Zajatci pravdy

Kapitola XXI~

Poznání

Re poskakoval vedle ní. Jinak se to ani nedalo nazvat. Draci nebyli uzpůsobeni k pohybu po zemi, takže jejich chůze byla trochu houpavá a vůbec nevypadala důstojně. Raven se ho lehce dotýkala, aby pořád věděla, že je tady s ní. Oběma jim to dodávalo větší jistotu. Když už si zaklínačka uvědomila, že všechno, co se jí tu zatím stalo, je jen iluze, bylo pro ní mnohem snažší to ignorovat.
A jako by i mlha věděla, že Raven ví. Žádné další nepříjemné setkání jim už nepřipravila. Takhle tedy postupovali vpřed. Bok po boku zvolna procházeli skrz, teď již rozmazané, postavy a přibližovali se ke středu údolí.

A pak zničehonic mlha skončila, jako by někdo mávl kouzelnou hůlkou. Dvojice se překvapeně zastavila. Naskytl se jim zvláštní pohled. Tam, kde končil mlžný závoj, byly ve vzduchu vepsány podivné oranžové symboly. Raven připadaly hrozně povědomé, ale nemohla si vzpomenout, kde je viděla. Než mohla myšlenku pořádně rozvést, symboly se začaly přeskupovat. A nejen to. Všechno do sebe začalo zapadat. Některé obrazce byly větší. Ty stály většinou uprostřed a kolem nich, v pravidelných intervalech, kroužily menší. Když se otočila, zjistila, že to samé může vidět všude kolem sebe.

Je to jako ta hra, kterou jsme hráli s bráškou, když jsem byla malá, uvědomila si Raven. Skládali jsme symboly do kruhu kolem sebe. Každý obrazec představoval slovo a jeden kruh větu. Bylo to zábavné a jednoduché! Někdy s námi hráli i rodiče. Užili jsme si při tom spoustu legrace. Tohle je hodně podobné. Sice trochu složitější, ale princip je stejný a většinu poznávám!

Chvilku upřeně sledovala tu zvláštní podívanou. Otáčela se kolem sebe a to, co zjistila, jí vyrazilo dech. Překvapeně se nadechla a pořád se tomu zdráhala uvěřit. Ještě chvíli kontrolovala, jestli všechno pochopila správně, ale nakonec zjistila, že se opravdu nemýlí.

Co se děje? zeptal se zvědavě Re.

Tohle není jen tak obyčejná herní mapa. Je to vstup do kontrolního počítače! odpověděla mu Raven užasle.

Rychle se přesunula blíž. Když už byla těsně u symbolů, natáhla ruku před sebe. Začala je posouvat a přemisťovat podle pravidel hry, kterou si pamatovala z dětství.

Zadala počítači pokyn pro přístup k Serveru. Ani nepomyslela na to, že by se to mohlo podařit. Proto jí tak překvapilo, když počítač opravdu zareagoval a umožnil jí přístup. Zkusila změnit nastavení, aby jí ukazovalo pro lidi srozumitelné znaky. Kupodivu zařízení opět zareagovalo správně. I přes tento úspěch měla bělovláska podivně špatný pocit. Snažila se proto pracovat co nejrychleji.

Okamžitě se přihlásila na svůj účet a našla seznam kontaktů. Maleken byla samozřejmě na prvním místě. Rychle zadala příkaz k poslání zprávy a dala se do psaní.

Ahoj Maleken,
Asi si právě myslíš, že tě chce někdo napálit nebo že ti napíchli Server. Nic z toho se nestalo. Jsem to opravdu já, Raven. Doufám, že jsi na mě nezapomněla. Nebudu ti říkat, jak jsem to udělala. Sama dost dobře nechápu jak se mi to povedlo. Chtěla jsem ti jen říct, ať na sebe dáváš pozor. Znám tě až moc dobře, abych věděla, čeho jsi schopná. Hlavně tě prosím, neudělej žádnou hloupost. Už stačí, že tu musím trčet já. Neboj, jsem v pořádku. Měj se. Nečekej další zprávy.

"Kruci-himl-kurva-drát-!-!-!-!"

Raven Black

Když byla se svou​ zprávou hotová, rychle jí odeslala a odhlásila se. Potom už jen zamaskovala stopy po své přítomnosti a bylo to. Stále nechápala, jak se jí to mohlo povést. Její pocit nejistoty a neurčitého ohrožení stále sílil. Rozhodla se proto, že by odtud měli co nejrychleji vypadnout.

Re? Mohl bys tady vzlétnout? zeptala se s nadějí v hlase. Už se jí nechtělo jít znovu přes tu hnusnou mlhu. Měla silný pocit, že by se měli co nejrychleji vytratit. Něco se blížilo.

Mohu se o to pokusit. Snad to půjde, ale budeš mi muset půjčit nějakou svou energii. Jinak bychom se mohli zřítit. Nevím proč, ale tohle divné místo mě nějakým způsobem vysává.
Přestože jeho odpověď byla trochu nejistá, vypadal docela odhodlaně.

Dobře, posluž si. Hlavně ať už jsme pryč, zavelela bělovláska a vyskočila drakovi na hřbet. Ten se vší silou odrazil, silně máchl křídly a hned byli několik metrů nad zemí. Najednou všechny obrazce pod nimi změnily barvu z oranžové na zelenou.

Re! Rychle vleť do té mlhy! Musíme se schovat! Křikla na svého společníka v myšlenkách Raven.

Drak ani chvilku nezaváhal a udělal, co se po něm chtěla.

A stůj. Ráda bych viděla co se bude dít, zavelela záhy. Potom dodala: Promiň, že tě tak komanduju, ale doopravdy se mi to tam ani trochu nelíbilo.

Ok, dostalo se jí stručné odpovědi. Z místa, kde se skrývali sice neměli úplně nejlepší výhled, ale zahlédli odtud alespoň něco. Zároveň nebyli tak nápadní, jako kdyby zůstali dole.

Jejich pozornost upoutal eletrický výboj, který se s praskáním objevil uprostřed kruhu. Najednou se začaly objevovat další a postupně jich přibývalo. Vzduch zavoněl ozónem a ve vlasech Raven zašimrala statická elektřina. Záře byla tak silná, že si musela rukou zaclonit oči. A potom bylo najednou všechno pryč. Místo toho stála uprostřed volného prostranství postava v černé kápi.

"Ach jo. Tak jsem zase tady," řekl povědomý melodický hlas s povzdechem a Raven měla co dělat, aby nespadla z reova hřbetu.

Postava udělala prudký pohyb rukou a shodila si z hlavy kápi. Zpod ní se vynořila záplava dlouhých světlých vlasů. Luk se kolem sebe rozhlédl a ani ho nenapadlo, podívat se nahoru.

Ale jak tu může být? Vždyť přece zůstal ve skutečném světě, pomyslela si Raven a na tváři se jí objevil nechápavý výraz. Leda, že by byl administrátor! Tohle poznání jí zasáhlo nebývalou silou.

Rychle stočila svůj pohled zpátky k Lukovi a dobře udělala. Viděla, jak si "elf" sahá na zápěstí, vyhrnuje rukáv tuniky a dotýká se nějakého zařízení. Vypadalo jako jemný kovový náramek s motivem propletených listů a modrým svítícím kamenem uprostřed. Najednou se jeho obraz rozostřil, zavlnil a na místě, kde ještě před chvílí stál, se objevil majestátní bílý havran. A přesně v tu chvíli jí všechno do sebe začalo konečně zapadat.