Zajatci pravdy

Kapitola LXXXVI~

Ahojky, tak jsem tu s novou kapitolou. Snad se vám to bude líbit. Všem vám chci popřát veselé Vánoce. Uvidíme se zít-, chtěla jsem říct v pondělí. 😁 Zatím se mějte.

Xavijové jen okupují nás a naší planetu. Musíme je vypudit dřív, než bude pozdě.

Neznámá postava o několik měsíců později: Stačilo jen jedno rozhodnutí, jeden moment a i ti nejlepší přátelé se mohli ocitnout na opačných stranách bojiště. Jak bláhoví jsme tehdy byli.

Mezitím se Raven dostala až k tajné chodbě. Nevěděla, proč raději nešla k teleportu, ale něco jí napovídalo, že by to nebylo nejmoudřejší. Mohla se tam objevit Maleken. Vlastně to bylo dost pravděpodobné. A Ray se s ní zrovna potkat nechtěla. Jejich poslední rozhovor jí bohatě stačil.

Co chceš teď dělat? ozval se jí v hlavě Lukův hlas. Když mu dívka neodpověděla, vlétl jí přímo do zorného pole. Raven sebou prudce trhla a překvapeně zamrkala. Její myšlenky se toulaly všude možně, jen ne v přítomnosti.

"P-promiň, co jsi to říkal?" zeptala se když se posadil před ní a rozčíleně přešlapoval z nohy na nohu.

Ach jo, že já se vůbec snažím, hlas který se jí v hlavě ozval byl soucitný, ale zároveň se v něm objevila výčitka. Raven to chápala, ale v tu chvíli prostě nedokázala uvažovat normálně. Slova její kamarádky jí ranila. Dokonce se už několikrát zamýšlela nad tím, jestli něco nepřehnala. Bála se, že jí takhle navždy ztratila.

Ptal jsem se tě, co chceš dělat. Pokud si dobře pamatuji, doufala jsi, že se k tobě Maleken přidá, až bude na vyšší úrovni. Teď o tom ovšem tedy dost pochybuji. A ke všemu, co to mělo jako být! To o těch stranách! Mohla jsi předpokládat, že až tohle vypustíš z pusy, už nikdy ti nebude důvěřovat, zakroutil hlavou Luk. Potom uslyšeli přibližující se kroky.

"A co mám podle tebe tedy dělat? Mam jí lhát? Mám říkat, jak jsem proti Xavijům a jak je nenávidim? A k čemu by to asi tak bylo? Tady na to stejně nikdo nehledí. Pokud nepočítáš ty fanatiky, které se smažíme najít," řekla Raven a popohnala Luka, aby sebou pohnul. Ten jí vylétl na rameno a pohodlně se tam usadil. Měl tak dobrý výhled na všechno, co se v uličce dělo. Kroky za nimi se zrychlovaly a Raven jen doufala, že to není rusovláska se kterou se před chvíli nepohodla. Karma si jí dneska evidentně našla.

"Ty!" naštvaný hlas, který záhy uslyšela jí donutil zastavit se. Její černý plášť za ní zavlál, jako krkavčí křídla. Jeho roztřepený dolní okraj, ve kterém se tu a tam objevila i nějaká ta dírka, se třepal v průvanu. Ray se ani neotočila. Zkoprněle stála zády k ní a čekala, co její kamarádka udělá.

Žádná z nich neřekla ani slovo. Ticho se prodlužovalo a napětí se stávalo skoro neúnosným. Raven to už dál nevydržela.

"Myslela jsem, že už jsme si to vyříkaly," zavrčela a otočila se na ní. Z očí bělovlasé assassinky šlehaly blesky. Dnes už toho měla po krk a vážně netoužila vést další bezpředmětnou diskuzi.

"Tomu ty řikáš vyříkaly? Copak jsi už ztratila i ten poslední kus lidství? Co se to s tebou stalo!" zakřičela na ní rusovlasá lučištnice.

"Já?! Víš ty vůbec, co je to lidskost? Není to jen příslušnost k druhu nebo k národu. Je to schopnost pochopení a empatie. To naše city a emoce nás dělají lidmi! Proč to stále nedokážeš pochopit!" vrátila jí to Raven. Zhluboka se nadechla a zavrtala do ní svůj zelenomodrý pohled.

"To je neuvěřitelný!" odfrkla si Destiny a podívala za sebe. Černý panter stál za ní a uši měl pevně přitisknuté k hlavě. T'nerth si nebyl jistý, ke které z nich se, v téhle vypjaté chvíli, má připojit. Věděl, jaká je jeho povinnost. Musel dohrát do konce svou roli v této komedii. Maleken však hned pokračovala: "Že zrovna ty se postavíš na stranu těch utlačovatelů! Vždyť ti zabili rodinu! Obě víme jaké to bylo, tak proč je najednou bráníš?!" vykřikla Destiny.