Zajatci pravdy

Kapitola LXVIII~

Ahoj. Tak je tu nový díl. Snad se vám bude líbit. Snažila jsem se to udělat trochu záživnější, ale tenhle děj je hlavně o vysvětlování situace. Jak tak koukám, tak jste všichni přežili mé biologické šílenství ve zdraví. Snad 😀😁😂😂

Stačilo jen přiložit ruku na sukovitý kmen a oba v závanu větru zmizeli.

Bez jakéhokoli varování se objevili v nějaké neznámé jeskyni. Po stranách svítila bílá světla. Luk nedokázal identifikovat jejich zdroj. Nejspíš to byl jen nějaký fantasmagorický výplod jejich grafiků. Když si na ně Xavij vzpomněl, neubránil se širokému úsměvu. Byla to veselá sebranka, na jejich rasu někdy až moc hlasitá a nedisciplinovaná, ale byli bezva. S většinou z nich studoval, takže znal jejich "menší" oslavy a po nich následující nápady.

Jinak byla jeskyně zcela uzavřená. Nikde nebylo ani stopy po jakémkoli vchodu nebo východu. Nebyla ani moc velká, spíš vysoká. Přestože krápníky na stropě byly dlouhé přes dva metry, měli i tak nad hlavou docela dost místa. Jediné, co Luka překvapilo, byly různě modré kapradiny, které rostly po obvodu jeskyně. Nechápal, jak by mohly při tomhle mdlém osvětlení přežít, ale evidentně je někdo vytvořil poměrně odolné. Ale to teď nebyl jeho hlavní problém.

"Tady někde by to mělo být," zamyslel se T'nerth a zvědavě se rozhlédl kolem. Jeho bratr položil svou svěřenkyni opatrně na zem a pomohl mu s hledáním.

"Neříkali ostatní, že to není moc dobře zabezpečené?" zamumlal si Lau'reth pod nos a bezradně se otáčel kolem své osy.

"No právě. Já jsem vždycky chodil ven přes portál ve třinácté větvi," rozhodil rukama Lauee.

"Já tu nejsem moc dlouho, takže jsem byl venku zatím jen párkrát. Už jsem tudy sice odcházel, ale tohle je složitější. Každý týden se tu mění heslo a umístění vstupu do počítače zrovna tak," povzdechl si T'nerth a frustrovaně si prohrábl vlasy.

"Hele, něco jsem našel," oznámil mu Luk z druhé strany jeskyně. Bratr k němu došel, aby se podíval na ten jeho objev. Na jedné ze stěně byla podivná rytina, znázorňující havrana s roztaženými křídly a napřaženými spáry.

"Náš rodový symbol," vydechl překvapeně Tenebris a jen na něj nepřítomně hleděl.

"Hádej dvakrát, čí to byl asi nápad. Ve druhé větvi to pro obyčejného pozorovatele byly jen runy načmárané na zemi, ale pro nás to bylo staré proroctví," svěřil se mu blondýn.

"To si ze mě snad děláš legraci! Oni tam dali První proroctví? Od Gal'thoria Wairfura? To snad není možné," skoro vyjekl. s očima navrch hlavy, starší z nich.

"Našeho slavného předka? Ano přesně tak," potvrdil mu jeho domněnku Luk.

"To se tedy L'argas zase předvedl. No nic, jdeme na to, ne?" Povzdechl si T'nerth.

"Dobře. Ty první," pobídl ho černovlasý a čekal. Docela ho zajímalo, co udělá. Už tu sice nějakou tu dobu strávil, ale nikdy se nedostal do situace, ve které by musel odhlásit i svou hráčku. A k tomu se právě chystal Luk.

Vysoký, světlovlasý elf se lehce dotkl kresby havrana. Zeď najednou zprůledněla, jako i všechny ostatní v místnosti. Objevily se na nich dlouhé řady kódů. Čísla a písmena v xavijské abecedě se prolínala, vytvářela dlouhé sloupce, které se táhly od jednoho okraje místnosti ke druhému. Nemuseli ani čekat moc dlouho a už se před nimi objevil vstup do hlavního počítače. Tabulka s heslem a jménem se objevila prakticky okamžitě. Lau'reth se musel na chvíli zamyslet, které přihlašovací údaje by vlastně použil. Už jich měl tolik, že se v nich pomalu začínal ztrácet.