Zajatci pravdy

Kapitola CLXVI

  Dneska zase bez keců. Nestíhám. Užijte si kapitolu.

Poslední co stihla zaznamenat byl jemný dotyk na tváři. Jako pohlazení křídlem motýla.

Ray otevřela oči a podívala se vzhůru. Chladný šedivý strop byl jen tři metry nad ní a Ray trochu nakrčila obočí. Neměla bych být zase v našem myšlenkovém světě? napadlo jí. Jediné, co zatím její mozek dokázal zpracovat, byl fakt, že jí bolí celé tělo a že stoprocentně leží. Chvíli neměla nemenší tušení, co se za posledních několik hodin stalo, ale když konečně přišla k úplně k sobě, začaly se jí vracet vzpomínky. Do mysli jí vtrhly útržky z jejího boje s L'argasem. Při tom pomyšlení dívka tiše zaúpěla. Tohle snad není možný proč jsi to dělala! Nenávist? Haha, nenech se vysmát! Ty moc dobře víš, že ho máš ráda! křičelo na ní její o něco rozumnější a chytřejší podvědomí.

Ty radši mlč! Kdybys byla o něco chápavější, nikdy by se  to nestalo, okřikla v duchu sama sebe a pokusila se trochu pohnout. Sice jí přišlo, jako by jí vibrovalo celé tělo, ale kupodivu to ani moc nebolelo. Jediné, co jí dost vadilo byl její naprostý nedostatek energie. 

Co jsi si sakra myslela! Proč jsi to řikala! Vždyť to vypadalo, jako bys ho rozčilovala úmyslně! nadávala si a čekala, jestli ten otravný hlas uvnitř její hlavy odpoví. Nic se ale nestalo. Ani hláska, nebo nějaký  náznak toho, že by se k tomu její podvědomí chtělo nějak dál vyjadřovat. Ach jo, povzdechla si Ray v duchu. To už to se mnou musí bejt hodně špatný, když si povídám sama se sebou. 

Po chvíli z jejího těla bolest alespoň trochu ustoupila a ona si začala prohlížet okolí. Až nyní jí došlo, proč jí ta místnost byla celou dobu tak povědomá. Byla totiž v L'argasově pokoji. Ležela na kraji postele a hlavu měla nyní natočenou směrem do místnosti. Její pohled padl na dokonale srovnaný psací stůl. Nikde nebyla jediná známka nepořádku, nebo  chaosu. Všechno mělo svůj pevně daný řád. Jako ostatně vždycky, napadlo jí. 

Dívka už se chtěla pokusit vstát, když v tom se najednou vedle ní cosi pohnulo. Ray se překvapeně otočila a její pohled padl na černovlasého Xavije, který spal vedle ní. Jeho výraz byl klidný, ale oči se mu pod víčky divoce míhaly. Jako by se mu zdálo něco, co nebylo ani trochu příjemné. Najednou si všimla, že deka, pod níž až doposud ležela odkrývá její nahé tělo. Ray chvíli trvalo, než to zpracovala a potom jí trochu zmodraly tváře. Byl to jen jemný nádech, ale u Xavijů se jednalo o známku nejvyššího vykolejení a studu. V tu samou chvíli si  všimla, že u sebe tentokrát leží až moc blízko. Xavijův vypracovaný hrudník se zvedal v pomalých, pravidelných intervalech. Něco tu nebylo v pořádku. Jeho dech se zrychloval a trochu se začal třást. Jeho pěst se zatnula na čele mu vyrazil pot.

A sakra, pomyslela si dívka a vyjeveně na to zírala. Nikdy nic takového neviděla. Zvláště u Xavije.

"L'argasi," zašeptala. Ale nic se nestalo.

"L'argasi!" zvýšila hlas a trochu s ním zatřásla. V ten moment jí chytil za ruku a pevně jí stiskl. Ray trochu vyjekla a vystrašeně se na něj zahleděla. Zkusila se mu vytrhnout, ale jeho sevření bylo jako ocelové. Na chvilku se zdálo, že se uklidnil, když v tom jí prudkým pohybem přetočil pod sebe. Jeho modré oči byly doširoka otevřené a zuřivě na ni hleděly. Tehdy jako by procitl. Překvapeně zamrkal a podíval se na mladou elfku, která se snažila alespoň trochu zakrýt. Její vystrašený výraz jakoby obviňoval  černovlasého generála. Ten se rychlostí blesku stáhl a jen se na ní udiveně díval. 

"Můžeš mi říct, co se tady sakra stalo?" zeptal se zničeho nic. 

"To bys mi měl vysvětlit spíš ty," zakoktala Ray'lith a modř se jí z tváří nevytratila, spíš to vypadalo, jako by ještě zintenzivněla. "Něco se ti zdálo. Začal jsi sebou házet, tak jsem se tě snažila probudit. Pak jsi mě chytil za ruku, málem mě zalehl a už zbytek znáš," koktala a doufala, že to co řekla, dávalo alespoň nějaký smysl.