Zajatci pravdy

Kapitola CXV~

Ahojky tak jsem tu. Málem jsem na to zapomněla. No, doufám, že se vám to bude líbit, ale nejsem si jistá, jestli to splní vaše očekávání. No zatím se mějte a pište komentáře. Já už jdu spát.

Na rtech se jí objevil cynický úsměv. „No to snad není možné," zasmála se pro sebe, ale hned e svém monologu pokračovala: „Oni mě chtěli pohřbít!"

I ta věta samotná zněla dost absurdně, ale pravda byla přesně taková. Ray si nedokázala vysvětlit, jak je možné, že jí odvezli zrovna do márnice. Sice měla takovou svoji teorii, ale zatím si ji nechtěla nijak potvrzovat. Místo toho se raději zkusila poohlédnout po nějakých šatech, ale nenašla nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo Xavijské oblečení. Nebyla tam jediná tunika, kalhoty, kombinéza nebo, cokoli, co by jí posloužilo jako improvizovaný oděv. Neměla nic kromě toho přehozu, který měla přes sebe.

„Tak to mi to pěkně začíná," povzdechla dívka a omotala si kolem sebe bílou látku. Byla tak dlouhá, že jí za sebou táhla po zemi i přes to, že se její výška o něco zvětšila. Sice to nebylo o moc, ale už jí xavijské věci nepřipadaly tak vysoké, jako obvykle.

„Tak, co teď uděláme? Mohla bych se zkusit nějak dostat z tohoto pochmurného místa," zamyslela se nahlas a následně překvapeně zamrkala. Už mluvím jako Xavijové, pomyslela si a při té myšlence se musela zasmát sama sobě. Měla bych přestat zapomínat na to, že jsem de facto jedna z nich. Ach jo, to bude zase změn. A jsem docela zvědavá na ten L'argasův výraz. Bude úplně vedle, až mě uvidí.

Pomalu přešla ke dveřím, které byly až na druhé straně místnosti. Normálně by jí to netrvalo moc dlouho, ale nechtěla moc přepínat své nové tělo. Bude jí chvíli trvat, než si na něj zvykne a nechtěla si nějakou neopatrností ublížit. Mohla by omdlít, nebo něco na ten způsob a to by rozhodně nebylo nejlepší. Mohli by jí najít až za hodně dlouho, což by se vůbec nelíbilo ani jí, ani jejímu kručícímu žaludku.

Taky bych měla přestat používat lidské názvy. Naše anatomie je prostě jiná a z toho musím vycházet. Už jen to lámání, natahování a rozdělování kostí bylo dost nepříjemné. Jsem zvědavá, co se stalo s mými orgány. Stop Raven, tedy Ray'lit. Přestaň myslet na biologii a soustřeď se na přítomnost. Ta je nyní mnohem přednější, než tvůj zvědavý velkokapacitní mozek! Vynadala si.

Rychle se v myšlenkách přesunula zpět do přítomnosti. Mezitím stihla pomalu dojít ke dveřím. Ťapkání jejích bosých nohou po studené podlaze, které se rozléhalo márnicí nyní doznělo. V kovové místnosti se rozhostilo nenadálé ticho. Bylo to zvláštní. I přesto, že tu nebylo nic, co by způsobovalo nějaký zvuk, stále slyšela tichý, nepatrný šum. Nebyl dost dobře a identifikovatelný, ale když se na něj pořádně soustředila, zdálo se jí, že slyší šepot. Miliony vzdálených hlasů, které se mezi sebou bavily a jen okrajově se otíraly o její vědomí. Nebylo to nijak rušivé. Spíš přirozené. Jako něco, co tam mělo být vždycky.

Bělovláska se postavila před vchod a zkoumavě si ho změřila. Hledala nějaké zařízení, které by jí napovědělo, jak se dostat ven, ale nenašla nic. U normálního xavijského průchodu byl vždycky barevný snímač, který vpouštěl nově příchozí. Dále se jednotlivá zařízení rozdělovala podle barvy, ale tady nic podobného nenašla.

„Tak co s tím uděláme?" zeptala se sama sebe a stále hleděla na lesklé pláty kovu, které jí oddělovaly od zbytku lodi.

Mohla bych se pokusit nějak spustit poplach, ale to by mi asi moc nepoděkovali, zapřemýšlela a rozhlížela se po místnosti. „Taky bych mohla chvíli bušit do dveří. Myslím si, že by měly být poměrně tenké. Co kdyby se tu nějaký pohřebák zabouchl, to by asi nebylo moc dobré," zkonstatovala dívka.