Zajatci pravdy

Kapitola CLXXX

  "Ale splatila jsem mu to dobře," vzdychla si Ray když uléhala do postele. Hned na to se její vědomí odebralo do říše snů.   

Temnota na chvilku obestřela její mysl. V jednu chvíli neviděla vůbec nic a v té druhé se už prostředí kolem ní začalo opět projasňovat. Dívka prakticky ihned věděla, kde se ocitla. Co jiného jsem taky mohla čekat, pomyskela si kousavě a rozhlédla se po obrovské místnosti, ve které by se měli nacházet draci její rodiny a několika dalších. 

"Ray!" ozval se za ní hlasitý výkřik až leknutím nadskočila. Než se stihla pořádně otočit, už jí svíraly v objetí čísi silné ruce. 

"An'drethe! Nech jí! Ještě jí udusíš!" smál se její otec, který objímal kolem pasu jejich matku. Světlé vlasy jí padaly na záda a úlevný úsměv projasňoval její půvabnou tvář. 

"Ale no jo furt," zavrčel uraženě její starší bratr a poodstoupil od Ray'lith s provinilým výrazem ve tváři.

"Fajn. A ty mi teď vysvětli, kdes tak dlouho byla a proč jsem měl několikrát pocit, že jsi zase v nějakých pořádných problémech," řekl jejich otec a jeho modré oči byly plné otazníků.

"No," protáhla  bělovláska a uhnula pohledem. "To by bylo na delší povídání," zamručela a rozhlížela se kolem sebe. Doufala, že uvidí Adrasiela, ale nějak ho nemohla najít. Asi je někde zalezlý a užívá si zasloužené pohody, pomyslela si dívka a opět se věnovala své rodině. 

"Zatím máme času dost," pokrčil Rameny její otec a trochu se zamračil. Evidentně nepřipouštěl jakoukoli další diskuzi. 

"Moje kamarádka se začínala měnit. Potřebovali jsme jí dostat ze hry, aby nedopadla jako já," pronesla a ukázala na své bílé vlasy. "Před časem jsme se trochu pohádaly a tak na mě měla ještě vztek. Rozhodli jsme, že se na chvíli vrátím zpátky do hry. Musela jsem se postarat o to, že se pořádně naštve. Nedocílili bychom potřebného efektu, kdybychom jí nedostali do stresující situace. Proto jsem jí vyprovokovala,  začali  jsme spolu bojovat a já se nechala zabít. Moje vědomí se rozletělo na několik částí a byla jsem několik dnů mimo. Tělesně jsem to ani moc nepocítila, jen to nebylo moc příjemné. Hlavní ale je, že jsem Mal pomohla. A taky jsme si spoustu věcí konečně vyříkaly. Teď je z ní plnohodnotná Zentii. Možná jste jí už taky viděli. Ten tupec Ge'els jí dneska zavřel do vězení kvůli jejímu předešlému napojení a odboj. Má modré oči a černé vlasy. Nechci nic předjímat, ale mám z ní takový divný pocit. Určitě bude mít modrou krev. Podle názoru jedné mé kamarádky je možná z královské rodiny. Je to sice nepodložené, ale docela by to sedělo," skončila dívka s vysvětlováním a zvědavě přejížděla pohledem z jednoho člena své rodiny na druhého. 

Všichni se po sobě podívali. Vyměňovali si dost podivné pohledy. Ray na to jen vyjeveně zírala a nechápala, o co tady vlastně jde. "Řekla jsem něco? Vypadáte, jako byste mi něco tajili," vyptávala se podezíravě Ray.

"Znali jsme jí i její rodinu," pronesl pomalu dívčin otec a snažil se tvářit neutrálně. "Bylo to už před lety. Velmi dlouho jsme se neviděli. Copak ty si z dětství vůbec nic nepamatuješ?" ptal se jí opatrně, ale bylo vidět, že na její odpověď napjatě čeká.

"A měla bych? Myslela jsem, že jsem se s ní poznala až na gymplu," podotkla Ray a snažila se zapátrat ve své paměti. Pravda, stále tam bylo mnoho slepých míst, ale ona doufala, že se to časem zlepší. 

"Setkávali jsme se celkem pravidelně. Byly jste si hodně blízké už jako děti," zavzpomínal nejstarší a jeho oči vypadaly tak zasněně, jako by se na malou chvíli ztratil v minulosti. To Ray moc nepřesvědčilo. Na tom, co  řekl a jak se při tom tvářil, se jí něco nezdálo. Měla takový vtíravý pocit, že jí tentokrát neříká celou pravdu, nebo že si jí trochu poupravil. Neodvážila se to vyslovit nahlas, ale zdálo se, že jí tu všichni lžou přímo do očí.