Zajatci pravdy

Kapitola LXVI~

Ahojky. Nová kapitola je tu. Asi vás zklame, kde začíná děj, ale nesmutněte. Zanedlouho se vše vyjasní. Nebo možná za dlouho. To záleží na mé náladě 😁😂😂😂

Luk

Raven se uchváceně dívala za mizejícím čínským drakem. Bílé vlasy jí vlály kolem hlavy a v očích se odrážela čirá fascinace touto bytostí. Luk měl takovou chuť zamávat jí rukou před očima, ale potom ho napadlo něco mnohem lepšího.

"Někdo se nám tu zamiloval," ušklíbl se. Nemohl si pomoct, prostě to musel říct. Ray po něm hodila jedním otráveným pohledem, ale nic na to neřekla. Místo toho jemně napřáhla ruku, aby mu mohla vlepit pohlavek, ale on obratně uhnul.

Někdy se chováme fakt jako sourozenci, zaslechl jednu její myšlenku.

Jen někdy? zasmál se v duchu stříbrný drak.

Re, neprovokuj a přenášej, stěžoval si Lau'reth. Doufal, že brzy budou na místě a on bude konečně v obraze. Ne, že by nevěděl, co se tam minule dělo, ale některé detaily mu trochu unikaly. Zvláště ty, co se týkaly jeho osoby.

Jako malí kluci, zaúpěla v duchu Ray. Xavij se musel usmát. Do té chvíle si ani neuvědomil, jak moc tohle lidské děvč dokáže ovlivnit své okolí. Sice vždycky nemá jen světlé chvilky, ale je fajn.

Drakovi z tlamy vyšlehl oheň a rozsvítil velký, dokonale vybroušený drahokam. Chvíli se nic nedělo. Luk se podíval na dívku, která stála vedle něj. Na tváři měla velmi soustředěný výraz. Oči se jí míhaly pod víčky, jak se snažila vybavit si všechny podrobnosti. Krajina kolem něho se na chvíli proměnila v černočernou tmu s proudy bílých čísel. Tohle lidi nikdy neuvidí. Tedy rozhodně ne v nejbližších pěti milionech let, ušklíbl se Lauee. Jeho antipatie vůči lidskému druhu díky mladé bělovlásce trochu opadly. Poslední dobou dokonce zvažoval možnosti, že by mohla být míšenec. Má mnoho vlastností, které ukazují spíš na Xavie. Její energie je jiná než lidská, vlastně se docela podobá té Xavijské. Její chladný a profesionální přístup by seděl na jednu z nás, ale emocionální výbuchy a zkraty, které někdy nedokáže ovládnout, jasně ukazují na člověka. Vypadá jako jedna z těch opiček, ale ovládá naši řeč. Sakra, už se v tom ztrácím. Pokud se na to podívám z té biologické stránky, tak mi vychází něco zcela jiného. Tyto dva druhy se nemohou křížit. Zkoumali jsme to již mnohoktát, ale naše geny jsou prostě neslučitelné. Základem lidské genetické informace je jedna dvoušrobovice DNA, ale naše se skládá ze dvou, které se v prostředku vodíkových můstků kříží. I kdybychom se postavili na hlavu, nemůžeme se nikdy, jak to jen říct, spářit s člověkem. To je naprosto nemyslitelné, přemítal Luk. Ale co kdyby se za ty miliony let změnili oni. Mohla by snad být...? Ne nemohla! Nebyli aktivní, jejich genetická informace se nezměnila to máme potvrzené! křičel na sebe v duchu, když zjistil, kam se jeho myšlenky opět stočily. I když byl velmi disciplinovaný, co se týče nepovolených úvah, nedokázal se svého podezření zbavit.

Pro Luka byl velký šok, když ho po temném přechodovém programu udeřil do očí studený vítr. Rychle se vydal k jeskyni, která byla ještě od minule, zakryta jen jednoduchým kouzlem. Kdyby nebylo T'nertha, asi by to tam už někdo našel. Tenebris je prostě naše zlatíčko, pomyslel si a vydal se ke skalní stěně, kde začínala chodba do nitra hory. Rychle si však uvědomil, že Raven stále stojí na místě.

"Tak jdeš, nebo tam chceš dočista zapadat sněhem," zavolal na ní, ale vítr mu vzal slova od úst.

"No jo pořád," zamumlala si pod vousy a otráveně se na ně podívala.