Kapitola VI~

3.2K 277 22
                                    

Geronimo

"Raven. Hej Raven!" Zamával jí někdo rukou před obličejem. Polekaně sebou trhla a překvapeně se podívala na Maleken.

"Někdo se nám tu zasnil," konstatoval očividnou skutečnost DD.

"Tak jdeme," řekla a vydala se k jejich oblíbenému místu.

"A na nejlepší část týmu se nečeká? To jste mě tedy zklamali vážení," ozval se za nimi hlas jejich černovlasého, egoistického přítele. Loki stál ledabyle opřený o jeden z mramorových sloupů. Pod tmavě zelenou tunikou se rýsovaly jeho svaly a Raven si musela přiznat, že mu to fakt sekne.

"Tak. A tým je konečně kompletní," usmála se šťastně bělovláska a přála si, aby i ostatní na chvilku zapomněli na staré křivdy. Bylo super, mít je zase všechny pohromadě.

"Jedeme?" Zeptal se Loki a pomalu se vydal za nimi k okraji Ostrova.

"Stále stejný," povzdechla Maleken a zakroutila hlavou.

Když už všichni stáli kousek od okraje, zahleděla se dolů. Pod nimi byly nižší úrovně hry. Hluboké lesy se táhly do dáli, kde se pomalu měnily ve vysoké horské štíty. Velká jezera, skrytá hluboko v lesích, se podobala jen malým modrým tečkám. Draci křižovali oblohu a sem a tam mohli zaslechnout jejich řev. Prostě dokonalé místo.

Když se dostatečně vynadívala, pohlédla na své přátele. Všichni byli stejně nedočkaví, jako ona. Přece jen to už bylo skoro čtyři roky, co naposledy skákali.

"Tak na tři," řekl DD a mrkl na ně.

"Jedna!" začali společně odpočítávat.

"Dva!"

"Tři!"

"Geronimo!!!!" Zakřičela Raven, když se společně poodráželi od okraje Ostrova (Ve hře neexistuje nic jako fobie nebo neovladatelný strach. Takže i jedna konkrétní osoba by byla tohoto činu schopna.) Hlavou dolů se řítili k zemi. Bylo to prostě super. Vzduch jim hvízdal kolem uší a čechral vlasy. Ty její jí v bílých pramenech poletovaly kolem hlavy. Les, rozkládající se hluboko pod nimi, se hodně rychle přibližoval. Tu a tam tlumeně zaslechla rozjařené výkřiky ostatních. Rychle se po nich ohlédla. Výhoda her: Nedá se tu cítit nic takového, jako strach z výšek. Veškeré fóbie tu prostě nefungují, pomyslela si. Už nebyli moc daleko od země. Koukla na ostatní a všichni ve stejnou chvíli aktivovali teleportační krystaly. Už to vypadalo, že skončí v lese, ale najednou se všichni objevili v rodinném teleportu.

Raven se trochu zakymácela a kdyby jí někdo nezachytil, asi by se už válela na zemi. Loki se na ní díval pohledem, který si nějak nedokázala zařadit. Rychle tu myšlenku zahnala a jemně se vyprostila z jeho objetí. Usmála se na něj a dál to neřešila. Stejně to už nemělo smysl.

Loki jí úsměv oplatil a potom jí, jako pravý gentleman, nabídl rámě. Kluci samozřejmě nemohli zůstat pozadu. Hned se přihnali k Maleken a předháněli se v tom, kdo je lepší a proč. Bylo celkem zábavné to sledovat. Nakonec to vyhrál Jax a DD šel uraženě mezi oběma dvojicemi.

Všechno bylo bezvadné, ale čas letěl kupředu jako splašený dostihový kůň. Zbývala poslední půlhodina raveniny svobody. Už se nechtěla vracet mezi zbytek klanu, tak zůstali venku. Pomalu se začala se všemi loučit. Nikdy neměla ráda dlouhé objímání, ale tentokrát na něj došlo. Klišé, pomyslela si, když jí jako první objal DD.

"Dávej tam na sebe pozor," řekl a poplácal ji po zádech.

"Neboj budu," věnovala mu kamarádkou pusu na tvář a přešla k Jaxovi.

"Jestli mi nebudeš psát tak si mě nepřej," pohrozil jí. Nasadil u toho hrozně vážný výraz a Raven si nemohla odpustit jednu rýpavou poznámku: "Chováte se jako moje chůvy."

"Někdo z nás už prostě musí mít rozum," zašklebil se DD.

