Zajatci pravdy

Kapitola CLXXXI

Moc moc moc se omlouvám. Úplně jsem zapomněla vydat. Vrátili jsme se z Dolomit a já byla prakticky mimo čas a prostor. Vůbec mi nedošlo, že byla neděle, natož vydávací den. No snad se vám kapitola bude líbit i tak. Já zatím mizím.

"O co jde?" zeptal se bezstarostně.

Dívka se ještě víc přikrčila a špitla: "O tvého otce."

"Co ty bys asi tak mohla vědět o mém otci? Notabene, už je docela dlouho po smrti," podivil se Xavij a nechápavě na ní hleděl.

"Víš, ono se to hodně těžce vysvětluje," zamumlala dívka a sklopila oči k dece. Začala jí nervózně mnout rukou. Ani nevěděla, kde by měla začít, natož, jak mu to říct nějakým šetrným způsobem. Co když mi nebude věřit? Možná na tom má nějaký podíl? Ale vždyť ho měl rád. Údajně si s ním právě on rozuměl nejvíc. Tak proč se mi zdá, že tohle rozhodně nebude nic moc příjemného. Sakra, panikařila v duchu Ray a procházela si všechny scénáře jejich následujícího rozhovoru. Bude rád, nebo na mě začne křičet? Ulieth, co mám dělat? snažila se přemýšlet Ray a dožadovala se rády od bohyně naděje, ovšem tajemná bytost jí ne a ne odpovědět.

"Podle mě by bylo nejlepší začít od začátku," pronesl a založil si ruce na prsou. Až teď si dívka uvědomila, že spal v košili, což pro ní byla nezvyklá změna. Obvykle nosil pouze kalhoty.

"Já nevím jak začít," povzdechla si Ray a zajela si rukou do vlasů.

"Leze to z tebe jako ze špatně vyladěného komunikátoru," řekl a zakroutil nad ní hlavou. Evidentně stále nechápal, o co tu běží. "Podej mi ruku," rozkázal nakonec.

"Teď máš v plánu něco konkrétního?" nadhodila Ray, ale i tak opatrně vložila svoji dlaň do té jeho.

"Když trochu oslabíš své myšlenkové bariéry, mohl bych se podívat na tvé vzpomínky a ty by ses nemusela tak stresovat. Neboj se, kárat tě za to nebudu," uklidnil jí.

"No to právě nevím," pípla Ray a tvářila se smutně. "Udělám to," řekla po chvíli rozhodně. Nedám mu přístup k našemu setkání s rodiči a Dot'rathem. To bych mu raději řekla sama až přijde čas, ale tohle by měl vědět. Vyslovit to nedokážu, ale zatajit mu to nesmím. Tak s odvahou do toho, snažila se dívka podpořit samu sebe.

Na chvíli zavřela oči a začala pátrat ve své mysli po něčem, co připomínalo bariéry. Bylo to, jako by kolem sebe máchala rukama a čekala, až narazí na neviditelnou překážku. Stále nic nenacházela, když tu najednou se jí zdálo, jako by její citlivé smysly o něco zavadily. Bylo to jen takové zašimrání. Cosi v ní jí napovídalo, že se vydala správným směrem. Možná to byl instinkt, nebo prostě jen nějaké tušení, ale najedou přesně věděla co má dělat. Její myšlenkové zátarasy povolily a energie kolem ní se nespokojeně zachvěla. V té chvíli jí připadalo, jako by se chystala udělat něco zakázaného, ale už nemohla přestat. Stisk na její ruce zesílil a elfka v ten moment pocítila přítomnost někoho dalšího. Nebylo to fyzické, ale spíš energetické. Jako by se do jejího Sia zapletlo další, které jí kupodivu ani trochu nerušilo. Jako by tam přirozeně patřilo.

Prakticky v tom okamžiku se jí před očima vynořily vzpomínky na Ge'zriela. Na jejich rozhovor i na to, jak ho nechala udělat přesně to samé co teď dělá jeho syn i když ve světě, kde neexistovalo hmotné tělo to bylo mnohem jednodušší.

Najednou se spojení prudce přerušilo a vedle ní se ozvalo překvapené zalapání po dechu. "A-ale to přece není možné. On je mrtvý. Nemůže tam být ani kdybych sebevíc chtěl. Tohle je přece holá šílenost. I kdyby zemřel za normálních okolností, tak by bylo podivné, kdyby se napojil na systém a zůstala tam po něm stopa, ale vzhledem k tomu, že zhynul násilnou smrtí, tak je to zhola nemožné," snažil se nějak si to všechno utřídit v hlavě a prudce vstal z postele. Začal přecházet tam a zpátky s rukama za zády. "Teď mi přesně řekneš, co se stalo.Jak jsi se k němu dostala? Tohle přece nemůže být náhoda. Kde vůbec je? Náš systém je tak rozlehlý, že nebudu mít šanci ho najít, i kdybych se snažil stovky let. Já to prostě nechápu!" vykřikl a udeřil pěstí do stolu.