Zajatci pravdy

Kapitola XX~

Ahojky. Tak jsem tu s novým dílem. Očividně. No, každopádně doufám, že se vám bude líbit. Chtěla bych vás upozornit na to, že dnes opět odjíždíme do Tater. Nevím jak to bude s vydáváním kapitol. Doufám, že moje milovaná korektorka na mě nezapomene a jednou za dva dny mi sem něco hodí. Na komentáře se pokusím odpovědět hned po návratu. To je pro dnešek vše 😁

Strach

Najednou se před nimi otevřelo široké, rozlehlé údolí. Oproti zeleným loukám, které se táhly od východu k západu této větve, to bylo něco úplně jiného. Na jeho dně seděla mlha, hustá jako mléko. Nedalo se rozeznat naprosto nic, kromě ostrých vrcholků skal, vyčuhujících přímo uprostřed tohoto podivného místa. Re chvilku kroužil nad tím vším a hodnotil situaci. Na výběr moc neměli. Buďto se mohli vrátit zpátky, nebo to risknout.

Tak co myslíš, ozvalo se Raven v hlavě. Chvilku váhala co odpoví, ale ani jedna z možností se jí nezdála moc dobrá.

Co kdybys mě vysadil hned na začátku té mlhy? zeptala se v myšlenkách.

To by možná šlo, ale musíš mi slíbit, že na sebe dáš pozor. Nevím proč, ale něco, jako by mi bránilo, se k tomu místu přiblížit. Drakův ustaraný hlas bělovlásce chvilku rezonoval v hlavě, než doopravdy pochopila celý význam jeho slov.

To tam jako mám jít sama? zasténala a vrhla po drakovi nešťastný pohled. To přece nemůžeš myslet vážně.

Copak. Máš strach? uchechtl se.

Ne, ale bude divné, nemít najednou ani jednoho z vás pořád za zadkem, odsekla mu nabroušeně Raven.

To už Re přistával na rozlehlé louceve ve vlhké trávě. Jen kousek od nich začínala ta divná mlha. Na začátku ještě rozeznávala siluety pokroucených stromů. Za nimi pak všechno mizelo a zůstávala jen bílá tma, která postupně houstla.
Tohle tedy nebyl zrovna moc povedený manévr, napadlo ji ale je pořád ještě nezkušený a to ho omlouvá. Drak mezitím prudce roztáhl křídla, aby udržel rovnováhu a zabránil tak Raven sklouznout dolů.

Re, buď prosím alespoň poblíž. Vůbec nemám tušení, co tam na nás číhá, poprosila svého společníka. Pak se pomalu a neochotně vydala vstříc neznámu.

Tak dobře. Sednu si támhle na ty skály, co koukají z té mlhy ven a budu tu na tebe čekat. Kdyby něco, stačí jen písknout. Zkusím se k tobě nějak dostat, ale doufám, že na to nedojde, zakončil Re jejich rozhovor. Na tomhle podivném místě panovalo mrtvé ticho. Neozýval se ani jediný zvuk. Tedy kromě lehkého nášlapování bělovlásky, která se opatrně plížila vpřed. Všude kolem ní se povalovaly cáry mlhy, ve které se všechno ztrácelo. Když se ohlédla zpět, trochu jí vyděsilo, že už nevidí ani siluetu svého draka. Prostě vůbec nic. Na chvilku se zastavila a pohrávala si s myšlenkou na návrat. Stačilo pár kroků a byla by zpátky na louce. Zase by viděla nebe a svého kamaráda, který tam na ní čeká. Pak rychle zatřásla hlavou, odhodila si z čela rychle vlhnoucí pramen vlasů a pokračovala opatrně vpřed.

Zničehonic se jí něco připletlo pod nohy a Raven letěla k zemi. Dopad nebyl ani tak bolestivý, jak to na první pohled vypadalo. Místo na kterém ležela, bylo ale přinejmenším zajímavé. Tam, kde končila tráva, začínal studený kámen. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního, jenomže dokonale opracované kameny pokryté podivnými symboly se nepovalují po zemi jen tak pro nic za nic.

Bělovláska si všechno se zájmem prohlížela, ale potom se musela rychle zvednout. Nebyla tu kvůli pozorování přírodních zvláštností, ale proto, aby prozkoumala nové území. Rychle se rozběhla. Na mokrém, hladkém povrchu jí nohy nepříjemně podkluzovaly a její boty vydávaly klapavé zvuky. Takže s utajením moc počítat nemůžu, pomyslela si.