Zajatci pravdy

Kapitola LXIV~

Ahoj. Je tu nová kapitola. Vím, že je to trochu pozdě, ale dřív jsem to prostě nestihla. Moc se vám omlouvám, tak snad vám to vynahradí kapitola.

"Někoho mi připomínáš a já chci zjistit proč," řekl a pomalým krokem se vydal přímo k ní.

Raven se na něj dívala, jako by viděla ducha. Stále nedokázala pochopit, co na ní může být tak zajímavého, že se kolem ní ti Xavijové stále tak motají.

"Obávám se, že s tím ti asi nepomohu. A jen tak mezi námi, mohl bys mě konečně nechat se alespoň volně pohybovat?! Tohle je můj sen!" zakřičela na něj. Štvalo jí, že musí jen sedět za tím pitomým klavírem.

"A ke všemu se mi hrabeš v minulosti! Nemáš žádné právo zkoumat můj život," dodala ostře a snažila se alespoň trochu krotit.

"To se mýlíš. Mám na to větší, právo, než si myslíš. Vy lidé jste jen nežádoucí  náplava na naší planetě. To, že jste nás neviděli, ještě neznamená, že jsme tam nikdy nebyli. To ovšem odbočuji. Hlavní aktérkou tohohle zajímavého představení jsi ty. A sebekriticky musím přiznat, že jsi mě dost zaujala. Rád bych se o tobě něco dozvěděl," pronesl, když už byl jen kousek od ní. Chvilku si jí ještě měřil, ale když už bylo ticho až moc tíživé, opět promluvil: "Tak dobře, uděláme to trochu zajímavější."

Jak si tam jen tak postával, ledabyle mávl rukou. Chvíli se nic se nedělo, až po několika vteřinách jí došlo, že už se zase může hýbat. Prudce se vymrštila ze stoličky a několika rychlými skoky se ocitla u cizince, který jí tak vytrvale pronásledoval. Byla od něj vzdálená jen několik centimetrů. Přestože stála na vyvýšeném pódiu, hleděla Xavijovi přímo do očí. Pronikavý, zelený pohled se jí zdál podivně známý, tak bolestně povědomý. Při vzpomínání jí až píchlo u srdce. Začala se utápět v minulosti. Aniž by si to uvědomila, začala se třást po celém těle.

Ustoupila o několik kroků, až se zády opřela o klavír. Černé vlasy, zelené oči a nekompromisní pohled. Tolik známých věcí na jednom místě bylo na dívku prostě moc.

"Proč to děláš? Jaký máš důvod k tomu mě takhle trápit. Ukazuješ mi místa z doby, kdy jsem byla malá, šťastná a hlavně se svojí rodinou. Co tě na mě tolik zaujalo, že jsi se rozhodl mě vnitřně úplně zdeptat?" ptala se ho roztřeseným hlasem, který se jí, za normální situace, ani teochu nepodobal.

"Ale tohle není tvá minulost," zarazil se mimozemšťan a zkoumavě si jí prohlížel.

"Lžeš! Proč bys mi to tu jinak ukazoval? Proč bys mě bral na místo, kam jsem chodila se svým bratrem? On je mrtvý kvůli tomu, že se vaše rasa rozhodla obsadit naší planetu! Když už to vypadalo, že jsem se smrtí svých blízkých vyrovnaná, objeví se nějaký arogantní emzák a otevírá mi staré rány," vztekala se a začala zuřivě přecházet po místnosti.

Najednou se několik židlí převrátilo. Jako by je nějaká neviditelná ruka smetla ke straně.

"Poslouchej mě! Tohle je má minulost! Vzal jsem tě sem, abych si s tebou promluvil! Jak jsem měl vědět, že jsi žila ve Washingtonu?" snažil se nějak uklidnit situaci, která se mu pomalu začínala vymykat z rukou. Byl si totiž stoprocentně jistý, že to s těmi židlemi rozhodně nezpůsobil on.

"Dobře, dobře. Na malou chvilku připusťme, že to je tvá minulost. Jak jsi se dokázal pohybovat mezi lidmi? Proč jsem tě nikdy neviděla? Vzpomněla bych si! Ne, není to možné," svá poslední slova spíš zašeptala. Bělovláska se snažila seč mohla. Vzpomínala na všechny chvíle, které strávila v budově základní umělecké školy, kam jako malá chodila ona i její bratr, ale nikde tam onoho cizince nezahlédla. Ne, neznala ho. Sice jí trochu připomínal bratra, ale to byla určitě jen náhoda. Černé vlasy a zelené oči, takových lidí může být na světě mnoho. A ke všemu! Můj bráška nebyl žádný mimozemšťan! Tomu prostě nikdy  neuvěřím! Ani teď, ani za sto let! křičelo na ní z plných plic její podvědomí.