udělali?" zatřásl hlavou Xavij a ztrápeně pohlédl na svého otce.

„To nic. Všechno je jak má být. Našel jsi mé vědomí, a i když už jste mé tělo pohřbili, tak je hlavní, že jsi ty i tví bratři v pořádku. O mě tady nejde. A nikdy ani nešlo," snažil se elfský král uklidnit svého syna a konečně ho sevřel v otcovském objetí.

"Jak to můžeš říct!. Kdybys byl naživu, nikdy by se nestalo to, co se stalo a my mohli žít v míru. Kdybychom byli opatrnější a víc se dívali kolem sebe, nemusel jsi zemřít. Já a moji bratři bychom nevyrůstali bez otce," zanaříkal  L'argas. Připomínal mladíka, kterým kdysi býval. Předtím, než ho změnila otcova smrt.

„Já vím, synu, ale minulost již nelze změnit. Naše schopnosti jsou sice mocné, ale čas lze jen zpomalit. Nikdy ho nezastavíme navždy a už vůbec ho nedokážeme posunout nazpátek. To, co se stalo je jen jedna z událostí, k nimž muselo dojít, abychom se dostali do dnešního dne. I když je to sebehorší, po období temnoty zas přijde světlo a já věřím, že ho pomůžeš nastolit," pronesl král a sundal si z hlavy korunu. „Vím, že to jednou dokážeš. Byl jsi k tomu zrozen," pronesl a bylo vidět, že oba moc dobře vědí, o čem král mluví. „Ale teď mi prosím řekni, kdo to byl. Chci to vědět, i kdyby to bylo to, čeho se již několik dní obávám," řekl a úpěnlivě se mu zadíval do očí. Poté mu královský klenot položil na hlavu a hrdě se na něj zadíval.

L'argas najednou sklopil hlavu k zemi. Jako zlobivý kluk, který má tajemství. Ray k němu přistoupila a povzbudivě mu položila ruku na rameno. Když se k ní její Vůdce překvapeně otočil, jen se usmála a jemně ho stiskla.

„Byla to Lor'ireth," zašeptal skoro neslyšně.

„Myslel jsem si to," povzdechl si Ge'zriel a odvrátil od dvojice pohled.