Zajatci pravdy

Kapitola XIV~

Draci? Miluju draky!

Společně prošli portálem. Na chvíli je oslepilo bílé světlo a Raven ucítila, jak se přemístili. Byl to asi takový pocit, jako by vás někdo na chvilku zmrazil.

Pocítila náhlý chlad, ale ten byl v mžiku pryč. Společně se s Lukem objevili na malém, kamenném teleportu na vrcholku malé vyvýšeniny. Teleport nebyl nijak velký ani majestátní. Byl tvořen dohromady čtyřmi sloupy, které byly celé pokryté runami. Nikdo z dvojice je nedokázal rozluštit, ale to byla jen otázka času.

Raven se zvědavě rozhlédla. Kolem nich se vypínaly vrcholky vysokých hor. Nedaleko tekl malý potůček. Najednou se odněkud zhora ozval hlušující řev. Vysoko v oblacích nad nimi se vznášel majestátní drak. Raven musela obdivovat krásu a vznešenost toho tvora. Jeho úroveň byla stejná jako ta její. Boj jí sice lákal, ale zároveň se nemohla rozhodnout, jestli by neměli jít nejdřív do města, nebo prozkoumávat okolí. Nakonec se rozhodla, že boj nechá na jindy a místo toho se trochu porozhlédne kolem.

Nejsi náhodou zaříkávač? Zeptal se Luk.

No jo, jsem. Proč se ptáš?

V budoucnu by se nám pomoc ze vzduchu mohla hodit. Co takhle si pořídit menší výpomoc? navrhl. Zdálo se jí trochu divné, že na to tak najednou zavedl řeč.

Asi to nenavrhuješ jen z dobroty srdce, že ne? Raven se sarkasticky ušklíbla.

Kdo se s tebou má pořád tahat! Jsem havran, ne létací poník! Mám rád volnost a tajné mise, ne vláčení se s člověkem na zádech, prolétlo jí hlavou a okolím se rozeznělo naštvané zakrákání. Sice se z jeho ptačího výrazu nedalo nic vyčíst, ale ona prostě poznala, jak to myslí. Často dokázala rozpoznat jeho nálady. Někdy i malé útržky emocí, ale to se jí asi jenom zdálo. Nebo jsem se tady už dočista zbláznila, pomyslela si.

Chudinko ubohý, politovala ho. Ale jak chceš. Potom si ale nestěžuj, že se nudíš.

Když se konečně dohandrkovali, pohlédli vzhůru na kroužícího draka. Rozhodli se něčím ho přilákat. Ale čím, to byla otázka.

Raven měla ještě nějaké maso ze zabitých nestvůr. Rychle odběhla kousek dál od teleportu a tam je s Lukem společně nastražili. K návnadě raději nepřidávala žádnou past. Kdyby chtěla draka zmrzačit tak možná, ale to v plánu rozhodně neměla.

Bělovláska se rychle ukryla za nedaleký kámen. Luk se vypařil neznámo kam a jí nezbylo nic jiného, než čekat.

Neodvažovala se ani pohnout. Už po několika minutách byla celá ztuhlá. Přemýšlela o všem, co se poslední dobou dělo. Až moc jsem se v Lukovi vyznala, na to jak krátce jsme se znali. Jak je možné, že jsem vždycky věděla, na co myslí? Někdy jsem měla pocit, že se na mě dívá takovým zvláštním pohledem. Proč mi už při našem prvním setkání, připadal tak známý? Z myšlenek jí vytrhlo svištění velikých křídel. Drak konečně zachytil pach návnady a snášel se přímo k ní. Raven vyskočila ze svého úkrytu a okamžitě se zaměřila na drakovu mysl. Zaříkání dnes zkoušela poprvé, takže raději počítala s neúspěchem.

Soustředila se na svou a drakovu vnitřní energii. Najednou, jako by se kolem něj vytvořila světelná nebo spíš magická kopule. Její vlastní energie měla černou barvu a jak se vznášela kolem, připomínala cáry temné mlhy.

Drak si jí zatím nevšiml a bylo by dobré kdyby to tak i zůstalo. Zaměřila se tedy na svou energii. Pomalu jí posouvala k obřímu stvoření, které stálo před ní a hledělo si masa. Když se bělovlásčina síla dotkla té jeho, prudce zvedl hlavu a podíval se jí do očí.