Zajatci pravdy

Kapitola CXLIII~

Ahoj, je tu nový díl a já doufám, že dneska se vám to bude líbit a nezapomeňte mi tu zanechat nějaký ten komentář. No, já zatím mizím. musím vyřešit problém s mým naprosto nemožným telefonem. Zatím se mějte a přeju příjemné čtení :)

"Vážení, teď mě všichni pozorně poslouchejte. Jak už možná víte, meč není jen nástroj, je to vaše součást. Nevnímejte ho jen jako bezduchý kus skla nebo kovu, protože tím rozhodně není. Zbraň ve vašich rukách by se dost dobře dala přirovnat k prodloužené paži. Energie protékající naším tělem proudí v ve vašich nástrojích, v předmětech se kterými manipulujete a k nimiž máte citový vztah. Někteří z vás si již vybrali své zbraně, nebo jim již byly přiděleny. Ti stoupnou stranou. Vás ostatní poprosím o maximální pozornost a soustředění" požádal mladé učedníky L'ragas, který je provázel na jejich strastiplné cestě, jakožto učitel boje se sečnými zbraněmi. Vedle něj stál Lau'reth, který se po intenzivním přemlouvání nechal přesvědčit, aby mu dělal pomocníka. Sice se mu do toho původně moc nechtělo, ale na druhou stranu mohl dohlížet na Ray a G'esstera, aniž by to bylo jakkoli podezřelé.

"Měli bychom se přesunout trochu stranou," špitl jí do ucha její modrovlasý přítel a jemně jí vzal za loket. Společně s jedním tmavovlasým klukem stáli opodál a sledovali, jak si ostatní vybírají zbraně, které budou dál používat. Někteří z nich už sice nějaké měli, ale žádné z nich nebyly z materiálu, který byl z jejich původní planety. Jak Gess tak Ray dostali svou zbraň od svých rodičů nebo Vůdců, jako bělovláska. Jak tomu bylo u mladíka, který stál nesměle po jejich boku, tak to ani jeden z dvojice netušil.

Ray svou pozornost odtrhla od již nastoupených členů její bojové skupiny a zaměřila se na podstavce a předměty, které ležely před nimi. Zpočátku to vypadalo jako beztvaré kusy kovu a několik sněhobílých krystalů. Když ovšem přišla blíž ta dívka, která bojovala jen za pomoci svých nožů a kočkovité šelmy, která jí i nyní stála po boku, jednotlivé substance se vznesly ze svého místa a začaly se spojovat a přetvářet. Krystaly se jakoby roztékaly a utvářely mírně zahnutou čepel. Hvězdný kov se ihned spojil se průhlednou látkou a společně vytvořily zbraň se stříbrně se lesknoucím jádrem, kovovou ne příliš výraznou záštitou a rukojetí, která vypadala, jako by jí někdo pokryl kovovými chloupky. Ovšem byl to jen klam. Nejdominantnější na celé zbrani byly lesklé, zelené a hnědé kamínky zasazené v čepeli meče. Nebylo jich mnoho, ale i tak to vypadalo, jako by vyzařovaly vnitřní energii. Nakonec se před hnědovlasou dívkou objevily dvě delší dýky a tak to pokračovalo dál a dál.
Mezitím se dívce v hlavě ozval velmi známý hlas. Meče jsou odrazem duše, která je vytvořila. Zcela se přizpůsobí potřebám a možnostem bojovníka, který s nimi má nakládat. Je to fascinující proces. Nikdo z nás mladších neví, jak přesně funguje. Údajně to ví jen královská rodina, která má toto naše dědictví v úschově a vydává ho jen na takovéto obřady. Váže se k tomu legenda, která praví, že pouze spřízněné duše dvou Xavijů dokáží používat stejné zbraně, aniž by se na nich cokoli změnilo. Ty jo, představa, že za celý svůj život potkám jen dvě osoby, do které mi budou souzeny natolik, abychom měli naprosto totožnou energii je děsivá. Mnohdy se spřízněné duše ani nikdy nesetkají. Smutný úděl našeho národa, povzdechl si v duchu kmotřenec jejího Vůdce a Ray pohledem zkontrolovala dva meče, které jí věnoval generál.

Hledala na nich změny. Zdálo se jí, že od chvíle kdy jí je dal už uběhla dlouhá doba a přesto to byl jen týden. Hledala na nich nějakou změnu. Musela tam být. Jsou delší, napadlo jí, když si je na několikrát měřila. Také krystaly jsem měla jinak uspořádané nebo snad ne? Sakra, už si to nepamatuju Taky vypadají trochu užší, ale zrak mě může klamat. No nic, nebudu si s tím lámat hlavu. Já a L'argas, díky všem bohům, spřízněné duše nejsme. Představa že zrovna my dva bychom se měli dokonale doplňovat, rozumět si a celkově spolu být je skoro nemyslitelná. No poslední bod na mém seznamu je skoro splněný, vzhledem k tomu, že je mým Vůdcem. A vůbec, vždyť mi ani nemůžeme být spřízněné duše. On má jen dvě barvy a já tři. Nepasujeme k sobě. Já bych řekla, že je mnohem větší pravděpodobnost, že se navzájem zabijeme. Sice je někdy fajn, ale jindy zase nazabití. Viz dnešní ráno! Ukradnout někomu peřinu a skoro ho shodit z postele! To si ze mě snad dělá srandu. Aspoň že si na mě zatím nic nedovolil. To by taky mohl dostat jednu mezi oči. Ach jo, kam jsem se to zase dostala, hudrovala dívka v duchu a zkoumavě hleděla na ostatní, kteří usilovně pracovali na výrobě svých zbraní.