Zajatci pravdy

Kapitola CLXVII ~

Dneska opět bez keců. Jsem na B5a. Vynahradím vám to příště. Užijte si kapču.

V ten moment se pohledy všech přítomnýcb upřely na Ray'lith.

"Lhala jsi, nám všem," pronesla Kat'iren zklamaně.

"Bylo to nezbytné," odtušila dívka suše.

"Ts," odfrkl si R'ndor. "Skryla jsi se jen proto, že jsi jrn zabělá Zentii," zasyčel a šlehl po ní ošklivým pohledem.

"Nevíš kdo jsem," odvětila Ray klidně a snažila se po něm nevystartovat.

"Tak nám to tedy pověz, alespoň budeme vědět, na koho si máme dávat pozor," pronesl naoko vážně a záhy dodal: "Počkej, to vlastně nebude třeba. Neschopnost Zentijů, co se boje týče, je pověstná," posmíval se jí chlapec s černými vlasy s rudým pruhem.

"Alespoň víme, kdy držet jazyk za zuby. Na rozdíl od tebe," stále ještě se krotila Ray a zatínala ruce v pěst. Už chtěla odejít, když v tom ten spratek vypustil z úst něco, co rozhodně neměl.

"Tvoji rodiče museli být asi hodně neschopní, když se jim narodil někdo, jako jsi ty," urážel dál R'ndor. A tehdy dívka ztuhla uprostřed kroku a otočila se na protivného mimozemšťana.

"Řekni to ještě jednou," zavrčela a a sklonila hlavu. Neposlušné bílé vlasy jí spadly do tváře a částečně tak zakryly její vražedný výraz.

"Tvoji rodiče museli být asi hodně neschopní. Nechápu, po kom bys jinak byla, když se ani neumíš pořádně schovat," provokoval. Ray se rozhlédla. Všichni na ně překvapeně hleděli, ale nikdo nic neudělal. Dokonce i G'esster tam jen tak stál a zaraženě pozoroval celou situaci.

"Ovšem v ten moment dívka všem zmizela z očí. Záhy se ale objevila přímo před tím arogantním spratkem, kterému se najednou v očích mihl strach. Než to mladík  stihl zaregistrovat, už měl u krku meč. Jeho čepel se v umělém světle nebezpečně leskla, ale její oči byly v tu chvíli mnohem děsivější. Byla v nich hluboká temnota, která se nedala srovant s ničím co kdy viděl. Prakticky ihned zahalila její modrozelené duhovky. Nyní to vypadalo jako by se zakalily. Nabraly tmavší nádech a vypadaly tak mnohem nebezpečněji.

"Řekneš to ještě jednou a příště se už krotit nebudu," zašeptala dívka  těsně vedle jeho ucha a zehleděla se na ostatní. "To platí pro vás všechny. Pokud kdokoli z vás jakkoli urazí mou rodinu, tak si mě nepřejte," zasyčela a její oči opět nabraly normální barvu. Zlostně si všechny změřila a bez zaváhání odkráčela z místnosti. Ani nepřemýšlela nad tím kam jde. Prostě poslouchala své srdce. Zničeho nic jí z tranzu vytrhly nějaké hlasy. Elfka pohodila hlavou a podívala se před sebe. Stáli tam dva ozbrojení Xavijové v jejich typicky černých brněních, se zbraněmi v pohotovosti a mířili přímo na ni.

"Zopakuji svou otázku, co tady děláš," pronesl jeden z nich zřetelně a zpod jeho helmy vycházel robotický hlas. Až teď si uvědomila, že stojí před branou věznice a neústupně na stráž hledí.

"Pusťte mě dovnitř," pronesla Ray pomalu a sundala si ze zad meče.

"A proč bychom to měli dělat? Mohla bys jim pomoci uprchnout. Myslíš si, že jsme hloupí!" vyjel na ní naštvaně druhý.

"Ne. Proto vám dávám své zbraně," povzdechla si dívka a napřáhla ruku v níž je svírala směrem ke strážným.

"Nemáš povolení sem vkročit," vyjel na ní opět.

"Má," ozval se hlas hned za Ray'lith a dívka se otočila. Hned za ní stál její Vůdce a díval se na rozhádanou trojici.

"Generále!" Zasalutovali oba Xavijové a ihned ustoupili z cesty. Ray'lith okamžitě využila příležitosti a rychle proklouzla dovnitř.