Zajatci pravdy

Kapitola CVIII~

Ahojky. Tak tentokrát jsem nezapomněla. Doufám, že se vám bude líbit a nebudete mě chtít uškrtit. Pište komentáře, jsem na ně zvědavá. Tak hurá do toho.

Všichni se napjali. Věděli, koho mají očekávat, ale když spatřili přesilu, proti které stáli, všem do jednoho prolétla hlavou myšlenka: A má to vůbec smysl? Vždyť tohle nemůžeme zvládnut.

„Neustupujte! Vybrali jsme místo tak, že jejich početní převaha nebude mít na výsledek boje vliv. Jsme mnohem lepší a zkušenější. Neustupujte, neváhejte. Když to bude nutné, braňte se bez ohledu na to, jestli jim ublížíte, ale zkuste je všechny nepozabíjet," snažil se je povzbudit jejich velitel.

„To jako měla být motivace?" ušklíbla se Raven a hodila po něm pochybovačný pohled.

Xavij se na ní jen podíval a oplatil jí její úšklebek. „Lepší než nic ne? Musím jít příkladem," zasmál se a také vytáhl své dva meče. Do středu čepele měl vsázené modré kameny, které se bojechtivě rozsvítily. Luk na rozdíl od něj se pyšnil jen svou širokou obouručí s jediným rubínem na rukojeti. Oba bratři vypadali jako ztělesněné dobro a zlo. L'argasovy černé vlasy mu sahaly skoro do pasu a téměř splývaly s pláštěm tak tmavým jako temné stíny noci, která byla ještě daleko.

Zato Luk vypadal jako elf z Pána prstenů. Jeho vznešený vzhled byl dech beroucí. Modré oči plály studeným světlem a zabodávaly se do nepřátel, kteří byli už jen pár kroků od nich. Sněhobílým pláštěm připomínal jednoho z bohů, které jejich národ uctíval již po generace. Šedobílá tunika a světlé kalhoty mu dodávala čistší a mírumilovnější vzezření. A byl to přesný opak toho, jak se právě cítil.

Dav se zastavil několik kroků od nich. Vyšli z něj hlavní protagonisté celého spiknutí v čele s Maleken. To zjištění Raven zasáhlo. Doufala, že bude její bývalá kamarádka daleko od ní a že se nebude účastnit toho honu na její osobu.

„Dáváme Vám poslední šanci se vzdát a podrobit se novému řádu, který ve Hře nastolíme. Hráči se mohou vrátit a zapojit do naší nové společnosti a Xavijové budou uvězněni tak, jako oni vězní ve skutečném světě dopadené odbojáře, nebo budou souzeni dle svých hnusných skutků.

„To nemohu přijmout. Mám zodpovědnost za své druhy. Takovému osudu je nemohu zaprodat. Ale vy máte ještě šanci napravit své nerozvážné chování. Vzít zpět své hloupé jednání. Žijte tu normálně. Smiřte se se svým osudem i sami se sebou. Xavijové a lidé nemají budoucnost ve skutečném světě, ale mají jí zde. Ve virtuální realitě. Tady neexistují strany ani nevyřízené účty, tak proč je sem přenášíte? Nebylo už dost sporů a smrti? Proč to jednou pro vždy nenechat být?" zeptala se Raven a zoufale se zahleděla na rusovlasou dívku v čele bojovníků, kteří je přišli zlikvidovat.

„Proč je bráníš Raven? Ty, které zabili rodiče a bratra! Zažila jsi osamění, za které mohou jen oni a jejich útok na Zemi. Co to s tebou udělali? Vždyť jsi je nenáviděla stejně jako já! Co se změnilo?!" zakřičela na ní Maleken.

„Já v sobě nemám tu nenávist jako ty! Mýlíš se ve mně. Mýlíš se ve všem! Kdybyste se naučili hledět na svět z více úhlů. Naslouchat nejen sobě, ale i jiným a hlavně svému srdci! Vy lidé to neumíte. Ano udělali špatné věci, ale nezapomínej, že lidstvo způsobilo dvě obrovskè světové války a mnoho jiných, menších ale stejně krvavých konfliktů. Prakticky jsme zdevastovali celou Zemi! Proč nejsi ochotná se rozhlédnout a nevidět jen lidi, ale i důsledky jejich konání. Od té doby, co jsou tu oni, nebyl jediný světový spor, jediná tahanice nebo nesrovnalost mezi státy. Příroda se sice pomalu, ale dává do pořádku. Neříkám, že jsou to naši spasitelé, ale kdyby se tu alespoň uvažovalo o něčem jiném, než vojensky vynuceném míru, dokázali bychom žít. Ne jen přežívat," ukončila svůj dlouhý monolog Ray a doufala, že tím zabila alespoň nějaký čas. Bylo jí jasné, že to, co z ní teď vypadlo, byla úplná kravina, ale evidentně to zafungovalo. Koutkem oka zahlédla, jak Xavijovi po její pravici zacukal koutek, ale ihned to bravurně zamaskoval. Co jiného taky čekat od generála.