Zajatci pravdy

Kapitola CIX~

Ahojky je tu nový díl a já dokonce stihla vydat v termínu. Snad se vám bude líbit a dozvíte se v něm něco zajímavého. Jsem zvědavá na vaše reakce. Nejsem si jistá, zda budou nadšené, nebo naštvané za to, že to zase tak zdržuju 😁😂

Jen koutkem oka zahlédla Maleken s velkou sniperskou zbraní, jak míří přímo na ní. Potom už se jí zatmělo před očima a ona se propadla do naprosté tmy.

***

Její tělo jako by v tu chvíli spaloval nikdy nekončící žár. Cítila každou buňku, každý nerv, každý kousek svého těla. V jednu chvíli to vypadalo, jako by to snad nikdy nemělo skončit. Utrpení. Tím jediným a dokonale výstižným slovem by se to dalo popsat. Nevnímala nic jiného, kromě sebe a té neskutečné bolesti. V nekonečné temnotě panující kolem nedokázala rozeznat nic jiného, než jen své vlastní tělo, které zářilo, jako jediná osamělá hvězda. Modrá a bílá vrstva zářivé energie je pokrývala, jako jemná pavučina a její svit stále zesiloval. Vlákno po vláknu se nabalovalo na ostatní a pomalu pokrývalo prázdná místa, která zůstávala tmavá. Nebo se snad odkrývalo něco, co bylo hodně dlouho skryto pod zaprášenou schránkou? Rozpadající se slupkou, kterou nahrazovalo něco nového. Tak to cítila.

Najednou se temnota začala projasňovat. Raven si musela rukou zaclonit oči. Světlo, které se náhle objevilo, bylo až příliš jasné. A potom to konečně uviděla. Když to místo spatřila, zalapala po dechu. Nacházela se ve veliké místnosti s obrovskými skleněnými okny. Jen minimum celé konstrukce bylo tvořeno kovem, takže dívka viděla všechno, co s dělo kolem ní. Na některých průhledných tabulích se objevovaly černé Xavijské nápisy. Mnoho z nich byla v jakési odborné řeči, kterou dívka nebyla schopná dešifrovat. A potom to najednou uslyšela. Hlasité srdceryvné zařvání se rozlehlo celým komplexem. Dívka se kolem sebe zmateně rozhlédla a snažila se najít zdroj onoho zvuku, ale nikde nic nebylo. Prudce se otočila a strnula v němém úžasu. Za jejími zády se nacházela skoro neprostupná modrá clona. Voda, došlo jí to až po chvíli. A opravdu. Kolem zrovna proplouvala dvojice medůz se svými dlouhými chapadly. Nevypadaly, že by je přítomnost nějakého neznámého objektu příliš znepokojovala. Jako by to bylo úplně normální.

A z ničeho nic to tu bylo znovu. Ten srdcervoucí ryk, který zaklínačce drásal uši hned, jak ho zaslechla poprvé. Opět se otočila zpátky a pohlédla do hlubin celého komplexu. Sklené stěny jí dovolovaly zahlédnout mnoho kovových židlí a obrazovek, na nichž se míhaly různé údaje. Postupně však kovu přibývalo a to dívce znemožnilo zjistit kdo, nebo co by mohlo být zdrojem výkřiku, který jí tolik zasáhl.

Nevěděla, co se s ní děje. Jako by její tělo reagovalo zcela automaticky s jakousi vnitřní nutností, která jí poháněla kupředu. Nohy jí nesly směrem, o němž si byla jistá, že je správný. Proč se tohle děje? Kde to vlastně jsem? Jak jsem se sem vůbec dostala? Ptala se sama sebe. Žádné odpovědi se jí samozřejmě nedostalo.

Rychle probíhala chodbami. Každým krokem se jí zdálo, že se stále víc a víc blíží ke svému cíli. A potom vpadla do té největší místnosti, kterou v životě viděla. Sama nedokázala ani odhadnout, jak by mohla být dlouhá nebo široká, ale jedno jí bylo jasné hned na první pohled. Na výšku musela mít snad čtyři sta metrů.

To ale nebylo zdaleka všechno. Po okrajích místnosti se nacházely rampy, které byly zasazené do stěny. Raven si ani neuvědomila, že by procházela tak dlouhou chodbou, ale nejspíš to nebyla jediná věc, které si předtím nevšimla. Jedna z nich zrovna přistála přímo před malou bělovlasou dívkou, jejíž tělo slabě zářilo.

„Kdo jsi a co tu pohledáváš!" rozezněl se kolem ní velmi hluboký hlas, ale ona měla pocit, že ho stejně slyšela jen ve své hlavě.

„Já jsem Raven," představila se a se zájmem si prohlížela stvoření, které se před ní znenadání objevilo. Mělo obrovské, šupinaté tělo a spáry tak velké jako sama Ray. Ty byly tvořeny čtyřmi prsty, zakončenými drápy ostrými jako ty nejlepší Xavijské meče. Modré oči se při vyslovení jejího jména překvapeně rozevřely. V ten moment se v nich odráželo hned několik emocí. Radost, nevěřícnost a poznání. Obrovská, černá křídla zavlála ve vzduchu tak prudce, že se jejich blána prudce napjala. Dívka se skoro lekla, aby si to nádherné stvoření tím prudkým pohybem nějak neublížilo.