Zajatci pravdy

Kapitola LXXII~

Ahojky! Tak jsem tu s novým dílem! Snad se vám to bude líbit. Není sice nic moc, ale slibuju, že se to zanedlouho rozjede, to se nemusíte bát. Každopádně, jsem zvědavá co na to řeknete.

Divadélko

"Nechovej se jako malý dítě a koukej se uklidnit," napomenul T'nerth černovlásku, která stála na druhé straně lůžka. Pokaždé, když se pohnul dívka zopakovala jeho pohyb. Systematicky před ním ustupovala a celou dobu hypnotizovala injekční stříkačku, kterou svíral v rukou. Její vystrašený výraz mluvil za vše. Typický případ trypanofobie, pomyslel si. Znal jednu osobu, která by mu s ní mohla pomoc, aniž by to pro ní bylo moc frustrující. Avšak L'argas měl své vlastní povinnosti.

"Raven, zkus se alespoň trochu uklidnit a sedni si na tu postel," požádal jí když odkládal svou velmi nebezpečnou zbraň na nedaleký stolek.

Dívka si ho stále podezřívavě měřila, ale raději ho poslechla. Nechtěla si ho znepřátelit. A taky se jí ulevilo, že je už konec té podivné parodii hry na honěnou, kterou tady ti dva už dobrých deset minut předváděli. Zrovna tak byla překvapená svou vlastní reakcí, která byla i pro ní samotnou nadmíru nezvyklá. Nikdy neměla strach z jehel, ale když viděla tu skoro dvacet centimetrů dlouhou, ostrou věc, nedokázala si pomoci. Něco, ať už to byla ta stříbrná látka, nebo sama velikost stříkačky, kterou do ní chtěl zapíchnout, se jí na tom zdálo velmi děsivé a stresující. Moc tomu nepomáhal ani fakt, že to mělo být rovnou do krku. To prostě nemohla připustit. Nakonec mu přeci jen vyhověla. Nemusela se ani nijak moc přemáhat. Ovšem připadala si velmi trapně. Její reakce se mu musela zdát hloupá, ba dokonce nepochopitelná, ale v tu chvíli se zkrátka nedokázala ovládnout. Panika, kterou na okamžik pocítila, se dala srovnat jen s několika málo hrůzostrašnými okamžiky, které stihla za svůj nedlouhý život zažít.

"J-já se ti moc omlouvám. Netuším, co to do mě vjelo, nikdy jsem nic podobného neudělala" vysoukala ze sebe provinile a stále koutkem oka pokukovala po té divné kapalině, která se jí měla dostat do těla. Pořád přemýšlela, k čemu by to mohlo sloužit.

"Je to jen látka, která zmírní dopad našich schopností na tvé lidské tělo. To jen pro jistotu, že by zas někoho něco napadlo. No, však víš, jak to myslím," vysvětlil jí a ona jen souhlasně přikývla. To všem nebyl konec jejich rozhovoru. "Raven, ty jsi nikdy dřív trypanofobií nerpěla?" zeptal se zvědavě lékař. Vypadal, jako by ho to doopravdy zajímalo.

"Ne, nikdy, pokud si tedy dobře pamatuji," zamyslela se Ray. "Taky už je to docela dávno, co jsem dostala poslední injekci. Možná to způsobila ta její neobvyklá velikost nebo taky moje nevědomost. Doopravdy nemám tušení," povzdechla si nešťastně. Sice věděla, že není blázen, ale bylo jí to hodně nepříjemné. Komu by taky nebylo.

"A nechtěla by ses té fobie zbavit?" zeptal se a zkoumavě si jí prohlížel.

"Že váháš," souhlasila a zahleděla se do prázdna. Kéž by to bylo možné, povzdechla si v duchu, ale ihned se přenesla zpátky do reality. Tohle její denní snění nebyl nikdy moc dobrý zvyk. "Jen škoda, že to nejde," zesmutněla a štěněčím pohledem si změřila černovasého Xavije.

"Ono by to šlo, ale chce to nějaký čas. Víš, naše schopnosti nemusí být jen bojové. Já například dokážu léčit. Vztahuje se to skoro na všechny nemoci a psychycké poruchy. Jsem poměrně mladý, takže jsem zatím nedokázal prozkoumat všechny možnosti svých schopností, ale s fobií bych snad mohl něco udělat," řekl a věnoval jí jeden vřelý úsměv.

"To bych ti byla moc vděčná. Jen bych k tomu měla otázek," nadhodila a zkoumavě ho pozorovala.

"A jaké to jsou?" vybídl jí, aby pokračovala. Kousek poodešel a přitáhl si k ní jednu z kovových židlí, která stála u nedalekého psacího stolu. Dokonce i ten vyvázl bez úhony po jejich předchozím představení. V tom je někdo náhle přerušil.