"To je pravda. Ale ty to rozhodně nejsi," Maleken si je pobaveně měřila. DD se na ní uraženě podíval a otráveně si něco zamručel. Biersack se na něj jen zašklebila a odtáhla bělovlásku kousek stranou. "Jestli se ti tam něco stane, nebo se nedej bože necháš zabít, tak si tě najdu zabiju! Nebo si tě minimálně pěkně podám," řekla tlumeně tak, aby to ostatní neslyšeli. Potom jí jen přátelsky objala. To u ní bylo docela zajímavé a velmi neobvyklé gesto. Téměř nikdy se s nikým neobjímala. Raven se od ní odtáhla a podívala se na Lokiho.

Stál kousek dál od jejich hloučku a díval se na ní. Když se rozloučila s Mal, opatrně k ní přišel. Jako by nevěděl, jestli ho stále považuje za přítele. Najednou jí naprosto spontánně sevřel v medvědím objetí. Tolik objímání v jeden den? To je skoro víc než za celý rok, pomyslela si sarkasticky.

Opřel se jí hlavou o rameno. Byl o něco vyšší, takže se musel trochu sehnout. Využila toho, že byl u ní tak blízko a zašeptala mu do ucha:
"Tentokrát je v tom nenech. Budou tě potřebovat," pohlédla do jeho zelených očí a trochu jí píchlo u srdce. Možná že..., ale ne, to je blbost. Pomalu od něj odstoupila. Sledoval každý její pohyb. Byl jako šelma na lovu.

Ale s jedním výrazným rozdílem. Vytoužená kořist mu pomalu unikala a už nikdy jí neměl dohonit.


(Jo mám ráda Lokiho. Mimo jiné 😁)

"Už musím jít," promluvila do nastalého ticha. Naposledy jim zamávala a rychle se odpojila. Nechtěla tu poslední chvíli zbytečně protahovat.

Nejdřív byla všude tma. Když si začala zase plně uvědomovat své vlastní tělo, sundala si z hlavy Nerve a opatrně se posadila. Rozhlédla se po svém starém pokoji. Možná, že mi tohle místo trochu chybět bude. Ale jen trochu. Vstala a pomalu se vydala do kuchyně. Nikdo tam už nebyl. Ani Mia. Asi taky nemá ráda loučení. Na stole měla připraveneho něco, co vypadalo snídaně, ale ani moc neměla chuť. Popadla tašku, která ležela v rohu místnosti a vyšla před dům. Měla ještě chvíli čas.

Pofukoval slabý vítr a šikmé sluneční paprsky se nesměle prodíraly skrz zelené listy stromů. Lehla si do stínu velkého dubu, který stál hned vedle domova. Shodou okolností jí právě jeho větve několikrát pomohly k útěku, ale to už bylo dávno. Chvíli jen tak ležela a vychutnávala si poslední opojné okamžiky své svobody. Paprsky ranního slunce jí hřejivě dopadaly na tvář a vítr jí čechral vlasy.

Najednou vedle sebe zaznamenala nějaký pohyb. Jako by si někdo sedal. Oči nechala zavřené. Kdyby to byl někdo, kdo se mnou chce mluvit, tak by mě určitě oslovil, pomyslela si. Nechtěla, aby tato krásná chvíle skončila, ale byla opravdu moc zvědavá a tak otevřela oči. Málem vyletěla z kůže, když zjistila, že vedle ní klidně sedí vysoká černě oděná postava a upřeně jí pozoruje.

Xavijský voják se ihned postavil a napřáhl k ní ruku. Bez sebemenšího zaváhání jí přijala. Naprosto bez námahy Raven vytáhl na nohy a vyrazil skrz park. Chvíli zaraženě stála na místě, ale když se na ní otočil, rychle ho následovala. Tak tohle bylo trochu moc i na tajemné Xavie, pomyslela si.

Kráčela za ním asi ve vzdálenosti několika kroků. Tašku měla hozenou přes rameno a co chvíli si jí musela narovnat do pohodlnější polohy. Zjistila, že je docela nervózní.

Jejich cesta netrvala moc dlouho. Po krátké chvíli se k nim připojili další dva vojáci. Ten, který až do teď skupinu vedl se zastavil.

"Natáhni ruku před sebe," promluvil její dosavadní průvodce. Jeho robotický hlas jí docela vylekal. Udělala to, co jí přikázal a natáhla k němu pravou ruku. Opatrně jí na ní připnul něco jako náramek. Byl dokonale hladký a stříbrně se leskl. Než se nadála, pohltil je bílý teleportační paprsek. Dalo by se to dost dobře přirovnat k velmi jasnému, bílému světlu.

Poslední, co si pamatovala bylo, že se jí hrozně zatočila hlava a padala k zemi. Žádný náraz se ale nedostavil, jelikož jí někdo zachytil. Ten někdo Raven zvedl do náruče a někam jí odnášel. A ona se přesně v tu chvíli propadala do milosrdného bezvědomí.

Zajatci pravdyWhere stories live. Discover now