Zajatci pravdy

Kapitola LVII~

Ahooooj. Konečně jsem zpátky. Doufám, že se vám to líbilo. Rozhodně mě se vaše komentáře líbily. Teorie byly velmi dobré a upozorňuji, že některá mnou popřená tvrzení se možná ukáží, jako pravdivá. Příběh nemám dopsaný a stále se vyvíjí. Jsem moc ráda, že mě podporujete. Těším se na vaše další komentáře. Snad si díl užijete stejně jako já, když jsem ho psala.

Kontrakt

Raven hned pochopila, koho tím soukromým zdrojem myslí. L'argas byl evidentně všude. "A taky jsem viděl oznámení o zmizení, které vyvěsili přátele toho nezvěstného. Nebo spíš té nezvěstné," dodal a vyrazil pryč.

Raven na něj upřela jen jeden nechápavý pohled, než se rozhodla ho následovat. Sice netušila, co měl přesně v plánu, ale raději to nechala být. Když si tenhle Xavij něci umalul, neustupoval lehce.

To na mě kruci nemůže počkat? Mám kratší nohy! Měl by na to brát ohled. Počkat! To byla výmluva Maleken, ne moje. Evidentně mi ta hra už leze na mozek, postěžovala si sama sobě. Její potměšilé podvědomí nejspíš zase začalo pracovat.

Ač se bělovlásce nechtělo, rozběhla se a dohnala svého společníka.

"Takže jdeme najít ty její známé? A o koho se vůbec jedná?" zasypávala Luka otázkami.

"Tak asi začneme od začátku. Naše hledaná osoba se jmenuje Eleanora Drakfur. Do hry byla připojena před pěti lety. Nyní je jí dvacet​ čtyři let. Její zaměření jsou pro nás zatím neznámá, ale obvykle se pohybuje v první dvacítce nejlepších hráčů. Stejně, jako všechny předchozí oběti. Její blízcí tvrdí, že se před nedávnem vydala splnit nějaký jednoduchý úkol. Každý večer s nimi byla v kontaktu přes soukromé zprávy, ale asi před třemi dny s ní ztratili spojení," objasňoval jí situaci Luk.

"A co když jen neměla čas?" nadhodila Raven. "Tři dny snad ještě nejsou důvod pro nějaké vyšilování a divoké spekulace."

"To je pravda, ale L'argas mi tvrdil, že ztratili kontakt," podotkl Luk a dál to nerozváděl. Přece jen byli na veřejném místě a rozhlašovat tam, že někdo ztratil kontakt s adminy by byla sebevražda. Raven i tak pochopila, jak to myslel.

"Takže teď skáčeme, jak tvůj bratr píská, tak to je bezvadný," odtušila a zamračeně si prohlížela město kterým zrovna procházeli. Stačil jediný pohled a alespoň trochu se uklidnila.

Hlavní město třinácté větve bylo vybudováno v klasickém elfském stylu. Vzdušné budovy, vytažené do výšky, obsahovaly mnoho rostlinných motivů, od portálů s motivy stromů, až po kamenné opěrné sloupy. Ty připomínaly spíš šlahouny nějaké obrovské popínavé rostliny, než podpěry mohutných budov. Všechno bylo tak jemné a precizní, že od toho ani nemohla odtrhnout pohled. Najednou se ocitli na obrovském náměstí. Skoro nikdo tam nebyl, jen tu a tam se z postranní uličky vynořila nějaké postava, jak jinak než NPC. Raven tu byla už několikrát, ale až nyní si uvědomila, koho jí připomínala ta obrovská socha elfského krále, sedícího na trůně, čelem k nim. Jeho oči byly sice z kamene, ale i tak v nich viděla tu bojechtivost. Dlouhé, rovné vlasy mu padaly až do půlky zad, kde měl připevněné dva meče, které by poznala skoro kdekoli. Vážný výraz jí ještě utvrdil v tom, kdo byl předlohou toho krásného díla. Raven vzpamatuj se! Nazvat toho hulváta krásným! To je ale kravina, vynadala sama sobě.

Ale musíš uznat, že postavu má dokonalou, podotkl nějaký její vnitřní hlas, o kterém pomalu ani netušila, že ho má.