Zajatci pravdy

Kapitola XXXV~

Ne vždy jde vše podle plánu. On nějaký plán byl?

Na obličej neznámé letěla jeho pěst. Už to vypadalo, že si toho nevšimla, ale těsně před tím, než se jí stihl byť jen dotknout, najednou zmizela. Roben se trochu zapotácel, protože do úderu vložil až moc velkou sílu. Než se stihl najít ztracenou rovnováhu, něco neviditelného ho zasáhlo do obličeje. Hned nato se útočnice znovu zviditelnila. Ani to mu už ale nepomohlo, protože mu zrovna v té chvíli podkopla nohy.

Její protivník se svalil na zem a rozplácl se tam jak široký, tak dlouhý. Ruce měl rozhozené a na tváři se mu usadil nevěřícný výraz. Připomínal tak groteskní postavičku z nějakého komixu.

"Teď mě dobře poslouchejte! Mluvím ke každému, kdo se tu dnes objevil s nějakými podobnými i úmysly. Pokud se ještě někdy pokusíte o něco takového, tak si mě nežádejte. Jestli se někdy jen doslechnu o podobné akci, neskončí to jen u naražených zad. To jen aby bylo jasno."

Když už se tajemná zachránkyně otáčela k novým hráčům, ozval se jí za zády smích.

"Myslíš si snad, že nás tímhle zastrašíš? Jsi naivní," uchechtl se Roben, který se zrovna zvedal ze země. Jediným pohybem ruky dal signál několika lukostřelcům, kteří byli na jeho straně. Ti neváhali ani chvilku a začali na ni posílat šíp za šípem. Ve většině případů byly speciálně vylepšené.

"Re, mohl bys?" promluvila dívka tiše, aniž by útoku věnovala jakoukoli pozornost. Odkudsi zhora zaburácel strašný řev. Najednou před nimi vzplanula stěna, tvořená plameny.

Když do ní letící šípy narazily, vyvolalo to pár menších explozí na druhé straně, ale zatím vše drželo a skrz ohnivou stěnu neprošel ani jediný. To ovšem nemuselo trvat dlouho. Zaklínačka to věděla moc dobře. Re tuhle schopnost stále plně neovládal. Zkrátka a dobře se to někdy dokázalo pořádně zvrtnout. Raději ale nováčkům nic neřekla. Aby náhodou nezačali panikařit.

Destiny všechno celou dobu zvědavě sledovala a nemohla pochopit, proč jim ta neznámá pomáhá. Mohla se spíš přidat k útočníkům. Bylo by to pro ní mnohem výhodnější a taky jednodušší. Když viděla, že jejich zachránkyně zamířila k nim, už se nadechovala, aby se na to mohla zeptat.

"Na všechno vám odpovím později. Teď se rychle schovejte za mě. Ta bariéra už moc dlouho nevydrží. Můžu udělat vlastní štít, ale pospěšte si, nemáme moc času." Vysvětlila jim v rychlosti situaci.

"To jsou ty jejich šípy tak nebezpečné? Nemůžeme se jim prostě jenom vyhnout?" Zeptala se Dee.

"Z těch ani takový strach nemám," zamumlala tázaná a na další dotazy už neodpovídala. Nebyl čas.

Zpočátku se nikdo k ničemu neměl. Do té doby, než zasáhl DD: "Dělejte co říká! Rychle," zavelel a postavil se blíž k zaklínačce. Ostatní se nenechali moc dlouho přemlouvat a rychle ho  napodobili.

Bylo to právě včas. Plameny, tvořící jejich dočasnou ochranu, se začaly zmenšovat. Všichni útočníci nechali toho, co se právě dělali a rozhlíželi se po ostatních.

Dívka si z obličeje odfoukla jeden neposlušný pramen bílých vlasů, který jí neustále padal do očí. Rychle natáhla ruce dlaněmi před sebe. Chvíli tak setrvala, než se chytila levou rukou za pravé zápěstí a zašeptala několik podivných nesrozumitelných slov.

"Gveyna klár, nikló neyna!" vykřikla a zaklonila hlavu. Nic se nedělo nebo to tak alespoň vypadalo. Všichni nováčci tam stáli, jako by je tam někdo přilepil a ani se nepohnuli. Se strachem v očích sledovali, jak se plameny smrštily do malé kuličky. Destiny si už chtěla oddechnout, ale znenadání se arénou rozlehl ohlušující výbuch. Exploze otřásla budovou a uvolnila plameny, které se po celou tu dobu snažily dostat ze zajetí mysli, která je kontrolovala. Nyní se jim to konečně povedlo a řítily se na překvapené lidi.