Zajatci pravdy

Kapitola LXXXII~

Ahojky, tak jak se máte? Předvánoční šílení sice už začalo před několika týdny, ale na mě to dolehlo až teď. A taky je toho požehnaně. Tenhle týden mi držte palce. Pokusím se vydávat stejně jako obvykle, ale nevím jestli se mi to podaří. Snad se vám bude díl líbit :D

Cesta tam

Otravný hlas který se následně ozval jí zkazil i ty poslední zbytky dobré nálady, které stále měla: "Ale, ale zvířátko nám odchází bez rozloučení. Jak neslušné."

"Připoj mě prosím co nejrychleji, nebo mu jednu vrazím," zavrčela dívka a podívala se na Luka.

"Už to bude," odpověděl a rychle jí připnul na spánek mikročip. Vypadal trochu jinak než ty, které dostala na začátku. Byl takový propracovanější a složitější. Možná se jí to je zdálo, ale určitě se tam dělo víc, než jí Xavijové přiznávali. Co jiného jsem taky mohla čekat? Proč by taky byli upřímní k nějaké obyčejné lidské holce, napadlo jí.

Ještě by své myšlenky rozvíjela dál, ale to už Luk ťukal něco do klávesnice. Věděla, že jí už moc času nezbývá.

Za tři dny, ozval se jí v hlavě hlas, který jí byl velmi povědomý. L'argas! uvědomila si záhy, ale to už se jí zatmívalo před očima. Nedokázala mu v tu chvíli odpovědět a asi by ani nevěděla jak. Ve skutečném světě nikdy odpovídat nezkoušela.

Tma, do které záhy upadla, byla neprostupná. Netrvalo to dlouho a objevila se na malé lesní mýtině. Bylo to skoro stejné, jako když se připojovala poprvé. Vyvolalo to v ní pocity nostalgie a na tváři se jí objevil zasněný úsměv.

"Zvolte si prosím svou postavu," ozvalo se odkudsi u lesa. Ženský hlas, který se jí nyní zdál mnohem povědomější. Sice nevěděla, kdo by to mohl být, ale měla takový divný pocit.

Před ní se objevily dvě siluety. Jedna z nich zůstala jen černá. Nedalo se rozeznat, jestli je to dívka nebo chlapec, dokonce ani zaměření. Zato druhá jí připadala velmi povědomá. Dívka s bílými vlasy a a zelenomodrýma očima se na ní dívala neústupným pohledem. Vypadala skoro jako živá, ale její oči byly jakoby skleněné. Nevěděla, jak jinak by se to dalo vyjádřit. Chyběla jim ta jiskra, která byla charakteristická pro všechny živé bytosti. Ale teď nebyl čas na váhání. Chtěla mít připojení už za sebou. Tenhle mezisvět nikdy moc nemusela.

"Tak se do toho pustíme ne?" promluvila sama k sobě. Chvíli se na bělovlasou dívku jen dívala, ale potom zatřepala hlavou. Snažila se vypudit myšlenky na to, že by začala od začátku. Sice by to nebylo jednoduché a nikdo by jí nehledal u malých začátečníků. Ale to nemohla. Kdyby to nakonec přece jen udělala, zklamala by nejen všechny okolo, ale hlavně sebe. Ray se nepovažovala za hrdinku nebo spasitelku světa. Ale její vlastní zodpovědnost jí někdy zrazovala. Když si někdy něco vzala do hlavy, nedokázala přestat, dokud to nedosáhla do konce i kdyby jí všechny její aktivity měly roztrhat na kousky. Někdy, popravdě dost často, si uvědomovala, že se to nedá považovat za výhodu. Díky tomuhle povahovému rysu byla často ve stresu a připadalo jí, že se její pečlivě vybudovaný domeček z karet začíná hroutit. Konec přemýšlení! Je čas na činy! okřikla se. Znovu se přistihla, že se její mysl toulá daleko od reality. Jak té normální, tak i té virtuální.

Rychle se pohledem zaměřila na její charakter. Tentokrát to už šlo jako po másle. Nemusela nic nastavovat ani se usilovně soustředit. Nejspíš jsem si na to už zvykla, pomyslela si, když se její mysl usadila ve virtuálním těle. Vzpomněla si na to, jak ho před skoro rokem a půl vytvářela. Byla jsem taková optimistická a plná radosti. Ted už je to jiné. Co se na mě vlastně změnilo? Získala jsem nové zkušenosti a prošla si věcmi, které byly neskutečné a mnohdy dokonce nevysvětlitelné. To na člověku zanechá stopy, pomyslela si. Na mysl jí vytanula vzpomínka, které se už nějakou tu dobu nemohla zbavit.